Kopec, který by se leckdo bál sejít pěšky, oni sjíždí na kole. A pro jistotu se na trati mačkají čtyři. To snad aby to nebylo tak jednoduché… Ne, fourcross není sport pro ty, kterým chybí odvaha. Student Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity Tomáš Slavík jí má zřejmě víc než dost. Bez ní by totiž v sezoně 2010 nemohl vyhrát mistrovství světa a dojet druhý na mistrovství Evropy. To, že letos patřil mezi nejlepší brněnské akademické sportovce, už pro něj bylo jen završením úspěšného roku.
Jak často se díváte na video z finálové jízdy na mistrovství světa?
Sem tam ano. Ne často, ale pokaždé, když to vidím, si připomínám pocit, který jsem měl, když jsem projížděl cílem. Je nenahraditelný, dá se srovnávat s jen pár věcmi v životě. Dokázal jsem něco, po čem se lidé pídí odmalička. I když v cíli jsem nic takového nezažil, tak když se na to dívám teď, vždycky se mi nahrnou slzy do očí.
Snowboardisté, když závodí, byť je to třeba na olympiádě, často říkají, že je jim jedno, kolikátí skončí, protože si chtějí hlavně zajezdit. Říkal jste si někdy to samé?
Myslím, že to jen tak říkají, aby si před lidmi udrželi styl. Nevěřím tomu, že by jim to bylo jedno. Když stojí na startu před finálovou jízdou a vidí tisíce fanoušků kolem, tak si nikdo neřekne, že si jde jen tak zajezdit. Každý chce vyhrát, to je přece základní instinkt člověka.
Když jste tehdy na startu stál vy, nebyl jste z houfu lidí nervózní?
Mně se hlavně v noci předtím zdálo, že vyhraju. Měl jsem skvělou sezonu, podával jsem výborné výkony a věděl jsem, že na to mám. Rozhodně víc než kdykoliv předtím. Proto jsem na start šel úplně klidný, i když všichni kolem mě, včetně přítelkyně byli nervózní.
Já si ho právě nepamatuju. Jen vím, že jsem v něm vyhrál (směje se).
Mohl byste závodit v jiné cyklistické disciplíně, třeba na silnici?
Asi ne, chybělo by mi vyžití z jízdy, adrenalin. Světový pohár ve fourcrossu se jezdí společně s crosscountry. Když to řeknu s nadsázkou, tak to jsou ti vytrvalci, co šlapou dvě hodiny do kopce, kdežto my se jen vozíme z kopce a užíváme si, že se zase vidíme s kamarády. Jistě, my taky dřeme, ale když vidím je, rozhodně jim to nezávidím.
Co pro vás adrenalin znamená?
Létáme velkou rychlostí přes velké skoky, sebemenší chyba může přivodit pád, který vzhledem k terénu nebývá hezký. Není nouze o zranění. Člověk jede na pomyslné hranici. Ví, že když trochu přidá, tak skončí polámaný někde u trati, ale když ubere, nemá mezi ostatními nárok na dobrý výsledek.
Strkáte se mezi sebou?
Když vezmu prvních deset dvacet jezdců světového žebříčku, tak my mezi sebou máme vzájemný respekt a jezdíme férově. Záludnosti dělají spíš kluci ze zadních pozic, kteří se za každou cenu chtějí prodrat dopředu. Občas se stane, že se strkají ještě po dojezdu. Ale je zajímavé, že když náhodou udělá někdo něco špatného z první desítky, tak si ho pak ostatní vyhlédnou a na trati mu to vrátí. Aby věděl pro příště, že se to nedělá.
Zažil jste někdy takový pád, že byste měl z návratu na kolo respekt?
Když se někdy hodně nabourám, tak ani tak na kolo nezanevřu. Vždycky vím, že se vrátím. Ale je fakt, že po návratu nejedu jako předtím. Vím, že příště to může být horší a můžu plivat zuby.
A plival jste je někdy?
Naštěstí ne. Ale měl jsem spoustu nepříjemných zranění. Stalo se mi, že jsem spadnul, nevěděl vůbec, kde jsem, a probral se až v sanitce. Ale nepamatuju si, že by se po zranění někdo nevrátil nebo nechtěl vrátit. Je to náš styl. Pokud se budeme moct hýbat, tak pojedeme pořád.
Projevil se zisk titulu mistra světa na tom, jaký o vás mají zájem sponzoři?
Hlásí se, ale nehraju fotbal, takže je to úměrné sportu, ve kterém závodím. Někteří sponzoři přibyli, někteří ubyli. Na příští rok mám určitě několikanásobně lepší podmínky než doteď, ale že by to s těmi sponzory bylo nějak závratné, to ne.
Přitom by se mohlo zdát, že jako reprezentant adrenalinového sportu a určitého životního stylu musíte sponzory hodně lákat. Mimochodem, považujete se za reprezentanta vyhraněného životního stylu?
Jistě. Fourcross, oblečení, hudba, patří to dohromady, identifikujeme se tím. My fourcrossaři nejsme zarputilí sportovci v elasťácích. Když někam jedeme například s jezdci, kteří závodí v cyklocrossu, tak jsme vždycky ta hlučnější skupinka. Oni jsou napjatí a my se bavíme a smějeme. I když závodíme na vrcholové úrovni, tak to nepřeháníme. Mám pocit, že si to víc užíváme.
A jak do toho všeho zapadá studium na univerzitě?
V našem sportu moc lidí nestuduje, ale najdou se takoví. Já školu potřebuju. Trénuju se sám a můžu se v ní pobavit o přípravě s odborníky z různých sportů. Navíc se hodně zajímám o trénink a výživu, baví mě to a později se tomu chci věnovat.