Etnicky určené státy jsou z historického hlediska moderním vynálezem a vyhrocený nacionalismus je v podstatě plodem až 19. století. Do té doby byla identita založena na vztahu k panovníkovi a vládnoucí dynastii nebo dále na vztahu k zemi či spíše zemské obci. Jedním z příkladů takto chápané zemské identity mohou být Moravané.
Právě počátkům zemsky definovaného moravanství se ve své knize „Vladislaus Henry. The Formation of Moravian Identity“ věnuje Martin Wihoda. V listopadu za ni dostal cenu děkana filozofické fakulty za významný tvůrčí čin.
„Na případu moravského markraběte Vladislava Jindřicha, který spravoval Moravu mezi léty 1198 a 1222, ukazuji, z jakých kořenů se tato moravská identita zrodila. V první polovině 13. století se totiž na Moravě zformovala zemská obec se zvláštními symboly a rituály, které ale Moravanům nebránily ve zvláštním, velmi těsném vztahu k Čechům,“ uvedl Wihoda.
V té době vládli v českých zemích Přemyslovci, ale podstatná změna nastala v okamžiku, kdy se vlády nad Moravou ujal Vladislav Jindřich, mladší bratr Přemysla Otakara I. Podle nástupnických dohod z roku 1197 si rozdělili moc nad Čechami a Moravou, ovšem současně měli obě země spravovat jako jeden celek, jako jedno knížectví.
Vladislav Jindřich převzal Moravu ve špatném stavu. Nerazily se tu například mince a rovněž příjmy markraběte byly velmi omezené. Vladislav Jindřich se proto pustil do modernizačních reforem. „Lákal do země horníky a prospektory, takže za jeho vlády začala těžba stříbra a zlata v okolí Bruntálu a Uničova. Nechal také razit novou minci, díky které se podařilo stabilizovat ceny a tím i příjmy markrabské komory,“ popsal historik tehdejší situaci.
Vladislav Jindřich, který si za své sídlo zvolil Znojmo, podporoval rovněž církevní řády, jejichž zásluhou se započalo s kolonizací podhorských oblastí. Souběžně byly učiněny první pokusy o převzetí vyspělejších způsobů venkovského hospodaření a zformovaly se první městské obce.
„Když Vladislav Jindřich roku 1222 zemřel, byla země v podstatně lepším stavu. Odtud také moje další otázka, jaká byla jeho role při úspěšné modernizaci Moravy. Překvapivě se ukázalo, že nechával věcem volný průběh a příliš do dění nezasahoval,“ podotkl Wihoda.
Markrabě zemřel bezdětný a vlády po něm se postupně ujali synové Přemysla Otakara I. Druhý z nich, také Přemysl, pak přispěl k posílení moravské zemské identity tím, že českého lva nahradil orlicí.
„I markrabě Přemysl zemřel roku 1239 bez potomků a po jeho smrti převzal Moravu do přímé správy český král. Ale vedle něj se začala prosazovat zemská reprezentace, z níž později vzešel zemský sněm, tedy shromáždění šlechty a duchovenstva, takže Morava začala ještě před koncem 13. století vystupovat jako zvláštní politická obec v rámci přemyslovských držav,“ dodal Wihoda. Zdůraznil však, že přes posilování moravské identity Moravané nikdy nevystoupili proti těsnému spojení s českým královstvím.
Právě to, jak se lidé a jimi vytvořené útvary stávají součástí konkrétní kultury a učí se sdílet hodnoty, jsou obecné otázky, které přivedly Wihodu ke studiu dějin středověku, konkrétně k postavení Čechů a Moravanů v tehdejší Evropě.
„Naše země je stále tak trochu rozkročena mezi Východem a Západem. Pro jedny jsme vyspělou západní zemí, zatímco například pro Němce, nemluvě o Francouzích, jsme mentálně součástí východní Evropy. Základy tohoto dvojakého postavení vznikly vlastně už na přelomu 9. a 10. století, kdy do střední Evropy začalo pronikat křesťanství,“ přiblížil svůj zájem o středověké dějiny Wihoda.
V českých zemích byla přijata latinská forma křesťanství, což nás připoutalo k Západu. Historik Robert Bartlett použil v této souvislosti výstižnou zkratku, že Evropa není jen geografickým prostorem, ale také myšlenkou. Proto i šíření hodnot západní civilizace je v podstatě jakousi „europeizací“, která měla ve střední Evropě dvě etapy. První souvisela s již zmíněnou christianizací, druhá pak s velkou modernizací 13. století.
„Ze Západu proudící myšlenky a hodnoty však nebyly ve střední Evropě přijímány v úplnosti a původním smyslu a právě polovičatost tohoto dialogu nás posouvá k Východu. Onu rozpolcenost spolu se silně, či naopak vlažně vnímaným evropanstvím lze nakonec dobře sledovat v projevech a vystupování našich vrcholných polistopadových politiků,“ podotkl Wihoda.