Tři obory na dvou fakultách. Proč Monika Hanych zvolila kombinaci sociologie, žurnalistiky a práva? „Chtěla jsem studovat hlavně žurnalistiku a mediální studia, která tehdy ještě nešla zapsat jako samostatný obor, zvolila jsem tedy kombinaci se sociologií. Práva mě vůbec nelákala, ale rodiče na mě trochu tlačili, ať to zkusím. Myslela jsem si, že práva budou strašná nuda, ale dala jsem tomu šanci s tím, že se po prvním ročníku rozhodnu,“ říká absolventka v rozhovoru pro Magazín M.
Nakonec vás chytilo obojí.
Už v tom prváku mě začalo bavit ústavní právo, ale na rozdíl od ostatních mi nevadily ani dějiny. A taky teorie práva, které jsem ale tehdy nerozuměla. Líbila se mi hloubka, do jaké se jde hned od začátku. Na právnické fakultě a fakultě sociálních studií jsem souběžně studovala tři roky, pak už jsem zůstala jen na právech.
Nelákalo vás pokračovat i ve studiu žurnalistiky nebo sociologie?
Ty první tři roky studií byly hodně intenzivní. Dalo se to zvládnout, ale po nocích a na úkor všeho ostatního. Od studia žurnalistiky jsem očekávala, že mi dá praktické dovednosti jako mluvení, psaní, komunikaci, a to se mi splnilo. Stejně tak v sociologii jsem získala mnohem širší základ než spolužáci na právech. Práva se studují rovnou v pětiletém oboru, takže žádná jiná možnost nezbývala.
Práva pak zvítězila i v dalším životě a práci.
Ne tak docela. Na mediální studia jsem nezanevřela. Můj doktorát na právech byl mezioborový. Zkoumala jsem, jak se mediálně prezentují soudní rozhodnutí nejvyšších soudních institucí, data jsem ukotvila mimo jiné i v teoriích k legitimitě a důvěře v soudnictví. Dodnes čerpám ze všech tří oborů, které jsem studovala. Myslím, že mi to dává i komparativní výhody v práci. Například na současné pozici na Ústavním soudu na sobě vidím poněkud jiný druh myšlení než u kolegů, kteří vystudovali jen právo. Tím, že mám přehled o tom, jak fungují analytické či sociologické metody práce, můžeme toho pak snáze využívat při rešerších. Rozšiřuje perspektivu náhledu na jednotlivé problémy.
Na Ústavním soudu pracujete jako vedoucí analytického týmu. Co konkrétně děláte?
Mám trojí definici naší práce. První v newspeaku říká, že jsme něco jako brain trust – stabilní zázemí, které kumuluje znalosti a zkušenosti důležité pro Ústavní soud napříč právními oblastmi a mezinárodní komparací. Analytická definice zní, že náš tým má na starosti nejméně 27 druhů činností, které dělá 15 lidí. Typicky připravujeme komparativní nebo datové analýzy pro rozhodování v plénu. Aktuálně jsme třeba vypracovali analýzu ke klimatické stížnosti, v níž jsme srovnali přístup k dané problematice ve dvaceti zemích. Máme ale také na starosti zapojení v odborných sítích soudů, kde se můžeme vzájemně doptávat na právo či judikaturu u 110 dalších soudů nebo přímo analytiků Evropského soudu pro lidská práva.
A ta třetí definice?
Ta je poetická. Domnívám se, že rozhodování Ústavního soudu v zásadních otázkách musí být trojdimenzionální. Pokud si rozhodování o významných tématech představíme jako ledovec pod i nad hladinou oceánu, pak my jako analytický tým nabízíme perspektivu hloubky a šířky k rozhodnutí. Dodáme soudcům podrobný rozbor toho, jak problém řeší v zahraničí nebo mezinárodní soudy. Na soudcích je pak přidání rozměru výšky, tedy řešení v návaznosti na dodržování ústavních principů a práva.
