Přejít na hlavní obsah

Afrika – to je špína, utrpení a smích

Rozhovor s absolventem LF Bohdanem Šmajerem, špičkovým chirurgem, který jezdí pomáhat do Afriky s Lékaři bez hranic.

Když jsem 14 hodin ošetřoval střelná poranění a pak pomohl na svět krásnému chlapečkovi, věděl jsem, že má moje přítomnost v Africe smysl, říká Bohdan Šmajer. Foto: Archiv B. Šmajera.

Když jsem 14 hodin ošetřoval střelná poranění a pak pomohl na svět krásnému chlapečkovi, věděl jsem, že má moje přítomnost v Africe smysl.Lékařem chtěl být už odmalička a stejně tak snil, že bude v Africe léčit děti. To všechno se mu splnilo. Bohdan Šmajer je dnes skutečným lékařem bez hranic. Nejen že tento absolvent Lékařské fakulty MU vyjíždí na mise stejnojmenné humanitární organizace, aby jako chirurg pomáhal v rozvojových zemích, ale po mnoha letech působení v českých nemocnicích se rozhodl pokračovat v kariéře v Británii.

Bylo hodně náročné splnit si sen dostat se do organizace Lékaři bez hranic?
Zkoušel jsem to už od 26 let a vedení Lékařů bez hranic ve Vídni a Paříži se na mě celkem pochopitelně dívalo s nedůvěrou. Celá následující příprava mi trvala asi tři roky. Po mnoha telefonátech, kontaktech a e-mailech se mi podařilo dostat se k telefonickému interview s hlavním chirurgem v Paříži, který si mě v asi půlhodinovém rozhovoru prověřil a zaručil se pak za mě. Na svůj věk jsem poté narazil ještě několikrát, protože ani zkušení dobrovolníci nikdy neslyšeli o chirurgovi, který nemá ani 30 let. Česká medicína se ale ve světě nemá za co stydět, to jsem si mnohokrát ověřil.

První misi jste absolvoval v Burundi a letěl jste na ni týden po svatbě.
Vyšlo to trochu nešťastně, ale moje žena je neskutečně chápavá, takže jsem nikdy nemusel řešit volbu typu: buďto já, nebo Afrika. Stála na mé straně s pochopením, když jsem místo líbánek odjel do Burundi, i když jsem odjížděl na další mise od malých dětí nebo když jsem ji vytrhl z domoviny a vybral nám Anglii jako trvalé bydliště. Nebylo to pro ni jednoduché a nedokážu si svoje pracovní úspěchy představit bez zázemí, které doma mám.

Vzpomenete si ještě na svoje dojmy, když jste poprvé dorazil do Afriky?
První dojmy z Afriky byly špína, utrpení a smích. Špínu asi není potřeba zdlouhavě vysvětlovat, hygiena je ve většině rozvojových zemí opravdu na ubohé úrovni a bolest a beznaděj potkáte na každém kroku. Co mě ale překvapilo, byl smích a spokojenost dětí. Neznaly počítačové hry, neuměly většinou číst ani psát, nerozuměli jsme si ani slovo, ale s pomocí úsměvu a pohlazení jsme si dali navzájem strašně moc. Do jisté míry mi malé africké děti připadaly šťastnější než děti evropské. Bohužel ale čím byly starší, tím víc měly vyhaslé oči a smích se na jejich tvářích objevoval méně a méně.

Stává se člověku na misích, že se ocitne v situaci, kdy nemůže pro pacienta nic udělat, i když ví, že se správnými přístroji v evropské nemocnici by pomoci mohl?
Ano, prakticky denně a bylo to dost frustrující. Obyčejný rentgen byl jen v hlavním městě, takže naordinovat ho pacientovi znamenalo vyhradit jeden džíp s řidičem na celý den. Většinou jsem proto diagnózy zlomenin dělal pouze klinicky bez rentgenu. Místní laboratoř uměla pár základních krevních testů, ale výsledky byly nespolehlivé, operoval jsem s domorodou sestrou, která většinou neměla ponětí, co a proč dělám, a pooperačně pacienta ošetřovali příbuzní, kteří v převážné většině neuměli číst a psát.

