Přejít na hlavní obsah

AnotaceKuceraBrněnská židovská obec, která má kolem tří set členů, získala vloni v červenci nového rabína – dočkala se ho po tříleté prodlevě. Stal se jím Radomír Kučera, brněnský rodák a absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Ač není původem ze židovské rodiny, hledání duchovní cesty ho podle jeho vlastních slov přivedlo až k judaismu, ke kterému před lety konvertoval. Absolvování náboženské školy v Izraeli mu pak umožnilo, aby se vrátil a stal se ve svém rodném městě rabínem.


Jste ve funkci zatím půl roku. Už jste se stačil rozkoukat?
Zdejší prostředí jsem už trochu znal, ale samozřejmě je něco jiného chodit sem jako člen obce a pak tady pracovat. Za půl roku působení už jsem se trochu zorientoval a snad i lépe vytuším, co můžu a nemůžu očekávat, a zkonkretizoval jsem podle toho své plány. Jejich uskutečnění je ovšem nadále závislé na okolnostech, zejména na tom, jak dlouho bude trvat mé působení zde.

Brno bylo několik let bez rabína. Ublížila obci tato pauza?
Nebyl tady rabín, ale dojížděl sem pravidelně duchovní z Prahy. Kromě toho brněnská židovská obec nežije jen náboženskými aktivitami, takže myslím, že to lidé nepociťovali ve svém každodenním životě tak moc. Ale samozřejmě zdaleka ne všechny aspekty kulturního a zejména duchovního života fungovaly tak, jak by měly.

Nejste zrovna typickým absolventem právnické fakulty. Jaký byl váš záměr, když jste šel studovat? Tušil jste už tehdy, kudy se bude váš osud ubírat?

To jsem opravdu netušil. Chtěl jsem vystudovat právo coby typ vzdělání s relativně volným prostorem pro další uplatnění. Samozřejmě jsem předpokládal, že se budu živit právničinou a také to tak nějakou dobu bylo. Je to ale naštěstí typ vzdělání, které člověku nesvazuje ruce.

alt
"V judaismu jsem našel stejné hodnoty jako v křesťanství, jen v takové pro život pouužitelnější podobě," říká rabín Kučera. Foto: Tomáš Muška.

Hodí se vám takové vzdělání v profesi rabína?
Přímo ne, i když zde občas dojde na debaty, třeba nad stanovami, a to si vždy vzpomenu, co že jsme se učili o výkladu právních norem a úkonů. Nicméně mi toto vzdělání velmi pomohlo při přípravě na rabínské povolání na náboženské škole – ješivě – v Izraeli. Studuje se tam mimo jiné halacha, židovské náboženské právo. To samozřejmě funguje podstatně odlišným způsobem než to české, ale řeší podobné problémy. Fakt, že jsem měl možnost srovnávat, mi otevíral širší pohled na celou problematiku.

Jak moc se liší výuka na evropském typu vysoké školy, jako je právnická fakulta, a na náboženské škole v Izraeli?
Je to naprosto odlišný typ učení. Často nejsou žádné striktně dané osnovy, existuje jen jakýsi rámcový studijní plán. Když se objeví potřeba nějaký okruh nebo problém rozebrat hlouběji, tak se mu věnuje třeba 14 dní v kuse. Až se téma dobere, nastolí se teprve další okruh. Také metodika studia je jiná. Existuje sice cosi jako interaktivní semináře, hlavní část výuky ale spočívá v tom, že dva studenti sedí společně nad knihou a rozebírají ji, ptají se, hloubají a dohledávají informace. Z diskuse se pak rodí poznání.

Vyhovovalo vám takové učení víc než typický evropský styl?
Je to hlavně otázka zvyku, což pro mě byla nevýhoda. Byl jsem zvyklý, že v knihovně je ticho. Najednou jsem se musel vyrovnat s tím, že v okruhu pěti metrů kolem mě seděly další tři dvojice, které se nahlas učily to stejné, nebo naopak něco úplně jiného – ani nevím, co z toho mě rušilo víc. Podobný problém existuje i v opačném směru: ten, kdo si zvykl studovat na ješivě, se často těžko přizpůsobuje univerzitnímu prostředí. Jsou to dva odlišné přístupy a každý má své přednosti.

