Programu Zimní školy Masarykovy univerzity předcházela návštěva patnácti vybraných českých vysokoškolských studentů v Bělorusku, která byla spojena s realizací drobných výzkumných záměrů. Jedním z členů výpravy byl také Bohuslav Binka, odborný asistent na katedře environmentálních studií FSS. Co bylo cílem vaší návštěvy Běloruska?
Cílem pobytu bylo zprostředkovat bezprostřední poznání běloruské reality českým studentům. Nebyl to aktivistický výlet za účelem nabourávání Lukašenkova režimu, ale chtěli jsme nezprostředkovaně poznat, jak to v Bělorusku funguje. Navíc jsme nejeli do Běloruska hromadně, pohybovali jsme se po menších skupinkách a dodržovali jsme zásady, které režim vyžaduje.
Režim kupříkladu toleruje, pokud se člověk setkává s přesvědčenými opozičníky. Setkávání s opozicí v případě, že se nechystá nějaká protestní akce, by nemělo způsobit komplikace. Jedna naše skupina měla problém až tehdy, když se jela setkat s nějakými lidmi ze zóny jaderné elektrárny Černobyl, v tom okamžiku byli zadrženi. Ale jinak vše proběhlo bez obtíží. Oni vám vždycky ukážou, kam už člověk nesmí.
Setkali jste se pouze s představiteli běloruské opozice?
V rámci pobytu navštívili čeští studenti významné představitele běloruské opozice – měli jsme například možnost setkat se také s opozičním kandidátem na prezidenta Milinkievičem. Mluvili jsme ale také s nezávislými novináři a zástupci kulturních i občanských iniciativ.
Setkali jste se s Běloruskou opozicí. Jaké postavení má vůbec opozice v zemi, jako je Bělorusko?
Podle mě tam funguje velmi chytře prováděná politika represe. Nejvyšší představitelé opozice jsou ponecháni často na pokoji, tedy dle mého alespoň ti, kteří mají ze Západu podporu. Vyšší a střední články opozice jsou trestány tvrdě, ale nikdy ne za politické prohřešky. Ale například za přechovávání drog, za napadení veřejného činitele, za poškozování věcí v parku, tedy za věci, které s politikou vůbec nesouvisejí. Ti lidé, kteří jsou sice v opozici, ale neprojevují se příliš aktivně, trestá systém nízkým počtem dnů ve vězení a výpovědí z práce. Opět ale neexistuje výpověď z práce z politických důvodů, všichni zaměstnanci mají buďto půlroční, nebo zhruba deset procent z nich roční smlouvu a jsou propuštěni prostě proto, že se jim neprodlouží smlouva.
Jak byste popsal Bělorusko vy osobně?
Řekl bych, že je složené z několika vrstev. Tou první vrstvou je to, co člověk vidí a čte ve státem uznávaných a povolených médiích, připomíná to Československo 50. let 20. století. Bělorusko je prezentováno jako jediný ostrov klidu a jistoty. Když si člověk pustí televizi, zasedání vlády vypadá tak, že vystoupí první ministr a řekne: „Zvýšili jsme dávky našim sociálně slabším a důchodcům na 130 dolarů. Vzápětí se zvedne prezident Lukašenko a řekne: „Soudruhu ministře, tak to tedy ne, musíme je zvýšit na 220 dolarů.“ Ministr odvětí: „Ano, tak to mě nenapadlo.“ Moderátorka zpráv pak doplní: „Pan ministr bude mít jistě o čem přemýšlet.“
Jak jste se v Bělorusku po příjezdu zorientovali?
Jako spoluorganizátory jsme si pozvali dva Čechy, kteří už byli v Bělorusku několikrát a kteří mají kontakty na běloruskou opozici. Ti nám zajistili pronájem bytu, protože v hotelu by bylo nebezpečné ubytovat se v tolika lidech. Bydleli jsme tedy ve dvou bytech nezávisle na sobě. Dopředu jsme již měli domluvená setkání s různými lidmi, s nimiž jsme se po malých skupinkách sešli.
Měli jste možnost také mluvit i s někým jiným než s lidmi z opozice?
