„I po letech mám pořád pocit, že to má smysl,“ říká Lea Surovcová

„Rozhodně to nebylo zadarmo, dost jsem se nadřela, ale dodnes z toho čerpám,“ dodává ke svým studentským létům úspěšná absolventka. Studium češtiny a výtvarné výchovy ji přivedlo nejen ke knihám, ale také k divadlu a k silným osobnostem, které formovaly její vztah k umění i k životním tématům, jež později začala otevírat ve své novinářské praxi.

Jste absolventkou Pedagogické fakulty MU, byla to vaše první volba?

Vůbec jsem neměla pocit, že studuji jinou školu, než jsem chtěla. Na pedagogické fakultě jsem si vybrala češtinu a výtvarku, obory, které mne naprosto uchvátily, takže jsem si plnila své sny a touhy. Novinařinu jsem vnímala spíš zpovzdálí, vůbec mne ani nenapadlo, že bych se mohla věnovat třeba žurnalistice. Zprávy se u nás doma vždy sledovaly a od dětství mne to zajímalo, ale celé studium jsem byla přesvědčená, že jsem ten člověk, který po škole půjde učit a bude se věnovat oboru, který vystudoval. Už během státnic jsem chodila na konkurzy do škol a v září pak nastoupila na střední odborné učiliště na Cejlu. A tam se možná začala datovat „moje“ témata, kterým se věnuji dnes. Na škole jsem působila rok, ale měla jsem pocit, že studentům nedokážu předat, co potřebují, že mi to asi není dáno.

To byl důvod pro změnu?

Tenkrát jsem si s tím nevěděla rady. Dnes to vnímám tak, že to byla vlastně velká výzva, a na „své“ tehdejší studenty moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že někteří se moc neučili, ale byli to zkrátka normální mladí lidé, kteří tajně kouřili na záchodech a měli svoje problémy. Ale protože jsem měla pocit, že výuku ne úplně zvládám, z podvědomí se začala vynořovat novinařina. A jak jsem byla naivní, začala jsem obepisovat a obcházet média s tím, že když mám vystudovanou češtinu a ovládám ji, proč bych se nemohla věnovat žurnalistice… Poté jsem absolvovala konkurz do krajské redakce TV Nova, kam mne hned vzali, ale pak jsem se dozvěděla, že moje reportáže stále tvoří součást konkurzu, takže jsem nedostávala žádnou výplatu, i když už jsem vysílala. A pak se mnou skončili a mně se málem zhroutil svět. Uvědomila jsem si, že mne tato práce obrovsky baví a dává mi smysl, takže jsem spekulovala, jak u ní zůstat. Skupina lidí ze zmíněného studia zrovna zakládala Brněnskou 1, kam jsem naskočila, následovalo ještě další studio, které točilo pro Novu, a poté přišla nabídka z brněnského studia České televize, kde jsem začínala v Dobrém ránu a kde jsem poté působila šest let.

Po odchodu do Prahy jste se pak vyprofilovala jako reportérka s citem pro sociální témata. Sama jste tuto oblast začala mapovat zcela účelově nebo si témata našla vás?

Upřímně – nic z toho jsem dopředu nepromýšlela, i když to někde asi dřímalo. Ani to, že jsem šla učit na Cejl, podle mne nebyla náhoda. Na Cejlu jsem bydlela, tak proč bych tam neučila. Nikdy jsem si nevybírala jednoduché úkoly. Už ve třídě, kde jsem učila, jsem na těžká sociální témata narážela – zažila jsem, že tam zemřel kluk, který fetoval. Zpětně si uvědomuji, že právě tyto nelehké náměty jsem vnášela i do zpravodajství v Dobrém ránu, až se divím, že mi to tenkrát procházelo. Jako moderátorka pořadu Před půlnocí jsem se třeba už před dvaceti lety věnovala problematice transgenderu. Vybírala jsem si především hosty, připadalo mi důležité jejich život přiblížit veřejnosti. Stejně tak jsem své první reportáže na Nově věnovala lidem bez domova. Ale nic z toho tenkrát nebyl záměr. Vědomě jsem se začala sociální problematice věnovat až před patnácti lety, kdy jsem odešla do Prahy. A jsem dnes moc ráda, že jsem si prošla vším – od Dobrého rána přes různé moderace a zpravodajství od havárií po aktuálky. Lehce jsem zabrousila i do politiky, do níž se ostatně také většina mých témat prolíná. Dostala jsem možnost nahlédnout do všech „šuplíků“. My reportéři bychom měli být „univerzálové“, abychom zvládli všechno, ale když už je člověk zavedený, jako třeba i já už dnes mám to štěstí, tak vás vedení v tom, co děláte, podporuje. Musím říct, že já velkou podporu pociťuji už opravdu dlouhodobě, hodně velkou odezvu měly třeba i mé reportáže a sbírky pro samoživitelky před začátkem školního roku, nebo sběr vánočních dárků pro rodiče samoživitele a jejich děti.

