Z pramenů i z paměti: jak ožívají dějiny v románech

Jako spisovatelka je důsledná při práci s prameny a věrně líčí „malé“ lidské příběhy v dějinách, díky studiu religionistiky má cit pro duchovní a morální rovinu lidského osudu. Naposledy „konfrontovala“ malé a velké dějiny v knize Gottwaldova mumie. 

Zatímco vaše první knížky sahaly hlouběji do historie, poslední dobou se vaše romány odehrávají převážně ve 20. století – čím je pro vás tak inspirativní?
Asi to není náhoda. Sice jsem začínala 19. stoletím, které mám opravdu ráda, ale v naší nedávné minulosti spatřuji mnoho nevyřčeného. Zdá se mi, že tato doba ještě zdaleka není vytěžená. Historie mne vždy zajímá a fascinuje z pohledu obyčejných lidí, což jsou i mí knižní hrdinové, kteří danou dobu museli prožít. Jde přece o naše předky, a i v naší současnosti se doba minulá stále odráží a rezonuje, což je třeba i případ padesátých let, v nichž se některé mé knihy odehrávají.

Patříte k autorům, kteří poctivě studují historické prameny – je to tím, že jste vystudovala historii? 
Určitě ano. Nám to bylo hodně vštěpováno, ale mě to opravdu i velice baví – vysedávat v knihovně a zkoumat a bádat. Někteří spisovatelé to mají třeba naopak, ale já to vnímám jako součást své práce, která je nutná. Když mne napadne nějaký příběh, nejdřív pár měsíců, tři až čtyři, podle toho, jak obtížné téma je, trávím zkoumáním podkladů a pak teprve začnu psát. Občas si něco dohledávám i v průběhu psaní.

Kdy zapojujete do děje skutečné postavy?
V případě Svátku hada šlo o skutečný příběh partyzána a vojáka, což je samozřejmě zavazující, protože máte vůči skutečnému předobrazu vašeho hrdiny obrovskou zodpovědnost, ale je to pro vás i zajímavé vodítko. Příběh pana Hečky jsem měla napsaný a mohla jsem ho použít jako záchytné body. 

Zmínila jste, že vás „napadne příběh“ – jak tyto náměty přicházejí? 
To je vždy úplná náhoda. Například v případě knihy Kdo šije u Podolské byl prvotním impulsem článek, který jsem si přečetla v časopise. A vzpomněla jsem si, jak mi babička vyprávěla, že Marta Gottwaldová chtěla nosit stejné modely, jako měla první dáma Československa Hana Benešová, protože se jí chtěla vyrovnat. Nosila jsem to téma v hlavě a původně přemýšlela o životopise Hany Podolské, ale pak mne napadlo, že bude zajímavější psát o dvou ženách, které jsou na úplně opačných pólech – Marta Gottwaldová jako manželka prezidenta a Hana Podolská, která přišla o svůj salon a stala se v něm pouhou zaměstnankyní. Šlo o ženy v úplně jiných pozicích, každá byla úplně jinak vzdělaná, vše u nich bylo naopak, a tento vztah mi připadal zajímavý a stal se hlavním motivem k psaní. A podobně tomu bylo i v případě Gottwaldovy mumie. Narazila jsem na článek, v němž zaznělo, že u nás stále přetrvává „fáma“, že se špatně nabalzamovaný Gottwald rozpadal, že mu vyměnili nohy za protézy a neustále ho obměňovali, až ho museli spálit. A dozvíte se to i na různých oficiálních webech, přitom to vůbec není pravda. Spálený byl úplně z jiných důvodů, změnilo se politické klima a Gottwald i v souvislosti s odhalením Stalinova kultu už nebyl vůbec atraktivní – a hlavně – provoz v mauzoleu byl příliš nákladný. Existují i odborné studie, které se staly základem mého příběhu, v nichž bylo vysvětleno, že se zřejmě fáma o jeho rozpadání tehdejšímu bolševickému vedení vlastně i hodila, a proto ji kapku přiživovali. A tady se začal rodit příběh mé poslední knihy. V mauzoleu se opravdu děly divné, až absurdní věci. Zkrátka perfektní námět.

