Nově vystavěná budova Právnické fakulty Masarykovy univerzity v ulici Veveří měla reprezentovat prvorepublikové ideály Tomáše Garrigua Masaryka. V monumentální stavbě od architekta Aloise Dryáka se poprvé začalo vyučovat v roce 1932, ale nedlouho po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se v ní usídlila instituce proslulá bezprávím a terorem. S vedoucím Katedry dějin státu a práva Jaromírem Tauchenem jsme hovořili o tom, co se v ní v první polovině čtyřicátých let odehrávalo.
Proč si nacistická tajná státní policie vybrala jako místo svého sídla budovu na Veveří 70? Kvůli reprezentativní funkci a potřebě ponížit české obyvatelstvo, nebo šlo o pragmatické rozhodnutí?
Původně sídlilo gestapo v samém centru Brna na Orlí a Mozartově ulici, ovšem kapacitně tyto budovy nedostačovaly a bylo nutné rychle hledat sídlo nové. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 se uvolnila budova právnické fakulty na ulici Veveří, kam se po provedení adaptačních prací na Vánoce roku 1940 gestapo přestěhovalo. Důvod tohoto výběru nebyl symbolický, ale čistě pragmatický a praktický. Budova právnické fakulty byla nová, prostorná a nacházející se na samém okraji širšího centra města. Kromě toho je vzdálena pouhý jeden kilometr od Kounicových kolejí, které gestapo využívalo jako své vězení a převoz vězňů k výslechům tak netrval dlouho.
Kolik mělo brněnské gestapo, které spravovalo území protektorátní Moravy, zaměstnanců?
Přesný počet zaměstnanců brněnského gestapa za celou dobu jeho působení není znám, ale odhaduje se, že jich bylo mezi 800 až 1000. Musíme si však uvědomit, že zde tito zaměstnanci nesloužili celou dobu a byli překládáni na jiné služebny po Evropě či absolvovali vojenskou službu na frontě. Dochoval se telefonní seznam gestapa z roku 1943, na němž jsou uvedeny necelé čtyři stovky jmen, v jednu dobu zde sloužil přibližně tento počet.
Odkud pocházeli zaměstnanci a nakolik byli zastoupeni brněnskými Němci?
Gestapáci se dostali do Brna tak, že byli převeleni z různých částí Německa, a tudíž neovládali češtinu. První z nich přišli do Brna z Vídně. Zajímavé je jistě uvést, že se mezi vyššími důstojníky gestapa nacházely rovněž osoby s právním vzděláním. Ti se pak podíleli například na činnosti stanného soudu. Brněnských Němců u vyššího personálu gestapa příliš nenajdeme. Samozřejmě ke gestapu nenáleželi jen kriminální komisaři, ale i obslužný personál jako písařky, řidiči či tlumočníci, kteří naopak z řad brněnského německého obyvatelstva pocházeli a často mohli využít své znalosti češtiny.
První viditelnou změnou byla říšská orlice na průčelí budovy, co dalšího se stalo?
O tom, jak to v období války v budově vypadalo, moc nevíme a jediným zdrojem je tak publikace Zdeptané právo z roku 1949, kterou sestavil právní historik a profesor této fakulty František Čáda. Žádné fotografie interiérů, vyjma po válce pořízených fotografií baru gestapa, se nedochovaly. I fotografie s pohledem na průčelí budovy je dostupná jen jedna, a ta se ve všech knihách přetiskuje stále dokola. V posledních týdnech před koncem války nechalo gestapo řadu dokumentů ze své činnosti skartovat. Když jsme připravovali publikaci o historii naší fakultní budovy, kontaktoval jsem i ruské vojenské archivy s žádostí o provedení rešerše, zda se v jejich archivních fondech nedochovaly fotografie, které by pořídila Rudá armáda při převzetí budovy v dubnu 1945. Do toho však přišly v roce 2022 válečné události na Ukrajině, které tuto mou snahu ukončily.
Jaké stavební úpravy provedlo gestapo v budově?
