Eliška Příběnská končí bakalářský stupeň studia mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Nejprve studovala v norském Bergenu a na jarní a podzimní semestr 2007 získala stipendium v Jihoafrické republice, na University of Kwazulu-Natal v Durbanu. Poslala nám několik postřehů ze svého stipendijního pobytu v JAR.
Naprostá většina mých černých spolužáků pochází z chudých krajů jihoafrického venkova, kde se dešťová voda chytá do plachty nebo do sudů a kde se bohatství rodiny rovná počtu kusů dobytka. Všichni jsou však velmi přátelští, pořád je s kým se dát do řeči. Zelený kampus voní roztodivnými vůněmi, je plný opic a krákají tu obrovští ptáci. Opice skotačí na odpadcích každé ráno, vlezou nám i do kuchyňky.
Obraz druhý: Život ve čtyřmilionovém Durbanu
Prostředky městské hromadné dopravy nemají pevný jízdní řád. Nejlepší je odchytit si rozvrzaný minibus, řečený „taxi“. Odchycení minibusu a domluva s řidičem je delikátní záležitost, člověk zamává na řidiče určitým způsobem podle toho, kam jede. Pohyb taxíků má logiku, ale africkou, člověk na to časem přijde. Lidé se speciálním způsobem naskládají dovnitř, bezpečnostní pásy nebo rychlost padesát kilometrů za hodinu ve městě se nevedou. Jsme namačkáni na sklápěcích rozvrzaných sedátkách rozmístěných po celé ploše vozidla a ženeme se vpřed červená nečervená. Ve voze se pak rozvine čilá směnárna, platí se hned, peníze kolují po celém taxíku, řidič zvládá jízdu přes čtyři pruhy i počítání zároveň. Drobné si cestující povyměňují během cesty.
Studentka Fakulty sociálních studií MU získala na letošní akademický rok stipendium v Jihoafrické republice. Foto: Archiv E. Příběnské.
Obraz třetí: Nic není nemožné
Půldenní „Riksha tour“– projížďka městem v otevřeném double-deckeru. Bezzubý osmahlý řidič má očividně výbornou náladu, žene nás stromovím a palmami hlava nehlava. Do vozu padají listy i celé větve useknuté kovovou konstrukcí horní části autobusu, kryjeme si hlavu, ale brzy jsme plní mravenců, housenek a kůry ze stromů. Ve městě to jde lépe, ale jen do chvíle, než řidič zjistí, že se ve snaze projet neprůjezdné zasekl mezi třemi auty stylem ani tam ani zpět. Bylo rozhodnuto obětovat mezinárodní studenty-kluky. Všichni museli vystoupit, uchopit vůz blokující naši únikovou cestu doprava, nadzdvihnout ho a posadit o metr dál doprava. To vše uprostřed troubících aut na hlavní průjezdové silnici Durbanem. Vřavu doplňovalo naše fandění z vyššího patra autobusu.
Obraz čtvrtý: Jihoafrický zulu venkov (Zululand)
Antimalarika začínají působit, cítím lehkou únavu, přesto vyjíždíme v dobré náladě na víkendový výlet po jihoafrickém venkově. Z oken autobusu pozorujeme krajinu, všude je zeleno, plantáže cukrové třtiny, ženy kráčející s kanystry vody nebo pytlem mouky na hlavě, jen tu a tam se krčí shluky malých chatek, barevné kusy prádla natažené mezi nimi, děti hrající si s rezavým nádobím, kolem černé a hnědé krávy, které občas vyjdou i na silnici. V pět odpoledne jsme na místě, bydlíme v tradiční zulské vesnici s kopulovitými chajdami ze dřeva a proutí. Stařešinové nás srdečně vítají, klekáme na kolena, abychom se v tradičním pokleku mohli napít domácího zulu piva. Jsme oblečení do kostýmů s třásněmi, na hlavě zulu hučky a na krku zulu korále. Zulové jsou tam opravdu doma, považují se za hrdé příslušníky kmene, jiným jazykem nemluví. Povečeříme tradiční zulu pokrmy, je to jakoby několik příloh dohromady, máme sladké brambory, špenát, mrkvový a rajčatový salát, nějakou jáhlovou kaši, cibulovou omáčku, kus kuřecího masa a bezvadný domácí melounový a mangový džus.
Frčíme navštívit první komunitu na zulu venkově. Klíčovým bodem komunity je centrum pomoci dětem bez rodin a lidem postiženým virem HIV. Je strašné vedro, ale posloucháme přednášku a snažíme se tolik nepít, jednak proto, že domácí také nepijí (nemají příliš co), jednak proto, že nechceme jít na záchod (není vlastně kam, záchody jsou bez vody). Centrum funguje tak, že potřební si mohou jednou denně vyzvednout jedno teplé jídlo zdarma, zároveň tam dostanou napít, mohou si odpočinout, vyprat oblečení. V současnosti tam dochází asi 70 dětí + deset dvacet lidí postižených HIV. Postupně se na nás navěsilo všech 70 dětí, hrajeme s nimi hry a samozřejmě tancujeme, muziku nahrazuje naše tleskání. V komunitě si sníme kukuřici praženou na ohni, loučíme se, dětem slibujeme, že se vrátíme. Jsme trochu zaražení, život lidí na jihoafrickém venkově není vůbec cool.
