Určitě už jste si toho všimli na sociálních sítích nebo v diskusích pod články. Debatuje se, ale často to nemá žádný význam, protože se objeví někdo, kdo diskusi záměrně zapleveluje nesmysly. Trolling je fenomén, na který člověk naráží čím dál častěji. Ale proč vlastně?
Trolling je forma chování, jejímž prostřednictvím se účastník debaty snaží záměrně provokovat ostatní k hněvivým reakcím nebo zkrátka narušovat komunikaci. Někdo to dělá pro zábavu, někdo se potřebuje seberealizovat, někdo tak bojuje proti politickým nebo společenským oponentům. Soudě podle nahlédnutí do diskusí na zpravodajských webech nebo sociálních sítích to vypadá jako moderní trend, ale to by si o sobě současník myslel moc.
„Nástroje, kterým dnes říkáme trolling, různé klamání a narušování diskuse, používal už Sokrates ve starém Řecku. V diskusích předstíral jistou naivitu a neznalost a vyzdvihoval naopak domnělou moudrost a znalost svých protivníků, přičemž nabourával debatu tak, aby se dostala úplně jinam,“ podotknul Jiří Stodola z Kabinetu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty MU. Jeho dlouhodobými tématy jsou komunikace obecně, hodnota diskuse, dezinformace a moderní komunikační fenomény.
Sokrates se „trollením“ snažil poukázat na hloupost svých protivníků a pozvednout úroveň komunikace. „Nakonec byl odhalen, bylo konstatováno, že má snahu škodit komunitě, a proto z ní byl vyloučen. Protože šlo o offline trolling, jeho likvidace nebyla virtuální, ale fyzická,“ zmiňuje ve svém odborném článku Stodola. Známý filozof byl za šíření svých myšlenek odsouzen k smrti. Zemřel na následky požití bolehlavu, což si jako trest sám vybral.
Obracení debat směrem k jejich smysluplnější formě vnímá Stodola pozitivně. Jinak je pro něj ale trolling spíš negativní fenomén. Jestli má být smyslem komunikace předávání informací, její narušování způsobuje, že na předání zkrátka nedojde. U Stodoly neuspěje ani argument, který se objevuje v literatuře, totiž že může jít o jistou formu umění.
„V případě působení umění v drtivé většině víme, s čím máme tu čest, uvědomujeme si, že jsme vystaveni působení nějakého artefaktu nebo jevu. U trollingu tomu tak ale například kvůli falešným identitám často není. Příjemce komunikace je klamán,“ poukazuje na další nedodržení smyslu komunikace.
S fenoménem trollingu se setkáváme stále častěji. Akceleroval to právě rozvoj webového zpravodajství, sociálních sítí a diskusí na nich. Charakteristické pro ně je, že lidé mezi sebou komunikují prostřednictvím počítače, jsou anonymní a vytvářejí skupiny, jež by v reálném světě (třeba kvůli fyzické vzdálenosti nebo odlišnému sociálnímu postavení) neměly šanci vzniknout.
Pozor na sociální bubliny
A tady se podle politologa Miloše Gregora z Fakulty sociálních studií MU, který se specializuje na politickou komunikaci, kampaně, dezinformace a fake news, ukazuje, že jsme na trolling možná trochu moc citliví.
„Sociální sítě podporují informační bubliny, ukazují nám to, co chceme vidět, takže se všichni navzájem utvrzujeme v jednom názoru. Ve chvíli, kdy nám do této bubliny pronikne někdo zvenčí, tak už nedokážeme tak rychle reagovat a popudí nás to. Argumentačně jsme totiž trochu zlenivěli,“ má dojem Gregor, který bere trolling zkrátka jako nástroj používaný k nejrůznějším účelům. „Jistě, když je kvůli němu někdo klamán, není to dobře, ale i u vtipů se někdy stane, že je někdo nepochopí, a neznamená to, že si je přestaneme povídat,“ říká politolog.
Trollení po česku
V jeho oboru se narušování komunikace objevuje často – ať už na straně politiků, kteří se s jeho pomocí snaží odvést pozornost od nepříjemných témat nebo drobných neúspěchů, nebo na straně podporovatelů různých politických subjektů, kteří mají trolling jako nástroj svého boje. Výsledek pak bývá někdy takový, že se třeba u facebookového statusu rozjede diskuse na úplně jiné téma, kde skáčou desítky a stovky nesouvisejících komentářů. Jestli někdo oslavoval online prostor za jeho přínos pro šíření názorů a demokratické diskuse, tohle bývá přesně moment, kdy do ní znechucený běžný uživatel odmítne vstoupit.
Zaplevelování debat nesouvisejícími komentáři dělá někdo ve víře, že bojuje za vyšší věc, a někdy je to zkrátka jen projev pragmatismu. „Panuje obecné přesvědčení, že politici vedou kampaně proto, aby na svoji stranu přivedli příznivce jiných subjektů, což se ale povede výjimečně. Mnohem častější jev je, že příznivce politické konkurence otráví od toho, aby se voleb nebo diskusí zúčastnili,“ upozorňuje Gregor.
Jak moc rozšířená praktika, která může v extrému přispívat ke znechucení lidí politikou, to v českém prostoru je, nikdo přesně neřekne. Chybí relevantní data. Známý je ale slovenský případ, kdy se cílené nasazení trollů v kampani prokázalo. Novinář tam proniknul do tábora strany Smer, kde jako brigádník seděl u počítače, aby se na sociálních sítích bil za Roberta Fica.
Jiný příklad jsou takzvané ruské trollí farmy, které zintenzivnily svoji aktivitu hlavně v souvislosti s ruskou anexí Krymu v roce 2014 a později americkými prezidentskými volbami.
Vyšetřuje to komise amerického kongresu, která už identifikovala ruskou agenturu internetových výzkumů s názvem All a sídlem v Petrohradu. Se svými 90 zaměstnanci se zaměřovala výhradně na americkou politiku a snažila se obracet pozornost k tématům, která byla blíž Donaldu Trumpovi než Hillary Clintonové,“ přiblížil Gregor.
Agenturu financuje miliardář Jevgenij Prigožin, blízký přítel prezidenta Putina. Takže znovu. Žádné přímé ovlivňování a obviňování, ale pomalé a systematické budování názorů ve prospěch jedné strany.
Otázka je, jak se s takovým ovlivňováním dá bojovat. Oslovení odborníci se shodují v tom, že je vždycky dobrá cesta vzdělávání a to, že se bude problematika připomínat, jak jen to půjde. Oba mají ale pocit, že teď je míč také na straně jednotlivých zpravodajských serverů a sociálních sítí. Mezi důležitá opatření řadí třeba moderování diskusí pod články a mazání opravdu urážlivých příspěvků. Změny ostatně chystá sociální síť Facebook, pro kterou je výhodnější, když je uvede do reálného fungování sama, než kdyby se musela podvolit novým regulačním opatřením, ke kterým přistoupilo například Německo a další země o nich uvažují.