Pocházíte z nežidovské rodiny. Jak se člověku v současné české společnosti stane, že se rozhodne konvertovat právě k judaismu?
Byl to výsledek delšího duchovního hledání. Nebylo to tak, že bych to najednou věděl. Začal jsem u křesťanství, které je zde všudypřítomné, a v podstatě ty samé hodnoty, které mě tam oslovily, jsem posléze objevil i v judaismu, jen v takové uchopitelnější a pro život použitelnější podobě. Postupně jsem se o židovství dozvídal víc a víc a zaujalo mě tak, až jsem se rozhodl k němu konvertovat. I to zabralo dalších pár let, takže šlo skutečně o proces dozrávání. Odchod na ješivu byl už jen další logický krok, i když nebyl předem vůbec plánovaný.

Jedna věc je konvertovat, druhá stát se rabínem…

Život člověka přivede k věcem, které by vůbec nečekal. Původně jsem odcházel s tím, že si doplním náboženské vzdělání, a až se vrátím, stanu se v Brně pomocným pracovníkem rabinátu, jakýmsi asistentem rabína. Jenže tady se změnila situace, rabín Koller odešel a já dostal možnost ve studiu pokračovat tak, že jsem získal kvalifikaci přímo pro povolání rabína.

Brněnská obec nepatří zrovna mezi ty velké a aktivní…
Je poměrně aktivní ve společenském a kulturním životě i díky tomu, že je zde pobočka pražského židovského muzea. Synagoga ale skutečně není tak zaplněná, jak by člověk očekával. Obec, byť druhá největší v republice, není sama o sobě příliš velká a ani z toho mála nejsou zdaleka všichni aktivně praktikující. Řada členů ani nemá technické možnosti pravidelně docházet.

Není pro rabína trochu smutné působit v místě, kde je tak málo praktikujících židů?
Připomněl jste mi teď historku o Tomáši Baťovi, který vyslal dva obchodní zástupce do Afriky. Jeden mu odepsal, že tam není žádná šance, protože v Africe boty nikdo nenosí. Druhý pak napsal: Jsou zde velké příležitosti, protože nikdo nemá boty. Snažím se to tedy brát jako výzvu, ale člověk musí být realista.

Židovství zdá se obecně čelí v Evropě jistému úpadku…

Je to bohužel tak. V podstatě všechny židovské komunity se zmenšují. Mimo jiné proto, že mnozí z těch, kteří hledají to pravé židovství, dříve nebo později odcházejí do Izraele, případně do jiných zemí, kde jsou silné, živoucí komunity. Nevidím moc šancí, že by se objevila nějaká nová konjunktura židovství v Evropě. Je to asi přirozený vývoj, ale pro nás, kteří jsme odsud, je to trochu smutné, protože se nám ten velký a bohatý kulturní svět židovství vytrácí doslova před očima.

Jak se praktikujícímu židovi žije konkrétně v Brně?
Těžko. V diaspoře je to vždycky těžší než v Izraeli, kde je infrastruktura a společnost přece jen přizpůsobená židovským zvykům. Na rozdíl třeba od Česka tam celkem nemáte problém s dodržováním šabatu a košer stravování je naprostá samozřejmost. V Brně je to mnohdy takřka neřešitelný problém. Pokud si člověk nemůže košer vařit doma, jedinou alternativou ve městě je naše obecní jídelna. A problém je samozřejmě také v dostupnosti židovského vzdělání pro děti. To je možné ve Vídni či v Berlíně, ale ne v Brně. Je to problém, který časem bude muset řešit i naše rodina – máme teď ročního syna.

Jaké tedy máte plány do budoucna?
Jednáme o tom, že bychom zůstali v Brně. Jak dlouho to bude možné nebo únosné z hlediska rodinného života a vzdělání potomstva, to se uvidí.

Předchozí brněnský rabín odešel také kvůli nedostupnému vzdělání pro děti.

I na tom je vidět, že takový problém skutečně existuje. Na druhou stranu on tady vydržel čtyři roky a za tu dobu zde udělal nesmírné množství práce a pozvedl obec z hlediska duchovního života. I přesto, že v Brně pak několik let nebyl žádný stálý rabín, je zde situace několikanásobně lepší než v době před jeho příchodem.

Co vás nejvíc baví na vaší práci?
Nejvíc mě baví práce s lidmi, přednášky a nejrůznější setkávání s členy obce i mimo ni. Při všech podobných aktivitách je vidět takové to živé židovství. I když třeba není vždy tak religiózní, jak já bych si představoval, je alespoň vidět, že není mrtvé; že nejsme jen spolek údržbářů chátrajících synagog a opuštěných hřbitovů, ale že jsou tu lidé se svými zájmy, potřebami, starostmi a radostmi.

Hlavní novinky