Z komunity jedeme na safari, které nám pozvedne náladu. V rezervaci vidíme zebry, gazely, bizony, opice, žirafu, slona, fotíme z otevřených oken autobusu, jsme nadšení a v lepší náladě přijíždíme zpět do našeho tábora.
Z komunity jedeme na safari, které nám pozvedne náladu. V rezervaci vidíme zebry, gazely, bizony, opice, žirafu, slona, fotíme z otevřených oken autobusu, jsme nadšení a v lepší náladě přijíždíme zpět do našeho tábora.
Poslední zastávka nás vítá rozoranými valy červené půdy a horami odpadků před hlavním vchodem. Je to nelegální tábor squatterů, neregistrovaný centrální vládou. Chatrče stlučené z kusů dřeva, plechů, drátů a polystyrénu o rozměrech 2 x 2 m v poledním tetelícím se vedru vůbec nevypadaly vábně, topily se v odpadcích, všude byl prach. Kolem nás hned hejno malých černoušků, ze všech stran hlasité pozdravy, lidé byli ve vší té spoušti hrdí a veselí, snad i šťastní. Následovalo klasické tleskání a tance, hry s dětmi, musíme je ale nechat v rozpečené osadě, odjíždíme klimatizovaným autobusem. Zase jsme zaražení, rozjíždí se iniciativa dobrovolné pomoci s úklidem komunity a s programem pro děti. Viděli jsme zelený jihoafrický ráj, kde lidé žijí v pekelně těžkých podmínkách.
Obraz pátý: Duben 2007, velikonoční výlet do Botswany
Akhu mi ukazuje, jak připravit tradiční tswana pokrm. Sestává z masa staré ovce, phaletshe a morogo. Maso se nedá zuby utrhnout, nože nepoužíváme, jen ruce a vidličku. Jsem celá mastná od zápolení s tou ovcí a morogo je hořké, je to vlastně něco jako hořký špenát. Phaletshe je bílá hustá kaše bez příchuti. Ale našťouchala jsem to do sebe. Po večeři rychle umýváme nádobí, učím se základy setswana. V deset večer strkáme krosny do zavadlového prostoru autobusu – double-deckeru do Gaborone, hlavního města Botswany. K ránu začíná pálit sluníčko, krajina je už hodnou chvíli plochá a neobydlená, občas se objeví ušpiněná vesnice „in the middle of nowhere“, míjíme ale velká stáda krav volně se pasoucích podél silnice, kozy a oslové jsou také všude, jen pštrosi a koně jsou v ohradě.
Domek je malý, ale všichni hosté se vždy vejdou. Nač nosit židle ke stolu, kdo přijde, sedne si na zem, talíř do ruky bez příboru. Interiér je zařízen v africkém tradičním stylu, Akhu si ty věci přivezla z domova (ručně pletené košíky z rákosí, dřevěné předměty, kamínky, africké sošky a kožené věcičky). Obrazy divokých šelem v masivních zlacených rámech dostala jako svatební dar. V domě slouží 2 dívky ze Zimbabwe. Bydlí tam, vaří a uklízejí. Černé služebnice, tiché a uctivé. Imigrantů ze Zimbabwe je kvůli praktikám Mugabeho vlády čím dál tím více. Byli jsme se podívat na úřadě pro imigranty ze Zimbabwe, v půl osmé ráno tam stála fronta dlouhá dobrých 200 metrů.
Na návštěvě u kamarádky jedné kamarádky té mojí kamarádky. Ta má v pokojíčku ledabyle poházených asi 20 párů letních bot. Většina je velmi extravagantní, s třpytivými kamínky, ale jedny mi hned padnou do oka. Jen se o nich zmíním, už mi je strká, ať si je vezmu. Že prý jsem kamarádka její kamarádky. Domů si povezu nové botky. Akhu se mi směje, že chci být opálená. Od té chvíle to vždy přidá ve společnosti k lepšímu a všichni se tomu od srdce zasmějí. Samozřejmě jsem středem všech možných dotazů. Pak se rozjede tancování, všichni podupávají, nakonec už na sedátkách sedím sama a jeden strýc mne vytáhne na parket. Zrovna se všichni řadí do čtverce na setswana tradiční tanec. Nejdřív se mi pletou kroky, protože jdou úplně mimo můj rytmus, ale ke konci už se dobře chytám, všichni mě bouřlivě chválí. Domů jedeme opatrně, protože silnice z Metsemothlabe je špatná, plná výmolů, asfalt začíná až na hlavní silnici do Gaborone. Navíc se po silnici volně procházejí oslové, kteří většinou na noc zůstávají venku.
Vzkaz na závěr
Tato zpráva vznikla na výletě v Maputo, hlavním městě Mozambiku, kde trávím podzimní prázdniny svého druhého semestru v Jihoafrické republice. Budoucím studentům vzkazuji: Když budete jen trochu chtít, Masarykova univerzita v Brně vám otevře svět. Vybaví vás stipendiem, dá vám možnost strávit v zahraničí semestr či dva. Stojí to za to.
Tato zpráva vznikla na výletě v Maputo, hlavním městě Mozambiku, kde trávím podzimní prázdniny svého druhého semestru v Jihoafrické republice. Budoucím studentům vzkazuji: Když budete jen trochu chtít, Masarykova univerzita v Brně vám otevře svět. Vybaví vás stipendiem, dá vám možnost strávit v zahraničí semestr či dva. Stojí to za to.