Rozhodnutí to je rozumné. Prvořadě musíme zmínit legitimní zájem na rozvíjení stavu vědy, techniky a umění, o kterém nelze pochybovat. K čemu by byl dosažený stav bádání, jestliže by nebyl veřejně přístupný? Zpřístupnění veřejnosti je zásadou každé vědecké práce. Bez ohledu na to, má-li formu diplomovou, disertační nebo jinou. K ochraně výsledku před zneužitím máme celou řadu účinných právních nástrojů. Vysoké školy jsou ze zákona „vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti“. Mají též „klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním“ a dalším „rozvoji společnosti“. Uchovávání a rozhojňování dosaženého poznání, jež stát vysokým školám výslovně ukládá, dost dobře nelze zajistit jinak nežli jeho veřejnou přístupností. Vysoké školy přitom nedosahují poznání pouze svými akademickými pracovníky, nýbrž i prostřednictvích svých studentů.Vedle toho stát uplatnil další legitimní veřejný zájem. Týká se transparentnosti vysokých škol. A to zejména veřejných a státních vysokých škol, které jsou valnou měrou financovány z veřejných prostředků. Dílem se to týká i soukromých vysokých škol anebo se jich to může týkat potenciálně.
Jestliže je vzdělávací služba vysokých škol rozhodnou měrou financována z veřejných prostředků, pak je nezbytné, aby příjemci příspěvků nebo dotací dokázali veřejně předvést, co je výsledkem státem podpořené a akreditované vzdělávací činnosti. Jedním z těchto výsledků jsou právě závěrečné práce studentů – členů akademické obce. Ostatně státní závěrečné zkoušky jsou již léta veřejné. Je proto jen logické, že veřejně přístupné musí být i závěrečné práce na nich obhajované. Těžko si představit situaci, jestliže by vysoká škola například odmítala zveřejnit výsledky veřejně podpořeného výzkumu nebo vývoje. V naší souvislosti si můžeme připomenout například „specifický výzkum na vysokých školách“, podpořený z veřejných prostředků, na němž se účastní studenti při tvorbě svých diplomových nebo disertačních prací. Výsledky takového výzkumu samozřejmě musí být veřejně přístupné. V opačném případě by se mohlo jednat až o porušení rozpočtové kázně. Názor, že absolutorium vysoké školy je osobní kvalifikační záležitostí studenta, není od věci. Avšak při hodnotovém srovnání střetnuvších se zájmů platí, že zákonná koncepce upřednostňuje všeobecně sdílené blaho, spočívající v hodnotě veřejně přístupného vědeckého, technického nebo uměleckého a zároveň zákony chráněného poznání.
Dosažený stav bádání slouží k tomu, aby na něj bylo vědecky legitimně a v souladu s právem navazováno. Cílem vysokých škol je v tomto smyslu všeobecně (veřejně) prospěšná činnost, byť se může odvíjet i v hospodářské podobě podnikatelské, jejímž dosahováním si jednotliví studenti zároveň zvyšují osobní kvalifikaci. Takto chápané pojetí vysokých škol vyplývá ze zákona a lze mu hodnotově a významově přisvědčit. Obava, že vysoké školy nebo studenti zasáhnou do osobnostních práv některých konkrétních lidí, není zcela na místě. Platí zde bezúplatná zákonná licence umělecká nebo vědecká podle občanského zákoníku, jakož i všeobecné zásady morální. Sám „zveřejňovací paragraf“ vysokoškolského zákona je doktrínou pojímán jako zvláštní druh zákonné licence. Eventuální obtíže by bylo nutno řešit volbou jiného tématu. Podobně jako by tomu bylo u veřejně podpořeného výzkumu.
Pokud jde o obchodní tajemství, studijní a zkušební řád má v takovém případě stanovit, že student předloží závěrečnou práci ve dvojím vyhotovení. V plné formě, určené komisi pro státní závěrečné zkoušky nebo komisi obdobné, a ve formě, v níž budou konkrétní utajované údaje (například procenta denní tržby) začerněny, popřípadě jinak znečitelněny. Tato druhá podoba bude určena ke zveřejnění. Vysoká škola ovšem musí dbát na to, aby členové příslušných komisí, jakož i administrativní personál, byli poučeni o tom, že nakládají s obchodním tajemstvím třetí osoby, které nesmí být vyzrazeno. Obávám se, že to dosud – po mnoho let – nikoho příliš nezajímalo, ačkoli tajné práce obíhaly v akademickém prostředí v rukou mnoha lidí, kteří zpravidla nic nevěděli o nutnosti zvláštního zacházení s nimi. Dnešní příkaz ke zveřejňování tak může alespoň nepřímo přispět k tomu, aby si vysoké školy udělaly vnitřní pořádek ve věcech právní ochrany duševního vlastnictví. Je věcí studijního a zkušebního řádu, aby student včas předem sdělil vysoké škole, že si vybral téma s utajovanými skutečnostmi. Je potom jedno, zda se jedná o skutečnosti utajované státem nebo soukromníkem. Vysoká škola může, ba musí, též uvážit oprávněné zájmy třetích osob anebo studentů samých. A to například tím, že děkan rozhodne o opožděném zveřejnění závěrečné práce nebo jejího úplného znění na žádost studenta. Například až po úředním zveřejnění patentové či vzorové přihlášky vysoké školy anebo až po knižním vydání práce v oprávněném zájmu studenta. Tato ochranná doba by ale neměla být dlouhá, aby se nemařil nebo neobcházel účel vysokoškolského zákona. Musí být přiměřená chráněnému zájmu.
Je třeba chápat studenty, z nichž někteří s tímto krokem nepočítali. Zveřejňování se přitom týká všech závěrečných prací odevzdaných po 31. prosinci 2005, tedy i těch, které byly započaty podstatně dříve. Jenomže již dříve byly závěrečné práce přístupny pro vnitřní potřebu vysoké školy podle zákonné licence autorskoprávní z roku 2000. Vnitřní potřeba vysoké školy přitom zahrnovala i několik desítek tisíc osob. Svým širokým osobním okruhem se tak fakticky blížila pojmu zveřejnění. Přičteme-li si k tomu, že se dalo rozumně očekávat, že vysokoškolský student chápe zákonný význam vysoké školy a její legální poslání, pak dost dobře nelze brát v potaz údiv některých studentů nad tím, že vysoké školy se mají chovat jako vysoké školy. O způsobu ochrany možných oprávněných studentských zájmů jsem se již zmínil výše. Takové případy však budou, podle dosavadních poznatků, spíše výjimečné. Akademické senáty mají dostatečný právní prostor k tomu, aby i na ně pamatovaly.
Ivo Telec,
profesor na katedře občanského práva PrF MU
profesor na katedře občanského práva PrF MU