Hlavní stavební změnou byla přístavba místností ve čtvrtém, nejvyšším patře budovy. V průčelí byla proražena okna, což umožnilo vybudování nových kanceláří. Na střeše se pak po celé délce průčelí nacházel z ulice viditelný velký nápis v češtině znějící Německo vítězí na všech frontách pro Evropu. Ke stavebním adaptacím docházelo i na dalších místech, kdy byly seminární místnosti rozděleny na menší kanceláře. Část suterénu byla přeměněna na vězeňské cely. Existovaly plány na vybudování velké věznice v místech dnešní Moravské zemské knihovny, která by byla přímo propojena dvěma křídly s budovou gestapa tak, aby bylo možné převádět vězně přímo na výslechy.
Stavební zásahy se nedotkly auditoria maxima, nynější Velké auly Karla Engliše. K čemu v tomto období sloužilo?
Auditorium maximum bylo částí budovy, pro kterou gestapo nemělo zvláštní využití. Nově mu namísto Procházkova Prométhea vévodila říšská orlice a obraz Adolfa Hitlera. Samozřejmě sloužilo jako místo, kde se mohlo shromáždit větší množství lidí a mohly být pronášeny projevy například u příležitosti oslav Hitlerových narozenin či svátku německé policie. Ale je třeba připomenout, že budova gestapa byla pro veřejnost běžně nepřístupná, proto nebylo možné využití auditoria maxima například pro veřejná setkání či schůze brněnských nacistických organizací.
V budově sídlil i stanný soud. Je známo, jak taková soudní síň vypadala?
Jedna z poslucháren v přízemí byla přeměněna na soudní síň stanného soudu. Ovšem musíme si uvědomit, že řízení před stanným soudem se zásadně odlišovalo od toho, které si běžně představíme a známe z filmů. Trvalo někdy pouhých několik minut, obhájce nebyl přítomen a opravný prostředek nebyl přípustný. Rozsudek mohl mít pouze tři varianty: trest smrti, internace v koncentračním táboře či propuštění, ke kterému docházelo jen zřídka. Zařízení soudní síně bylo velmi prosté. Na stupínku původní posluchárny se nacházel stůl se třemi křesly, kde seděli tři členové stanného soudu. Přes tabuli visela černá látka se dvěma blesky SS a před stupínkem byl roztažen červený koberec, na kterém stál obviněný.
V souvislosti se stavebními úpravami a zejména bizarní výzdobou se často zmiňuje kantýna a bar. Co vše se tam odehrávalo?
Na toto se mne často ptají studující a očekávají odpověď nacházející se na hranici mystiky. Osobně bych v tom nic nehledal. Jednalo se o obyčejnou kavárnu a jídelnu vyzdobenou obscénními karikaturami brněnských gestapáků, kde se stravovalo velké množství personálu, který v budově pracoval. Mně přijde spíše zajímavý fakt, jak byla tato kantýna zásobována masem, kterého bylo za války nedostatek. Gestapo totiž ve vlastní režii provozovalo prasečí chlívky, králíkárny a chov slepic, které se nacházely hned vedle jeho budovy, kde měla vyrůst již mnou zmiňovaná věznice.
Na obložení této místnosti byl použit vzácný makasarský eben z vily Tugendhat, což se zjistilo teprve po roce 2000. Ví se, jak se sem dostal?
Podrobnosti převozu této stěny z vily Tugendhat bohužel nejsou známy. Také to bylo velké překvapení, když kunsthistorik Miroslav Ambroz původ obložení v pozdější studentské menze objevil. Může se to zdát neuvěřitelné, že k onomu objevu došlo téměř po 60 letech, avšak budova právnické fakulty byla v období socialismu sídlem Vojenské akademie Antonína Zápotockého a jako vojenský objekt byla pro veřejnost nepřístupná.
Kdo byli lidé, kteří podstupovali výslechy a rozsudky na Veveří 70? Šlo převážně o příslušníky domácího odboje?
Šlo nejen o odbojáře. Pod nimi si představíme tradičně někoho, kdo byl členem nějaké odbojové skupiny, podporoval partyzánské hnutí, připravoval sabotáž proti okupační moci či jinak proti ní vystoupil se zbraní. Trestněprávní perzekuce prováděná gestapem a německými soudy v protektorátu, především takzvanými Sondergerichty neboli zvláštními soudy, však byla mnohem širší a vlastně neměla s postihováním odboje často nic společného. Jako příklad můžeme uvést porušení povinnosti odvádět zemědělské dodávky, například zatajování obilí sedláky na venkově, černý obchod, falšování potravinových lístků, ale i krádeže po náletech na Brno. Jednalo se tak často o jednání, která měla narušovat chod německého válečného hospodářství a oslabovat tak obranyschopnost německé branné moci. V období stanného práva vyhlášeného na podzim 1941 a po atentátu na Heydricha v květnu 1942 však naší budovou prošly stovky lidí, kteří neměli s vlastním odbojem v zásadě nic společného, jen je okupační moc považovala za potenciální nepřátele a nebezpečí pro svůj režim, případně byli udáni za schvalování atentátu či za poslech zahraničního rozhlasu. Rozsáhlé zatýkání se týkalo často příslušníků české inteligence, bývalých příslušníků armády, českých spolků a tak dále.
