Chtěl jsem tvořit vlastní hudbu

V hudebním světě není příliš obvyklé, aby si hráč na violoncello skládal hudbu, texty a ještě sám zpíval. I proto Pavel Čadek používá pro svou tvorbu termín cello folk, který odkazuje nejen na doprovodný nástroj, ale hlavně na tradici folkových písničkářů. Jeho cesta k hudbě přitom nebyla vůbec přímočará. Teprve po maturitě na gymnáziu a přijetí na Fakultu informatiky Masarykovy univerzity si uvědomil, že by se violoncella nerad vzdal a rozhodl se, že bude paralelně studovat i na konzervatoři. Hrál v několika formacích, vydal čtyři alba a dnes koncertuje v klubech i na open-air festivalech.

Jaké jste měl předpoklady k tomu, abyste se stal matematikem? 
Ovlivnilo mě rodinné prostředí. Můj táta totiž dodnes učí matematiku, lineární algebru, geometrii a další předměty na přírodovědecké fakultě. Já jsem chodil na matematické gymnázium „na Jarošku“ a přirozeným pokračováním pro mě byla fakulta informatiky.

Po maturitě jste zamířil také na Konzervatoř Brno. Proč jste tam nešel dřív?
Hudba pro mě byla dlouhou dobu koníčkem a váhal jsem, jestli se mám zaměřit jen na cello, protože to není moc jistá budoucnost. Kromě toho jsem na tom osmiletém gymnáziu měl kamarády, kapelu a matematiku, která se na konzervatoři neučí.

Jak se vám dařilo sladit studium na univerzitě a na umělecké střední škole?
Na konzervatoři mi uznali předměty, ze kterých jsem maturoval, ale musel jsem chodit například na Intonaci, Harmonii, Dějiny hudby. Měl jsem individuální studijní plán a skoro se všemi učiteli se bylo možné domluvit na přezkoušení. Výhodou pro mě bylo, že jsem nemusel dostávat jedničky a koncentroval se jen na to, co jsem považoval za důležité. Díky konzervatoři jsem se ve hře na violoncello dostal na úroveň, které bych na základní umělecké škole nedosáhl. Podstatné bylo i to, že jsem získal kontakty s lidmi z hudebního světa.

i

Vystudoval jste teoretickou informatiku, za magisterskou práci jste získal Cenu děkana, na doktorát jste odešel do Vídně. Vaše kariéra začala slibně, ale… 
Já jsem byl hodně svědomitý student. Na fakultě se mi líbilo, že jsem měl teoretický obor, kde byla většina předmětů „s tužkou a papírem“, ale mohl jsem ho kombinovat s programováním. V diplomce jsem se zabýval novou metodou pro určování horních hranic na počet navštívení dané lokace v programu Looperman. Měl jsem skvělého školitele Honzu Strejčka, který je dnes profesorem. Myslím si, že jsem Cenu děkana dostal díky jeho vedení. Téma jsem zároveň konzultoval na vídeňské technické univerzitě, odkud vzápětí přišla nabídka k doktorskému studiu. 

Kdy jste se rozhodl, že se chcete věnovat jen hudbě? 
V průběhu doktorátu se mi obor začal zdát vyčerpaný, připadal jsem si neužitečný, přestával jsem vidět téma, které by mě lákalo, abych se jím víc zabýval. V tu dobu jsem pochopil, že to nemá smysl lámat přes koleno, a studium ve Vídni jsem přerušil. Začal jsem se intenzivně věnovat hudbě. Musím ale říct, že mi fakulta informatiky dala do života schopnost strukturovaného přemýšlení, které se hodí na programování, ale i do mnoha dalších profesí. 

Živit se hudbou není snadné, jak jste začínal? 
Nějakou dobu mě živil doktorát, který byl ve Vídni docela dobře placený. Pak jsem si řekl, že zkusím žít z finančních zásob a studium jsem ukončil. Jenže zanedlouho přišel covid a všechny domluvené koncerty a spolupráce byly najednou pryč. Stále jsem chtěl tvořit vlastní hudbu, ale v tomto období by mě neuživila. Proto jsem se nechal zaměstnat u firmy zaměřující se na 5G sítě, kde jsem využíval svůj oblíbený programovací jazyk C++. Dnes je situace naštěstí lepší.