Ano, setkali jsme se také s lidmi – i když velmi málo – mimo opozici. Navštívili jsme Grodno, kde jsme se snažili o kontakt s univerzitou, ale ta o setkání příliš nestála. Někteří lidé se s námi nechtěli moc bavit, protože měli strach – o práci, o rodinu. Ale setkali jsme se s lidmi z odborů, které nejsou vyloženě opoziční, nebo s novináři, kteří nepatří přímo k opozici, jsou spíš nezávislí. Mluvili jsme například s novinářem z humoristického časopisu, který si dělá legraci jak z prezidenta Lukašenka, tak z opozice. Měli jsme možnost setkat se také s lidmi z ekologické či opoziční studentské organizace. Poznali jsme rovněž zástupce polské menšiny.
Poznali jste i běžný život lidí v Bělorusku, ten mimo politiku?
Moje skupina jela do Grodna na polských hranicích, kde se o nás staral Jan, velmi milý čtyřicátník, který má rodinu a děti a který silně uvažuje o emigraci. S ním jsme se mohli bavit právě o dalších, dalo by se říci lidských rovinách života v Bělorusku. Byl to normální člověk, který měl práci, o niž zrovna přicházel, a angažoval se jen velmi okrajově. Úplně běžného Bělorusa jsme ale nepotkali – nešlo jen o to, že jsme měli málo času, ale bylo také těžké takové lidi oslovit.
Většinu času jste strávili v hlavním městě Minsku, navštívili jste ale i další místa. Jak na vás zapůsobilo Bělorusko celkově?
Byla by chyba představovat si Bělorusko jako šedou totalitu. Bělorusko není šedé, z hlediska výběru zboží je na tom někdy lépe než Česká republika. Bohatší lidé z Minsku si bez problémů mohou koupit jakékoli zboží. Podnikatelé, pokud platí speciální daně – například přispívají do Lukašenkova fondu pro opuštěné děti a sirotky, mohou fungovat. Opoziční novináři mohou psát a noviny mohou být oficiálně vydávány. Jediný problém je v tom, že noviny se musejí tisknout ve státní tiskárně, která jim dává cenu, jež je zhruba čtyřnásobek ceny u nás. Člověk si v Minsku může opoziční noviny koupit. Ovšem vždy měsíc před volbami se takové noviny vydávat nesmějí. Minsk je relativně výstavní velkoměsto, nevypadá zchátrale. Pokud člověk vyjede na venkov, to už je pak něco jiného, ale běloruská realita rozhodně není černobílá v tom smyslu, jak se u nás někdy popisuje. Není to zaostalá země, ve které se lidé mají nejhůř. Ekonomicky se mají lépe než na Ukrajině, politicky ale dle mého názoru velmi špatně.
Co byste poradil lidem, kteří by se chystali navštívit Bělorusko?
Člověk by si měl připravit peníze navíc, měl by počítat i s takovými výdaji, jako že musí zaplatit tzv. strachovku, což je speciální pojištění, které se platí ve vlaku, někdy se platí také ekologická daň. Jindy po vás chtějí úplatek, ale pokud jej člověk nedává, pustí jej i bez něj. Člověk by měl trvat na svém. V Bělorusku je pro nás také levně. Navíc je to velmi bezpečná země, co se kriminality týče. Musíte ale respektovat zásady, o nichž jsem mluvil.
V současnosti plánujete příjezd několika běloruských studentů, kteří navštívili Zimní školu MU. Jak jste studenty na Zimní školu vybírali?
Pro studenty jsme měli připraven dotazník, který jsme rozeslali prostřednictvím našich kontaktů v Bělorusku. Vybírali jsme společně s novinářkou Petrou Procházkovou, nyní Pajkarovou, a Milanem Štefancem z Nesehnutí. Běloruských studentů se přihlásilo asi sto padesát, vybrali jsme jich celkem patnáct. Všichni se po skončení Zimní školy mohli vrátit domů, což je pozitivní. Mezi těmito studenty byli ti, kteří jsou již ze studií vyloučeni, studují např. v Polsku, pak studenti, kteří ještě stále v Bělorusku ve studiu pokračují. Ti se nechtěli například fotografovat nebo poskytovat rozhovory. Dva ze studentů budou studovat díky stipendiu na naší univerzitě, jednáme také o poskytnutí stipendia pro jiné z nich s dalšími českými vysokými školami. Čeští studenti, kteří vycestovali do Běloruska, byli vybíráni stejně.