Za možného nepřítele režimu byl tedy považovaný i zakladatel Právnické fakulty MU František Weyr?
Ano. František Weyr byl nejvýznamnějším představitelem brněnské právnické fakulty, zakladatel a jeden z rektorů Masarykovy univerzity. Weyr s odbojem v pravém slova smyslu nic společného neměl, a naopak jako představitel české inteligence a tak ohrožené skupiny se držel celou válku zpátky a od roku 1939 pobýval v Praze. V září 1943 byl Weyr zatčen pražským gestapem, vězněn na Pankráci a několikrát vyslýchán. Měl však štěstí, neboť za něj intervenovali prezident Emil Hácha a předseda vlády Jaroslav Krejčí, se kterými se dobře znal. Proto byl po měsíci propuštěn. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu by internaci v koncentračním táboře nepřežil. O svém střetu s gestapem píše Weyr zajímavě ve svých pamětech.
Součástí vnitřního vybavení budovy byla i umělecká díla. Jak a komu se podařilo zachránit obraz Prométheus přinášející lidstvu oheň od Antonína Procházky a vitráže od Františka Kysely?
Jeden z příslušníků gestapa přikázal vyříznout Procházkův obraz z rámu a odstranit z auly. Monumentální dílo uložili lešenáři bratři Václav a Sylvestr Sedláčkovi a jejich pomocník strojní zámečník Miroslav Kochmanovič pod harampádí ve sklepě, kde vydržel bez povšimnutí celou válku. Obraz však značně utrpěl. Jeho restaurování se po válce ujala malířova manželka Linka Procházková. Vitráže od Františka Kysely s citáty Husa, Komenského či Masaryka nechalo gestapo sejmout a zásluhou sklenářů přečkaly válku v protileteckém krytu pod Uměleckoprůmyslovým muzeem.
A další cennosti, které škola vlastnila?
Učitelům právnické fakulty se podařilo zachránit insignie, které byly uloženy díky spolupráci s bankovními úředníky v trezoru Zemské banky. Naopak se nepodařilo zachránit bustu T. G. Masaryka nacházející se v aule, archivy písemností rektorátu a právnické fakulty z meziválečného období, jakož i kartotéky fakultních ústavů.
V kolika případech byli v budově právnické fakulty odsouzeni její pedagogové či zaměstnanci?
Podíváme-li se na pamětní desku obětí okupace z řad akademické obce právnické fakulty, která byla v první polovině devadesátých let instalována ve vstupní hale naší budovy, tak je tam uvedeno pět jmen z řad zaměstnanců. Přímo v budově fakulty však byli souzeni jen dva: profesor Jan Vážný, který se zabýval římským právem, byl po vynesení rozsudku transportován a po několika měsících zemřel v koncentračním táboře Mauthausen, a pedel právnické fakulty Alois Zíma, který se aktivně zapojil do odboje a byl popraven v červnu 1942. Další z popravených profesorů, právní historik Bohumil Baxa byl souzen stanným soudem v Praze. Mezi oběti okupace zařadili autoři pamětní desky i profesora Jaromíra Sedláčka a docenta Karla Gerlicha, kteří zahynuli při náletech na Brno v závěru války. Výslechy gestapa v budově prošel i právní historik a první poválečný děkan František Čáda, který však byl propuštěn díky úsilí jiného profesora fakulty Vladimíra Kubeše. Pokud nebyli odsouzení brněnským stanným soudem z řad akademiků popraveni, byli ve většině případů transportováni do koncentračního tábora Mauthausen. V devadesátých letech jim byla na zdi tohoto koncentračního tábora odhalena pamětní deska, na které jsou uvedena jména učitelů brněnských vysokých škol, kteří tam zemřeli v letech 1942–1945.