Cello folk je váš hudební termín, jak vznikl?
Dlouho jsem řešil, jestli je možné hrát na violoncello a k tomu zpívat. Lákala mě myšlenka, že bych byl nezávislý na kapele a mohl vystupovat i sám. V té době už existoval termín cello rock – psal jsem o něm ve své absolventské práci. Jednou z výrazných violoncellových rockových kapel jsou 2Cellos, ale první známá byla finská Apocalyptica, která na cella hraje heavy metal. Já skládám písničky v duchu českých folkařů, proto používám cello folk.

i

Vaše písničky upoutají vtipnými texty a působí lehce. Jde vám skládání „samo“?
Musím říct, že mi to nejde úplně snadno. I když mám nápadů spoustu, někdy ze sebe musím písničku „vymlátit“. Když člověk svou mysl neustále zaměstnává, tak se mu nedaří něco vymýšlet. Někdy je dobré nic nedělat. Zažil jsem to v klášteře betlémských mnišek v rakouských Alpách, kde jsem jeden den pracoval úplně beze slov a už po čtyřech, pěti hodinách ke mně začaly přicházet všechny texty, které jsem měl rozepsané. V budoucnu bych možná zkusil napsat text v kooperaci s umělou inteligencí.

Chcete mít tvorbu kompletně autorskou, nebo byste případně zhudebnil text někoho jiného? 
K tradici českých písničkářů patří, že jsou autoři hudby, textu a zpívají za sebe. I když vždycky nezpívají jen o sobě, je to postaveno na autenticitě. Cizí text bych zhudebňoval zcela výjimečně, musel by mi být něčím blízký.

Než jste zvolil sólovou dráhu, hrál jste různé žánry. S kým?
Od 15 let jsme s kamarády hráli něco jako „Apocalyptica revival“. Naše kapela se jmenovala Clawed Forehead, což nikdo z fanoušků nedokázal vyslovit ani napsat. Byli jsme tehdy velcí metalisti, ale totální puberťáci. Rád na tu dobu vzpomínám. Na konzervatoři jsem měl podobnou skupinu, která se celým názvem jmenovala The Eclipse of the Classical Music. Měla to být temná metalová hudba, hráli jsme ve složení dvě cella, housle, kontrabas. Na důkaz úpadku klasické hudby (odkaz na název, pozn. red.) jsme měli ve znaku Leoše Janáčka, který byl napůl lebka. 

V průběhu šesti let jste stačil vydat čtyři alba. Kde berete inspiraci?
Snažím se, aby každé album mělo nějaké téma. Debutoval jsem albem Cellofolk, které do určité míry charakterizovala písnička Nelajkla mi status. S tou jsem zvítězil na Filmovém festivalu Fakulty informatiky MU a dostal jsem se do širšího povědomí. Na albu 20–30 jsem se zabýval tím, že stárnu a „skončil mi život“. Ta ironie je nejvíc čitelná v duetu nazvaném 30, který mám s Pokáčem. Stepní vlk bylo melancholické album o průchodu životní krizí a o hledání, jak z toho ven. V posledním albu Cellem vpřed!, které jsem vydal na podzim 2025, jsou to témata ze života, z práce, ze společnosti, mám tam duet Každej má názor s Xindlem X a Soutěže, který zpíváme s violoncellistkou Terezií Kovalovou. Na dalším albu bych chtěl mít milostné písně.

i

Bylo těžké získat pro duety známé interprety? 
Ukázalo se, že je někdy dobré počkat si na tu správnou chvíli, kdy se zeptat. Xindlovi X jsem nejdřív předskakoval na koncertech a po roce a půl různých spoluprací jsem ho teprve požádal o duet. On ale nechtěl, abych napsal písničku a nechal mu tam jenom jednu sloku, tak jsme ji vytvořili spolu. Terezie Kovalová se mi ozvala s nápadem, který se mi líbil. Osobně jsme se neznali, ale violoncellisté o sobě navzájem ví. Nakonec jsem písničku složil já. Jiné je to s duetem Prsa, který zpíváme s Michalem Horákem. Ten vznikl přirozeně, ale složil ho Matěj Klusáček, který je taky absolventem fakulty informatiky.

Znáte své publikum? Kdo na vás „chodí“?
Pamatuji si první koncerty, kdy jsem měl radost z toho, že přišel někdo, koho neznám. Teď už drtivou většinu lidí neznám. Řekl bych, že nejvíc posluchačů je v mém věku, ale chodí i starší. Podle pozvánek na akce, kde hraji, tuším, že mám v publiku skauty a křesťany, obecně si myslím, že na moje koncerty chodí spíš introvertní a přemýšlivé publikum. 

Děláte to, co jste si nejvíc přál. Myslíte si, že se budete muset někdy vrátit k informatice a k programování?
Mě hodně baví koncertovat a hrát pro lidi. Kdybych přestal být jako písničkář úspěšný, tak bych se asi snažil hledat nějaké cesty v hudbě, mohl bych například učit na cello. A kdybych úplně hudebně vyhořel, tak bych se možná k informatice vrátil. Otázkou je, jestli mi už v oboru „neujel vlak“. Spíš bych dělal nějaké s tím trochu spjaté práce. 

Máte nějaký hudební sen?
Moc rád bych napsal hudbu pro nějakou klasickou českou pohádku.