Zmiňujete dárky pro děti, často sledujete i životní osudy lidí v nelehké situaci – třeba jejich boj se zdravotními pojišťovnami a cestu za uzdravením – do jaké míry je to ještě práce a kdy to začíná být osobní? Dá se to vůbec zvládnout?

Není to úplně udržitelné, naštěstí je dnes nejen pro samoživitele mnohem víc platforem pomoci, kam se mohou obrátit, dřív nebylo kam. A spousta institucí dělá svou práci skvěle, takže stačí nasměrovat – tady mi už práce odpadá. Ale máte pravdu, že s řadou lidí, se kterými točím, jsem v kontaktu i po odvysílání reportáže. Ráda si věci dosledovávám a zajímá mne, jak jejich životy pokračují. To jsou i případy paní Ivanky a paní Mirky, které čekaly náročné operace obličeje, paní Ivanka, právnička, si už celým procesem prošla, Mirku ještě nějaké operace čekají. Řada aktérů z mých reportáží se stává mými blízkými a je s nimi legrace. S řadou z nich jejich osudy prožívám, a to vše mne posouvá dál. Tak si mne našlo i téma paliativní péče, kterému se aktuálně do hloubky věnuji a u něhož se snažím jít ještě víc na hranu života a smrti. Je to i pro mne osobní téma, protože jsem to zažila se svojí babičkou. Právě teď píši knihu rozhovorů s lidmi na konci života. Kniha má vyjít začátkem příštího roku v nakladatelství Albatros a já v ní přiblížím deset lidských osudů nejen v paliativní péči. Jsme v úzkém kontaktu, povídáme si, trávíme spolu čas, o kterém oni vědí, že ho mají vyměřený. Snažím se to sama v hlavě nějak zpracovat.

Točila jste také dokument o Wintonových dětech – co bylo prvním impulsem?

Tady také zapracovala náhoda. Nicolas Winton měl převzít z rukou prezidenta na Pražském hradě Řád bílého lva a celému ceremoniálu o den dříve předcházela slavnostní večeře s Wintonovými dětmi, na kterou jsem byla také pozvaná. Tak jsem se tenkrát v restauraci seznámila se Zuzkou a Milenou a tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že mají plán a velké přání postavit Památník rozloučení.  To byl rok 2014. Protože jsme se sblížily, tak jsem jim pak různě pomáhala získat na projekt nějaké peníze, což vůbec nebylo snadné. Ač šlo o velké téma, dost mne šokovalo, že realizaci památníku ani nikdo z politiků pořádně nepodpořil, vždy zůstalo jen u slibů. Nakonec se podařilo získat peníze od jednotlivých dárců, zejména pak z Británie, šlo tenkrát asi o tři miliony. Já se jejich úsilí věnovala v reportážích, a protože jsme v rámci ČT24 začali točit půlhodinové dokumenty, nabídl mi Michal Kubal, ať něco udělám o Wintonových dětech, když se jim pravidelně věnuji. Tak vznikla „moje“ první půlhodina. Byla jsem u celého procesu, jak u okamžiku, kdy se začaly odlévat ručičky vnuků a pravnuků, tak u odhalování v roce 2017. Myšlenka na památník vypadala tak sofistikovaně, a přitom vše vznikalo takřka na koleně, třeba ručičky se odlévaly u Zuzky Marešové doma v obýváku. Vždy, když jdu na vlakové nádraží, tak mám radost, že jsou u památníku pořád květiny a vzkazy a že to tam žije a vím, že to těší i Zuzku s Milenou. S nimi jsem také stále v kontaktu a dělají mi velkou radost. Obě jsou pořád ve výborné kondici, ač mají dnes přes devadesát let. Nedávno jsme se zase potkaly při večeru věnovaném Jiřímu Menzelovi. A je to pěkné, že je mám stále nablízku, protože moc Wintonových dětí už mezi námi není.  

