Radka se se přidala do projektu Diecézní charity Brno s názvem Dobré srdce na dálku, který zprostředkovává osamělým lidem kontakt s okolním světem prostřednictvím telefonických hovorů.
Charita se na pomoc lidem, kteří nemají s kým sdílet svoje každodenní pocity a život, zaměřuje už delší dobu. Nouzový stav vyvolaný koronavirem ale způsobil, že jich přibylo – kromě seniorů, kterým už v životě nikdo nezbyl, se k nim teď přidali třeba lidé v karanténě, nebo ti, jimž nesvědčí home office, a také rodiče uvíznutí v koloběhu péče o děti, domácnost a snahu stíhat přitom vlastní práci.
Právě proto charita svoje aktivity zintenzivnila. Jen místo toho, aby se dobrovolníci s osamělými lidmi potkávali napřímo, jak to bylo původně myšleno, začali se v době koronavirové krize setkávat na dálku prostřednictvím telefonických linek.
„S charitou už spolupracuju od února minulého roku, kdy jsem tam šla na praxi v rámci povinného předmětu, a pak jsem tam zůstala na projektu i jako dobrovolnice. Když se rozjížděla pomoc osamělým lidem, přišla za mnou koordinátorka dobrovolníků, jestli bych se nechtěla přidat,“ přibližuje Radka, pro kterou to byla vítaná výzva.
„Hned jsem si řekla, že je to zajímavá příležitost a nenásilná forma pomoci. První dny nouzového stavu jsem totiž sama byla rozpačitá z toho, jestli mám vůbec chodit ven, abych nenakazila sebe nebo někoho jiného. Tohle byla příjemná možnost, jak být někomu nápomocná, a zároveň nebýt nikomu ani sobě rizikem,“ říká.
Že je řada osamělých lidí, kteří by uvítali možnost popovídat si klidně i s někým cizím, to zaměstnanci charity vědí díky svým dlouhodobým zkušenostem i díky rozvětvené síti spolupracovníků. Pokud se někdo z nich dozví o člověku, jemuž by se pomoc v podobě pár minut telefonického hovoru hodila, může to nahlásit právě koordinátorce, která už daného člověka spojí s někým z dobrovolníků na lince.
Těch už je dnes osm a všichni pracují přímo od sebe z domu. „Původně jsme volali ze svých vlastních čísel, ale jak se projekt trochu posunul, dostali jsme speciální předvolbu, abychom byli i my chránění před zneužitím linky,“ vysvětluje Radka.
Osamělí lidé jsou vděční za jakýkoliv živý hlas
Od poloviny března, kdy se telefonická pomoc rozjela, byla v kontaktu se dvěma lidmi. S jedním si volala asi tři týdny, pak už pomoc nepotřeboval. S druhým jsou v kontaktu dodnes, jen se čeká na opětovné propojení, protože dotyčná paní teď bojuje se zdravotními problémy.
„Koordinátorka se snaží lidi propojovat na základě společných zájmů nebo potřeb, aby si měli o čem povídat. I tak je ale prvotní kontakt náročný. Člověk přemýšlí, jak si do toho sednout, aby neřekl něco špatně, nebo nezarmoutil,“ přiznává Radka.
Její výhoda spočívá v tom, že na psychologii už je v šestém semestru, takže se má o co opřít. Protože ale ještě vzdělání nemá hotové, nefunguje a ani na lince nemá fungovat jako psycholožka.
„Starší lidé jsou opravdu vděční za jakýkoliv živý hlas. I když člověka na druhé straně linky nevidím, je to cítit z každého slova. Ustát roli dobrovolníka, který nemá podávat žádnou odbornou pomoc, je ale někdy náročné. Různé rady mě samozřejmě napadají. Osobně jsem ale ráda už jen za to, že přitom získávám spoustu zkušeností, jak vést rozhovor s člověkem,“ líčí Radka, která se nebrání ani osobní formě pomoci, až se do ní charitní projekt překlene. Právě takové jsou totiž její plány do budoucna: dostat se víc k lidem fyzicky i mentálně, aby měla pomoc ještě větší efekt.