Nemocnice v Bohunicích mě naučila, jak se má operovat, a Afrika mi dodala potřebnou rozhodnost a zručnost, aby ruce dokázaly provést to, co mozek požaduje.Jaký jste měl na misích nejsilnější zážitek?
Vzpomínám si na jeden den, kdy se nedaleko od nás odehrávaly nepokoje a nám přivezli asi 40 střelných poranění během jednoho dne. Operoval jsem téměř bez zastavení čtrnáct hodin, a když už jsem před půlnocí usínal v posteli, tak přijel hlídač z nemocnice s tím, že mě potřebují na císařský řez. Byl jsem vyčerpaný, nechtělo se mi operovat ani trochu, nicméně musel jsem. Pomohl jsem ale tu noc na svět krásnému chlapečkovi, který po prvním nadechnutí vůbec neplakal, zamžoural očkama a usmál se na mě. Nikdy předtím ani potom jsem něco podobného nezažil a na ten jeho pohled nikdy nezapomenu. V tu chvíli jsem věděl, že moje přítomnost v Africe má smysl.

Od své první mise jste s přestávkami různě pracoval v Anglii, až jste v ní nakonec profesně zakotvil. Opouštěl jste Českou republiku cíleně nebo to prostě vyplynulo ze situace?
Ne, nebylo to cílené. Pracoval jsem v jedné nemocnici od promoce až do druhé atestace, ale po deseti letech jsem cítil, že si se zaměstnavatelem navzájem nemáme moc co dávat a je čas na změnu místa. Británie mě oslovila svojí slušností a čestností, relativně snadno šly zařídit všechny formality s uznáním diplomů a atestací. Létal jsem nejdříve na krátké kontrakty, učil se systém a nemocniční angličtinu a přitom zjišťoval, jak by se nám v Británii žilo jako celé rodině. Postupně se moje kontrakty prodlužovaly až k dnešnímu trvalému místu v Boltonu.

Liší se hodně práce chirurga v Británii a v Česku?
Jak se to vezme. Lidské tělo je samozřejmě stejné a apendix se operuje stejně v Africe, Česku i Británii. Asi největší rozdíl vidím v přístupu k pacientům. Na každém kroku se v Británii setkávám s opakovaným zdůrazňováním pravdivé a otevřené komunikace jak s pacientem, tak i mezi lékaři. Osobnost pacienta, jeho lidská důstojnost a potřeby jsou na prvním místě. Rozdíl je také v tom, že hodně standardních výkonů tady dělají specializované sestry – například endoskopie, předoperační vyšetření, předepisují léky, kompletně se starají o rány včetně drénů a stehů. Nemocnice totiž nemůže plýtvat časem drahého lékaře na rutinní výkony. Běžná česká praxe, kdy jde atestovaný chirurg v noci sešívat ránu na hlavě na ambulanci, je tady naprosto nepředstavitelná.

Kdy jste si poprvé řekl, že se chcete stát lékařem?
Věděl jsem to tak nějak od dětství. Už od přibližně deseti let jsem mluvil o tom, že pojedu do Afriky léčit malé černoušky. Jsem rád, že jsem lékař, protože si nedokážu představit, že bych mohl mít krásnější a smysluplnější povolání.

Co vás lákalo na tom věnovat se medicíně zrovna v rozvojových zemích?
Byla tam samozřejmě touha pomáhat, ale trochu také touha po dobrodružství a cestování. Chtěl jsem otestovat sám sebe, sáhnout si na vlastní dno a poznat své možnosti profesní i lidské. Těch důvodů bylo určitě více, ale rozhodně to nebyla jen snaha o výdělek nebo kariérní růst.

Jak vzpomínáte na svoje studia na lékařské fakultě?
Moc rád. Lékařská fakulta je mojí skutečnou alma mater, na kterou nikdy nezapomenu, stejně jako na chirurgickou kliniku v Brně-Bohunicích, která mě do světa vybavila vším pro chirurga potřebným. Mockrát jsem se v Africe a poté i v Británii dostal do těžkých situací, ale vždycky jsem tak nějak věděl, jak si poradit. Bohunice mě naučily, jak se má operovat, a Afrika mi dodala potřebnou rozhodnost a zručnost, aby ruce dokázaly provést to, co mozek požaduje. I tam jsem potkal úžasně moudré a vyzrálé osobnosti, kterým do velké míry vděčím za to, že jsem se v Anglii dostal během pár let na špičku medicínského žebříčku. Nikdy bych nemohl účinně pomáhat lidem, nebýt těch, kteří mě formovali a celý život podporovali – moje žena a rodina, maminka, moji učitelé. Jim patří můj celoživotní vděk.