Rusko hraje v energetické politice Evropské unie významnou roli. Navzdory změnám, kterými v posledních letech prochází evropský plynový sektor, se stále jedná o jednoho z nejvýznamnějších dodavatelů energetických komodit. I do energetiky nicméně promlouvá současné ochlazení vztahu mezi Západem a Ruskem a sankce, které byly na Rusko uvaleny v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Byly to koneckonců dodávky plynu, které se ukázaly být jedním z katalyzátorů této krize na jejím počátku.
O tom, jakou roli hraje Rusko v energetické politice Evropské unie a jak může tuto pozici ovlivnit současná krize na Ukrajině, hovořil odborník na ruský energetický sektor James Henderson z prestižního britského think-tanku Oxford Institute for Energy Studies. V polovině srpna vystoupil jako jeden z přednášejících na letní škole energetické bezpečnosti, kterou pořádala v Univerzitním centru Masarykovy univerzity v Telči katedra mezinárodních vztahů a evropských studií.
Zatímco EU uvalila na Rusko ekonomické sankce, to se prostřednictvím svého ministerstva zahraničí nechalo slyšet, že takové kroky mohou vést ke zdražení ropy, kterou Rusko ve velkém množství do Evropy dodává. James Henderson si však myslí, že problematika není takto přímočará. „Domnívám se, že spíše poukázali na situaci, kdy při sníženém množství komodity na trhu a zvýšeném riziku pro dodávky dojde ke zvýšení ceny. To je ovšem argument spíše dlouhodobého charakteru, neboť momentálně nikdo nenavrhuje přestat kupovat ruskou ropu nebo plyn. Rusko tedy spíše naznačuje, že sankce mohou ovlivnit jeho schopnost dodávat komoditu na trh z dlouhodobého hlediska.
„Ruská produkce ropy z dosud rozvíjených ložisek začíná klesat a země bude potřebovat zahraniční kapitál, aby mohla rozvíjet hůře dostupné zdroje,“ myslí si Henderson s odkazem například na naleziště v Arktidě nebo na moři. „Zatím však cena ropy na krizi nijak výrazně nezareagovala, sice se přechodně zvýšila, pak ale zase klesla“ dodává.
Přes to, že typicky bývá Rusko vnímáno jako hráč držící v ruce trumfy v podobě obrovského nerostného bohatství, situace není zdaleka takto jednoznačná. Stejně tak jako Evropa potřebuje energetické suroviny, potřebuje Rusko pro tyto komodity odběratele. Důvod je prostý – ruská ekonomika je na exportu energetických surovin životně závislá. Také proto Rusko bedlivě sleduje vývoj energetické politiky EU.
„Pro Rusko je jednou z hlavních výzev budoucnost plynu v Evropě. Analyzuje evropskou energetickou politiku a roli, jakou v ní bude plyn hrát. Významným faktorem je zde rozvoj obnovitelných zdrojů, které představují způsob jak posílit energetickou bezpečnost při současném snížení emisí. Zároveň jsme však nedávno byli svědky návratu uhlí do energetického mixu evropských zemí. Rruský exportér plynu Gazprom se nyní snaží toto všechno pochopit a odhadnout, jak se bude vyvíjet evropská poptávka po surovinách,“ myslí si Henderson.
Významnou roli v celé problematice sehrává především unijní legislativa regulující energetický sektor členských zemí. „Domnívám se, že si je Rusko svojí pozicí v Evropě stále velmi jisté. Na druhou stranu se musí vypořádat s evropskou legislativou v oblasti hospodářské soutěže, zejména s takzvaným třetím liberalizačním balíčkem. Ruské energetické společnosti se pochopitelně obávají, jaký dopad může mít implementace principů, jako je přístup třetích stran (přístup k infrastruktuře jiných než smluvních stran – pozn. autora) nebo tzv. unbundling (rozdělení energetických společností na část, která vyrábí nebo prodává komoditu a na část, která ji transportuje – pozn. autora).“
Na druhé straně dle Hendersona členské země EU nejsou jednotné ve vnímání výzev energetické bezpečnosti. Jednou z otázek, na níž se názory v rámci EU různí, je například vybudování nového ruského plynovodu South Stream, který má přivést ruský plyn přes Bulharsko až do střední Evropy. „Otázkou zůstává, nakolik vlastně EU chce, aby byl postaven další plynovod přivádějící do Evropy plyn z Ruska. Členské země jsou v tomto každopádně nejednotné. Pokud se na problém podíváte v souvislosti s rolí Ukrajiny v otázkách dopravy plynu, zjistíte, že státy na jihovýchodě Evropy vnímají situaci možného přerušení dodávek touto cestou zcela jinak než státy na severu a západě kontinentu“, upozorňuje analytik.
Významné postavení ve spotřebě nejen plynu budou v budoucnu zaujímat asijské trhy a Rusko, respektive Gazprom, se bude muset rozhodnout, jak vybalancovat zásobování významných zákazníků na obou koncích Eurasie. Důležitým faktorem je i omezené množství peněz, které si Gazprom může dovolit investovat, což může být ovlivněno i zmíněnými sankcemi.
Evropská unie je v současnosti stále důležitým odběratelem ruského plynu a to i přes změny v legislativě a infrastruktuře, kterými EU v posledních letech reagovala na plynové krize, vzestup nekonvenčních zdrojů plynu a možnosti přepravy zkapalněného plynu (LNG) na dlouhé vzdálenosti. „Není pochyb, že Evropa je v současnosti pro Rusko důležitým a stabilním partnerem,“ souhlasí Henderson. „Na druhou stranu je jasné, že se situace bude měnit.“ Je přitom možné, že roli při proměně situace v zásobování může sehrát i aktuální ochlazení vzájemných vztahů. „Rusko se musí rozhodnout, zda bude klást důraz na dodávky plynu do Evropy, nebo zda se zaměří na asijské odběratele, kde je sice jeho pozice mnohem nejistější, ale na druhou stranu je zde příslib mnohem rychleji rostoucí spotřeby než v Evropě, kde poptávka spíše stagnuje" uzavírá Henderson.
Autor textu působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU jako doktorand. Text připravil ve spolupráci s Adélou Denkovou z portálu EurActiv.cz.