Teoreticky zažíval Matthew Rampley v posledních měsících nejlepší období svojí vědecké kariéry. Asi před rokem přišla badateli z University of Birmingham zpráva, že dostal štědrý grant Evropské výzkumné rady, což pro vědce zpravidla znamená jinak tak málo zažívanou pracovní jistotu. Tu ale kvůli hrozbě brexitu ztratil, a tak hledal nové působiště.
„I když jsem měl ERC grant, nikdo mi nebyl schopen říct, jak to bude s dalším financováním, a jedinou jistotou bylo pracovat na něm na instituci v rámci Evropské unie,“ popisuje Rampley. Sám měl práci v Birminghamu jistou bez ohledu na brexit, hledal ale plán B, aby mohl zajistit všechny členy svého týmu.
Uspět se mu povedlo v soutěži o Muni Award, grant Masarykovy univerzity pro excelentní výzkumníky, který jim zajišťuje finanční dotaci pět milionů korun ročně po dobu pěti let. Rampley je zaměstnancem Masarykovy univerzity od dubna, na Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU zamířil i se svým týmem. Pracovat tam budou na projektu o meziválečném umění a architektuře ve středoevropském prostoru a o tom, jak se tehdejší politické a společenské události na umění a architektuře odrazily.
„Architektura a umění jsou nástrojem propagandy, a ačkoliv Čechům se to možná nezdálo, tak tyto nástroje využívalo i nově vzniklé Československo,“ naznačuje jeden ze směrů svého projektu Rampley.
Klade si v něm otázky, které by si našinec jen tak nekladl. Zatímco Češi v roce 1918 slavili vytvoření samostatného státu, jinde panovaly pocity úplně opačné. „Najednou tady vzniklo malé a celkem bezvýznamné Rakousko a také Maďarsko, které prožívalo velké trauma, protože už nebylo důležitou částí silné monarchie,“ poukazuje na změny Rampley.
A vidí je i v Československu: „Z Prahy se najednou stalo hlavní město se vším, co k tomu patří, a stoupla i důležitost Brna, kde navíc zeslábl německý vliv. Lidé se ocitli v době, kdy všechno předchozí padlo a všechno se mělo budovat znovu.“
Mělo, ale úplně to také nešlo. Ani s novým státním zřízením nikdy nejde zbořit například všechny stavby. Proto je podle Rampleyho vypořádávání se s minulostí „nedokončitelný byznys“.
V Brně a v Československu obecně snahu vybudovat nový stát symbolizovala třeba moderní funkcionalistická architektura. V Brně byla dávána za vzor kolonie Nový dům v Žabovřeskách postavená jako ukázka tehdy nejmodernějšího bydlení. Ve stejném období přitom vznikla také řada nových moderních kostelů, třeba ten na Kraví hoře nebo Plečnikův v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad.
„O nich se ale nemluvilo, protože to byly přece kostely a s katolicismem nechtěl nový stát mít nic společného. Bylo to příliš velké pojítko s habsburskou minulostí,“ poukazuje na dvojí metr Rampley, který má dojem, že tehdejší československá vláda a prezident projevovali málo pochopení pro svůj národ, který byl barvitější, než se zdálo. Řadě lidí se po starých habsburských časech a politických poměrech stýskalo a velká část se hlásila k římskokatolickému náboženství.
Do Brna za lepší kvalitou života
Do českých reálií britský uměnovědec proniknul díky předchozím projektům i osobnímu životu. Na střední Evropu a její umění a architekturu se zaměřuje už léta, donedávna se ale věnoval hlavně Rakousku a Vídni. Až později se začal zajímat i o další země někdejšího impéria, k čemuž ho přivedla jeho česká žena Marta.
„V Birminghamu jsme na tuto oblast měli speciální kurzy. Když jsme s nimi ale začínali, narazili jsme na ohromný problém, protože o ničem jiném než o Vídni jsme neměli literaturu,“ vzpomíná výzkumník. I proto si do následujících let v Brně klade za úkol zajistit, aby vycházelo víc odborných studií hlavně v angličtině.
O grantu Muni Award udělovaném Masarykovou univerzitou se dozvěděl právě díky napojení na Česko. S manželkou se vzali v roce 2008 na hradbách Špilberku, takže jeho vztah k Brnu a kontakty v něm jsou velice silné. O tom, že by se o grant mohl ucházet, mu řekl vedoucí semináře dějin umění Ondřej Jakubec.
Z toho, že mu vyšel nápad přesunout se i s rodinou do Brna, má velkou radost. „Myslím, že je tady vyšší kvalita života než v Birminghamu. Nabízela se možnost jít i do Vídně, ale v porovnání s Vídní máte třeba daleko lepší kávu,“ směje se.