Věnujete se lidským právům. Kde se ve vás vzalo zaujetí pro tuto oblast?
Aniž bych to tehdy věděla, můj první střet s lidskými právy nastal ve školce. Bylo mi pět let, když jsem se ve školce zastala romské spolužačky, kterou někdo urážel kvůli barvě pastelky, kterou kreslila postavu člověka. Ani vteřinu jsem nad svou reakcí nepřemýšlela, bylo a je to pro mě prostě přirozené. Zároveň ve mně hluboce rezonují myšlenky francouzské filozofky Simone Weil o zranitelnosti každého člověka a kráse služby druhým.
Dříve jste pracovala jako právnička Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva a pracovní skupiny k umělé inteligenci a lidským právům Rady Evropy. V čem jsou takové posty přínosné?
Ochrana lidských práv se dá dělat mnoha různými způsoby a mě život zatím vedl touto cestou, kdy se lidská práva řeší na vrcholné úrovni. Z té je možné ovlivňovat přístup k ochraně lidských práv systémově. Když jsme zastupovali náš stát před štrasburským soudem pro lidská práva, zajišťovali jsme také výkon jeho rozsudků. Takže pokud Česká republika porušila nějaké konkrétní lidské právo, měli jsme v ruce rozsudek ze Štrasburku a jeho argumenty pro to, abychom změnili nevyhovující praxi. Například se nám podařilo pomoci zrušit kojenecké ústavy pro děti do tří let, nebo vyslat jasný signál, že tělesné trestání dětí je nepřijatelné. Osobně jsem řešila aspekty nevyhovujícího či dostupného bydlení pro ty nejzranitelnější a dodnes se v tématu angažuji.
Neuvažovala jste o tom, že byste hájila zájmy konkrétních lidí jako advokátka?
To je samozřejmě nezbytná dimenze ochrany lidských práv. Zatím jsem zvolila jiný přístup, ale kdoví, co život přinese. Velice respektuji všechny, kdo se dokážou postavit systému a brát se za svoje práva, protože to není vůbec jednoduché. Snažím se dělat aspoň osvětu. Nedávno jsem měla pro laickou veřejnost přednášku o českém právním systému a jedna starší paní v debatě říkala, že v něj nemá velkou důvěru. Po čase mi zavolala do kanceláře, protože potřebovala právní pomoc, ale nevěděla, kdo by jí mohl pomoci. Nemohla jsem pro ni udělat nic konkrétního, ale vyslechla jsem ji, uklidnila a poradila jí, kam se může se svým problémem obrátit. V našem právním systému totiž jednotlivci mají nástroje k tomu, aby se domohli svých práv. Naprosto ale chápu obavy, proč je ne vždy chtějí využívat. Ale abych se vrátila ke své dosavadní volbě: potřeba jsou jak advokáti, kteří bojují za své konkrétní lidské osudy, tak osvícení úředníci, kteří kriticky a smysluplně nastavují přístup k lidským právům, mění úřední postupy či zákony.
Máte svou práci, působíte ve dvou poradních výborech, učíte na dvou fakultách Masarykovy univerzity, pomáháte lidem bez domova, píšete odborné knihy... Kolik má váš den hodin?
Obraceč času z Harryho Pottera by se mi někdy hodil. Na druhou stranu mám pocit, že oproti době, kdy jsem studovala dvě školy, měla žurnalistickou praxi a organizovala velké konference, teď vlastně nic moc nedělám 😊. Navíc se snažím ke všemu v životě přistupovat s lehkostí, nebojím se vrhat do věcí po hlavě a ponořit se do hloubky problémů, ale současně nelpět na výsledku. Velkým kotvícím elementem je má rodina a naše dcera. Přišla k nám nečekaně a donutila mě zastavit. Promýšlet, zda to, co dělám, dává smysl, zda to stojí za vydanou energii. Díky ní jsem se naučila, že člověk musí nejen pracovat, ale i umět žít a radovat se v každodennosti.