A další dokumenty následovaly... 

Pak vzniklo Nejsme Down a další témata, k nimž jsem měla co říct, ovšem v rámci zpravodajství, což je čistá půlhodina, nicméně teď pod dokumentární tvorbou pro Kavčí hory s veškerým komfortem dokončuji ve střižně dokumentární díl k seriálu Ratolesti o rodinách, rodičích i dětech, který bude od podzimu vysílat Česká televize. Vedle hraného seriálu vzniká totiž i série dokumentů, které přinášejí reálný předobraz k některému z témat, které se do seriálu promítají. „Můj“ je o dívce, která je nevidomá a nechce být obětí svého handicapu.

Z čeho máte dnes, když se za svými reportážemi a tím, co přinesly, ohlédnete, největší radost?

Nemyslím si, že jsem objevila Ameriku, ale jsem ráda, že v době, kdy to nebylo úplně obvyklé, se mi v reportážích dařila prosazovat témata, která byla do té doby téměř tabu – například lidé bez domova nebo problémy rodičů samoživitelů. Jako první to samozřejmě byly obědy pro děti, což bylo úplně zásadní téma, protože jsme odhalili, že i rodiče v České republice na školní obědy často nemají peníze. A děje se to i dnes a netýká se to jen rodičů samoživitelů. Jsem ráda, že jsou dnes programy, které umí toto řešit, a díky tomu zase rodiče mohou ušetřit na kroužek nebo školní výlet. Zajímám se i o systém zdravotní péče, proto jsem se také stala patronkou Adventního koncertu ČT pro Parent Project, a stejně tak vnímám své systematické sledování paliativní péče, neboť třeba před deseti lety vám na toto téma z ministerstva zdravotnictví nikdo neposkytl rozhovor. Dnes už to tak naštěstí není. Podobně mne oslovilo téma mladých rodin v produktivním věku, které ze dne na den utrpěly ztrátu a nevěděly, kam se obrátit pro pomoc. Proto jsem také v Brně organizovala koncert pro Nadační fond Vrba, který pomáhá ovdovělým rodinám. Témat je zkrátka stále dost a dělá mi radost, že i po letech mám pořád pocit, že to má smysl.

Kruh se uzavírá – vracíte se i do světa školství – prostřednictvím besed…

Jsem ráda, že jsem se za katedru vrátila alespoň tímto způsobem – jezdím do škol a hovořím se studenty o novinařině, o tématech, kterým se věnuji, vracím se i k tomu, že jsem také učila – a v ten moment se cítím dobře. Školství je pro mne důležité a často se mu v reportážích věnuji, hodně se mi ozývali i po dokumentu Těžko v duši, což si myslím, že taky hodně napomohlo k vnímání duševního zdraví dětí. Těší mne jezdit do škol, děti motivovat, mluvit s nimi a říkat jim, že je normální, když se jim něco nepodaří. V tom vidím velký smysl a školství mne v tomto ohledu zajímá čím dál víc. Prevence je důležitá a klíčová a jsem ráda, že dnes dětem na školách mohou pomáhat sociální pedagogové nebo pracovníci a poskytnout jim záchrannou síť. Já vůbec nevím, jestli bych dnes za katedrou obstála, proto jsem šťastná, že můžu do škol chodit a hovořit jako novinář. K pedagogům a výzvám, kterým dnes a denně čelí, mám velký respekt.