Snadno zapamatovatelný letopočet a krásná listina se zlatou pečetí. Podle profesora Martina Wihody z Historického ústavu Filozofické fakulty MU se tedy nelze divit, že její obrázky zaplavily čítanky a učebnice a že se Zlatá bula sicilská vryla do obecné paměti.
Zlatá bula se stala oslavovaným dokumentem, který „dokazuje“, že počátky české státnosti leží hluboko v minulosti. Podle Wihody se ale právě tímto způsobem začalo s listinou nakládat až za první republiky.
„To podstatné se událo v roce 1938, krátce před podepsáním mnichovské dohody, kdy byla Československá republika ohrožována a zpochybňována nacistickou třetí říší. Právě tehdy se vědomě hledaly důkazy, že české země jsou na Německu nezávislé „od pradávna“, a takto rok 1212 vstoupil do školních učebnic,“ vysvětluje Wihoda, proč o Zlaté bule sicilské slyšel snad každý školák.
Proměny jejího významu v dějinách popsal ve své habilitační práci a nově také v knize Die Sizilischen Goldenen Bullen von 1212, kterou vydalo prestižní nakladatelství Böhlau a za niž obdržel Cenu rektora za významný tvůrčí čin.
Zlatou bulou sicilskou se ve skutečnosti rozumějí listiny tři. Byly sepsány 26. září roku 1212 a vydány v Basileji Fridrichem II. Sicilským. Určeny byly vládnoucím Přemyslovcům, českému králi Přemyslu Otakarovi I. a jeho bratrovi, moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi.
Všeobecně se má za to, že bula zaručovala dědičnost královského titulu. Podle Wihody se však jednalo o lenní smlouvu, která stanovovala podmínky, za nichž byl Fridrich II. ochoten přijmout Přemysla za legitimního vládce Čechů. „Není to tedy listina, která by dokazovala nebo potvrzovala nezávislost českých zemí či panovníka na říši, naopak je to smlouva, která v podstatě upevňovala statut českého krále jako říšského knížete a leníka.“
„Zajímavější však je, že soubor basilejských bul vydal Fridrich II. coby panovník, který ještě v říši nevládl. Teprve se měl ucházet o hlasy říšských knížat, což se stalo v prosinci 1212. Český král tedy obdržel listinu, kterou vydal designovaný, nikoliv řádně vládnoucí král, a není známo, že by si v podstatě předběžně dané výsady nechal potvrdit,“ uvedl Wihoda s tím, že Zlatá bula sicilská tak byla od počátku neplatná.
Dramatický osud
Historik se věnoval nejen rozboru basilejských listin, ale sledoval i jejich osudy. Zjistil, že byly v průběhu staletí zapomenuty, dezinterpretovány nebo jim byla přikládána jiná důležitost než dnes.
„Zlatá bula sicilská je příkladem, jak byla v minulosti definována panovnická moc a jak byla tato legitimizována. Její příběh ale odkrývá i proměny české společnosti. Ukazuje hodnoty, které společnost vyznávala v pozdním středověku, za husitských bouří, za reformace a protireformace, kde a v čem hledala jistoty ve století dvacátém,“ poznamenal odborník na raný a vrcholný středověk.
Záhada třetí listiny
Soubor basilejských listin má pestrý obsah. První z nich obsahuje lenní smlouvu mezi Přemyslem Otakarem I. a Fridrichem II. a vymezuje práva a povinnosti českých panovníků ke dvoru římsko-německých králů a císařů. Druhá listina svěřuje Přemyslovi různé majetky za českými hranicemi, zejména ve Francích a Vogtlandu. „Nemáme ale žádné důkazy, že by se jich někdy ujal. Učinil tak až Karel IV., který si je začal na základě listiny z roku 1212 nárokovat,“ podotkl Wihoda.
Pro historiky nejzáhadnější je však třetí listina. Ta byla určena moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi. Je srozumitelná, až na dvě slova, která jsou ale pro její význam klíčová. „Privilegium uděluje Vladislavu Jindřichovi majetek, který je zapsán jako Mocran et Mocran, ovšem nikdo dosud uspokojivě nevysvětlil, co by to mělo být,“ připomněl Wihoda.
Pro zápis existuje dvojí vysvětlení, buď jde o nějaký konkrétní statek, vesnici či hrad, anebo se písař dopustil chyby. A právě k písařské chybě se Wihoda přiklání a tvrdí, že za označením Mocran et Mocran se skrývá sousloví Morava a Morava. Zdůvodňuje to tím, že Moravu, původně rozdělenou na olomouckou a brněnsko-znojemskou část, Vladislav Jindřich sjednotil krátce před rokem 1212.
Své vysvětlení obhajuje i zvláštním vztahem Přemysla a Vladislava. Dvacetileté nástupnické spory totiž ukončila dohoda, kterou v prosinci roku 1197 uzavřel tehdy vládnoucí Vladislav Jindřich s Přemyslem. „Víme, že se dohodli na jakési spoluvládě, ačkoliv Přemyslovi jako staršímu připadl mocenský primát. Na říšské dvorské sjezdy ovšem jezdil jak Přemysl Otakar I. z titulu českého krále, tak Vladislav Jindřich jako markrabě moravský,“ dodal Wihoda.