Přejít na hlavní obsah

Lékař v Nepálu: Tamní lidé jsou fatalisté

S následky zemětřesní v Nepálu bojoval český traumatým, v němž byl i absolvent Lékařské fakulty MU Martin Dolečka.

Primář Oddělení urgentního příjmu FN Brno Martin Doleček.

Jestli se říká, že lékaři se učí celý život, tak pro Martina Dolečka, absolventa Lékařské fakulty MU, to platí dvojnásob. Primář Oddělení urgentního příjmu Fakultní nemocnice Brno je členem českého traumatýmu, který může v rámci pomoci Evropské unie zasahovat kdekoliv na světě. Doleček se tak před pár týdny vrátil z výjezdu k následkům zemětřesení v Nepálu.

Jaké je poslání týmu?
Traumatým je jedním z mnoha zdravotnických týmů civilní ochrany Evropské unie, ale v České republice jsme jediní, koho může do podmínek, jaké byly v Nepálu, stát poslat. Jsme vedeni jako sedmý zdravotnický modul, což znamená, že můžeme operovat v poli nezávisle na ostatních zdrojích. Proto s námi jezdí i hasiči, aby nám zajistili logistiku, sehnali potraviny, vodu, elektřinu. Jsme schopní ošetřovat těžké případy, máme i vlastní jednotku intenzivní péče, kde jsme schopní pacienta několik hodin udržet, než dojde na odsun jinam. Teď navíc žádáme o osmý modul, pak budeme mít ještě operační sál.

Výjezd je vrcholem příprav. Co všechno to obnáší?
Mimo jiné pravidelná cvičení se složkami Evropské unie, která se pořádají jednou nebo dvakrát do roka. Poslední bylo třeba u Olomouce, kde se simulovala havárie vlaku a k tomu ještě nějaké chemické postižení. Zároveň s námi cvičila i olomoucká fakultní nemocnice, kam se pacienti transportovali po ošetření v našem zdravotnickém zařízení. A předtím se konalo jedno cvičení v zimě v Dánsku. Tam jsme trénovali také kooperaci s dalšími složkami. Je to hodně důležité, musíme poznat ostatní týmy, abychom pak nepřijeli někam na místo a zbytečně na sebe nekoukali. Třeba teď v Nepálu jsme ale na místě operovali sami. Respektive byla kolem nás spousta zdravotnických týmů, ale většinou z různých neziskovek, kteří na místě často nespolupracují a zhoršují efektivitu pomoci ostatních.

Přijíždí sami od sebe, nebo je někdo zve?
Obojí je možné. My jsme potkali Zelené doktory z Jižní Koreje, Australany, Novozélanďany, Bangladéšany, Američany, Poláky... Chodili tam s batohy, na motorkách jezdili do hor a sháněli tam pacienty. Problém je v tom, že většina těchhle organizací nespolupracuje s místními složkami, které organizují záchranné práce, aby se vědělo, kde je kolik poraněných, jaké týmy tam vyslat. My jsme vždycky dostali od armády informace, že máme jet třeba do vedlejších dvou vesnic, že je tam hodně raněných. Jenže pak jsme někdy přijeli na místo a zjistili, že už tam někdo z těchto skupin byl, což vás hrozně naštve. Mohli jsme být někde jinde, kde naši pomoc potřebovali.

To, že jste součástí týmu vy konkrétně, je automatické proto, že jste primářem urgentního příjmu, nebo je nutné se speciálně přihlásit?
Je to čistě dobrovolné, přihlásil jsem se.

Co vás k tomu vedlo?
Moje prvotní motivace je pomoct lidem. Opravdu mi není lhostejné, že je na tom někdo hůř než já, přičemž já ale vím, jak mu pomoct a mám možnost to udělat. Tak to zkrátka dělám. A druhá motivace je sbírání zkušeností. Takové zemětřesení je extrémní situace, zcela odlišná od toho, co zažíváme my tady v nemocnici.

Když si porovnáte tři nejtypičtější případy, jaké ošetřujete doma v Brně a jaké jste ošetřoval v Nepálu, liší se to výrazně?
Právě že ne (směje se). Bylo to úplně to samé jako tady, nic zvláštního. Ale například jeden zapeklitý případ byl malý chlapec s průjmovým onemocněním, u kterého jsme přemýšleli, jestli má nebo nemá tyfus. To je věc, se kterou se my tady na urgentním příjmu jen tak nesetkáme, a infekcionistu jsme s sebou neměli, takže tam se to řešilo i ve spolupráci s místním lékařem. Jinak kosti se lámou všude stejně. Překvapilo mě, kolik tam bylo respiračních selhání. Člověka to dopředu nenapadne, ale v oblasti je velice sucho, takže je tam nesmírně prašné prostředí. Proto spousta lidí nosí roušky – ne že by se báli přenosu infekcí, ale chrání si dýchací cesty.

Jaké další vzpomínky vám zůstanou?
Vybaví se mi všechny ty strmé svahy v kopcích, které jsou do poslední pídě obdělané terasovými políčky. Druhá věc je, že všichni Nepálci jsou strašně hodní lidé s neuvěřitelnou trpělivostí a stoickým klidem. Tak trochu fatalisté. My tady v Evropě jsme viděli v televizi obrázky, ze kterých to vypadalo, že je celé Káthmándú zničené a že tam všichni hladoví. Přitom ve městě spadlo pár domů. My jsme tam přijeli čtyři dny po zemětřesení, obchody nacpané místním jídlem a všude normální život. Jen prostě lidé spali venku pod plachtami, protože se báli následných otřesů. Ale když jsme pak jeli mimo hlavní město, tak třeba městečko Melanchi z půlky padlo. Hlavně lidé v horách přišli o všechno, ale oni se na nás přesto usmívali. Nikde neseděli zhrouceně s hlavou v dlaních a s otázkou, co bude. Zemědělci pracovali na polích, zvířata měla provizorní přístřešky, a když měli postaráno o zvířata, tak teprve pak se lidé starali o sebe.

Jak se člověk při tom všem pere s napětím, které zažíváte? Vyžaduje takové povolání specifickou povahu?
Myslíte adrenalin? Takové stavy už při každodenní práci nezažívám, to má člověk ve chvíli, kdy je tady tak týden. Samozřejmě když nám přivezou mladého člověka třeba z autonehody s těžkými poraněními ohrožujícími život, tak to opravdu všichni makají na 120 procent. Člověk se snaží za každou cenu pomoct všem, ale i z toho se časem stane rutina. Úplně každý tu práci asi dělat nemůže. Ale zase když pracujete tady, tak je to úplně jiný pocit, než jaký znají lidé, kteří jsou postaveni do situace, že náhle poskytují pomoc třeba na ulici. Člověk nemá v ruce nic, autolékárničku nepočítám, ta je při ošetření život ohrožujícího krvácení k ničemu. Tam je pár náplastí, nějaký obvaz a pseudoškrtidlo, kterým velké krvácení rozhodně nezastavíte.

Máte nějaké lepší řešení?
Úplný laik má na místě velmi málo možností. Důležité je, aby aspoň začal resuscitovat a aby se snažil zastavit případné zevní krvácení. Já sám vozím v autě podstatně lepší škrtidlo, které dokáže zastavit krvácení z velkých cév na končetinách, a třeba speciální nůž na vyprošťování, který umí proříznout i sklo auta. Bočním okýnkem člověka často nevytáhnete a čelní skla nejdou vykopnout ani vyrazit, tím se prostě musíte prořezat.

Hlavní novinky