i

Sama jste prostor mauzolea navštívila?
Ano, byla jsem tam dvakrát, poprvé, než jsem začala psát. A existuje i virtuální prohlídka, kterou můžete absolvovat doma online, i když to není úplně ono. Když jste uvnitř, slyšíte, jak tam nepřetržitě hučí vzduchotechnika, a úplně navnímáte prazvláštní atmosféru, která panuje opravdu jenom tam. Je to místo, které se vymyká všem kategoriím, je plné mramoru, připomíná kostel, ale postrádá duchovní podstatu. Původně měl prostor sloužit pro legionáře, nikoliv Gottwaldovi, každopádně je to dost morbidní.

Znamenala pro vás návštěva nějaký další impuls?
Spíš jsem si potřebovala osahat prostředí. Potřebovala jsem vědět, jak se tam moje hlavní hrdinka bude pohybovat, jak daleko to má od tramvaje a kolik času jí zabere cesta, jak se asi na místě srocovaly davy lidí a podobně. 

Jak bojujete s tím, co do knihy dostat a co už ne?
Když pracuji na knize, naštěstí nemám omezený počet znaků. Teď ale například píšu pro rozhlas pohádky pro Hajaju, a tam je to přísné. Ale u Gottwaldovy mumie mám pocit, že jsem opravdu narazila na velké množství zajímavostí a snažila jsem se jich do knihy dostat co nejvíc, ale tak, aby přirozeně vyplynuly z děje. Kdyby mi to nekorespondovalo s postavou nebo dějem, tak bych to nejspíš nezařadila, ale naštěstí se mi to nestalo. Hlavní hrdinka Iška je obyčejná žena, která se potýká se záludnostmi života v reálném socialismu, takže jsem pramenů využila opravdu hojně. Využila jsem i informace z publikovaných deníků lidí z té doby, v nichž se psalo o frontách v obchodech, nedostatku uhlí a dalších situacích, které je trápily. 

A co třeba oblečení? 
Tak to je moje specialita. A hodně jsem si to užila právě u Podolské. Studovala jsem názvy látek, co se nosilo, a udělala si i obrazový přehled, co bylo pro danou dobu hodně typické – třeba šedivé pláště. Nebylo toho tenkrát moc k dostání, tak chodili lidé stejně oblečení. Myslím, že oblečení postavu v knize dotváří podobně jako ve filmu, hned je třeba jasné, do jaké sociální skupiny patří. 

Osmdesátá léta jste popisovala v knize Pravda nebyla k dostání, padesátá máte u Podolské i Gottwaldovy mumie, poválečné období ve Svátku hada. Existuje období v česko-slovenské historii, které jste neprozkoumala a které by vás zajímalo?
Musím přiznat, že v mých knihách jsem se ještě moc nevěnovala osmašedesátému roku a vlastně ani sedmdesátkám, takže uvidíme, nicméně teď nic takového nechystám, naopak píšu příběh, který se bude částečně odehrávat v současnosti a hned po válce, ale v Anglii, protože hlavním hrdinou bude československý rodák, který emigroval.

Pořád platí, že píšete román pro dospělé čtenáře i knížku pro děti? 
Ano, to se nemění. Kolikrát má člověk záseky, nic ho nenapadá, nebo má „psací“ krizi, tehdy utíkám k psaní pro děti, protože tam to hrozí méně a taky si u toho duševně odpočinete. V dětských knížkách si mohu víc vymýšlet, proto někdy psaní knih pro různé publikum střídám, anebo píšu dvě knihy paralelně. 

Vaše první kniha pro děti nesla název Projekt pes (ten můj). Vy psa máte – fenka Mia s vámi dokonce propaguje knihy na sítích...
Ano, to je moje marketérka a influencerka (smích). 

A nevznikne nějaký psí deník? 
Už jsem někde říkala, že se buď ke psům, anebo k vlkům – protože můj pes je československý ovčák a trošku vypadá jak vlk – v psaní vrátím. A i dětem na besedách slibuji, že něco napíšu o vlkodlacích. Navíc já do všech svých knížek, pro děti i pro dospělé, vždy propašuju nějaké zvíře.