Česká polární expedice se před několika dny úspěšně vrátila z vědecké stanice J. G. Mendela, kterou provozuje Masarykova univerzita na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě. Z kvality jejího zázemí byla příjemně překvapená doktorandka Barbora Chattová z ústavu botaniky a zoologie. Na nejjižnější kontinent jela poprvé a jejím hlavním úkolem byl výzkum rozsivek, tedy řas, které se v této části světa hojně vyskytují a výrazně se podílejí na produkci kyslíku v zemské atmosféře.
>> podívejte se na fotogalerii z expedice
Vzorky rozsivek a dalších řas odebírala mimo jiné z těl mrtvých tuleňů. V předchozích letech popsali kolegové na ostrově asi 400 mumií tuleňů v různém stádiu rozkladu a do databáze zanesli nejen jejich polohu, ale i stáří. „Kolega Daniel Nývlt odebral už dříve vzorky zubů z mrtvých tuleňů a pomocí radiokarbonového datování a zkoumání zubních přírůstků zjistil, že většina jich zemřela v posledních sto letech. Nejvíce mumií je přibližně 50 let starých,“ uvedla Chattová.
Video: Jak to vypadá, když se na polární stanici trochu pokazí počasí
Určení stáří mumií bylo podle ní velmi důležité, protože nízká vlhkost a téměř neustálý vítr dokáží uhynulé tuleně vysušit tak, že se velmi těžko odhaduje, jak dlouho jsou mrtví. „Chceme přitom srovnat rozmanitost rozsivkových společenstev na tuleních v různém stádiu rozkladu, takže jsem odebírala vzorky vždy z deseti tuleňů v pěti různých stádiích rozpadu – od nejzachovalejších těl až po ta, z nich zbyly již jen rozpadlé kosti,“ uvedla Chattová a upřesnila, že pokud to šlo, odebírala vzorky z kůže, kostí a také z povrchu země vedle tuleňů pro stanovení toho, jak rozkládající se tělo ovlivňuje své bezprostřední okolí.
Pracovat s mrtvými tuleni není podle algoložky, tedy odbornice na řasy, nic náročného. „Snažíme se totiž s mumiemi nemanipulovat, aby zůstaly co nejvíc zachované pro další výzkum. Vzorky tedy sbíráme hodně opatrně. Nepříjemné je to jen v případě, že jde o druhé stádium rozkladu, kdy mrtvé tulení tělo trochu smrdí,“ popsala svou práci Chattová. Dodala, že podobné je to při zpracování vzorků, které se musejí vyvařit v peroxidu nebo kyselinách. „Byla jsem proto opravdu ráda, že je na stanici digestoř,“ dodala s úsměvem.
Přestože pracovala s mrtvými tuleni, poštěstilo se jí vidět i živé exempláře těchto zvířat. Podle jejích slov bylo letos na ostrově Jamese Rosse pěkné počasí a téměř každý den mohli členové expedice pozorovat nějakého tuleně, především pak tuleně Wedellova nebo krabožravého. „Z pracovního hlediska jsem byla ráda, když jsem viděla nějakého mrtvého tuleně, z něhož jsem mohla odebrat vzorky. Ale potom, co jsem viděla prvního živého tuleně, jak se na nás usmívá a je takový roztomilý a chlupatý, tak už mi pak bylo každé tulení mrtvoly líto,“ poznamenala s úsměvem Chattová.
Video: Odlet z polární stanice Masarykovy univerzity
Nejen z tuleňů, živých i rozkládajících se, byla doktorandka nadšená. Výrazně ji zaujaly i možnosti, které stanice nabízí. „Část práce jsem mohla udělat už na stanici, takže domů jsem si přivezla jen část. Stanice je výborně vybavená i jinak. Člověk si říká, že je to až nestandardní luxus na polární expedici, když jsme se mohli víc než dvakrát týdně sprchovat teplou vodou,“ dodala studentka.
Do Antarktidy by se ráda vrátila. „Výsledky mého výzkumu zatím ukazují, že posmrtná kolonizace tuleních mumií je ještě zajímavější, než jsem si myslela, a rozsivek je tam ještě víc. Pravděpodobně se nám podařilo najít i nové druhy, takže bych ráda příští rok jela znovu a izolovala případně tyto nové druhy,“ uzavřela Chattová s tím, že pro definitivní potvrzení nálezů nových druhů je třeba ještě minimálně půl roku intenzivní práce.