Jak dlouho už se věnujete sportovní gymnastice?
To už ani nepočítám. Bude to sedmnáct let s malými přestávkami kvůli zraněním – vždycky si odpočinu a pak zase začnu. Teď mám zlomený prst, takže jsem asi od prosince moc necvičila.
Myslím, že tady je gymnastika ještě na hodně amatérské úrovni. Jsme prostě vynikající amatéři, Kateřina Marešová (FSpS), mistryně České republiky ve víceboji z roku 2005.
Zranění mi znemožnilo přípravu a také jsem dělala v červnu bakalářské zkoušky, takže jsem to hodně vypustila. Trochu mě to mrzí, ale člověk nemůže zvládnout všechno. To zranění byla navíc smůla a byla jsem z toho smutná, protože jsem chtěla ještě letos na MS jet a pomoct holkám. Jenže se zlomeným prstem bych to nezvládla. Ale pomáhala jsem jim alespoň tím, že jsem přišla do tělocvičny a popovídala si s nimi – nezdá se to, ale i to je pro sportovce hodně důležité, protože se mu psychicky opravdu uleví. Chtěla jsem jet s nimi alespoň jako masérka, protože mám masérskou licenci, ale nahlásilo se to pozdě a už to bohužel nešlo.
Jak se vám vůbec daří spojovat vrcholový sport se školou?
Je to sice těžké a vždycky se musí někde slevit, ale dá se to skloubit. Učitelé to většinou chápou. Jsem ráda, že už mám bakaláře a že jsem nemusela nic přerušovat. Teď ještě nějak zvládnout dva roky magisterského studia…
Na co se ve studiu zaměřujete?
Studovala jsem atletiku, protože jsem se chtěla dovědět něco o jiném sportu než o gymnastice, kterou dělám odmala. Vyplatilo se to, protože jsem hodně znalostí využila i v praxi. Téma mé bakalářské práce bylo gymnastická průprava ve skoku o tyči. Takže sice atletické téma, ale přes gymnastiku. Ono to spolu totiž hodně souvisí.
Co považujete za svoje největší úspěchy?
Rozhodně účast na olympijských hrách v Sydney a patnácté místo na mistrovství Evropy. Mám i pár pěkných pátých míst ze světových pohárů. Dobrá byla také univerziáda v Izmiru, kde jsem skočila třináctá. Čekala jsem sice, že se umístím do šestého místa, ale konkurence byla opravdu velká, skoro jako na mistrovství světa, takže třinácté místo byl opravdu úspěch. Příští rok je univerziáda zase a určitě bych chtěla jet. Je to krásný závod a hodně mě láká. Uvidí se podle toho, jak to bude se zdravím – moje nejlepší disciplína jsou bradla, a pokud na nich nebudu moct cvičit, tak to nemá moc cenu.
Můžete popsat, co obnáší sportovní gymnastika?
Cvičí se na nářadích. Holky mají čtyři disciplíny – přeskok, bradla, kladinu a prostná. Muži mají disciplín šest – prostná, koně, kruhy, přeskok, bradla a hrazdu. Velmi náročné je právě cvičit všechny druhy nářadí. Ve světě teď proto dochází ke specializaci, podobně jako v atletice, a víceboj je již trochu opomíjený. Trochu mě to mrzí, protože jsem byla vždycky vícebojařka i přesto, že jsem hodně zaměřená na bradla. Spíš mi jdou všechna nářadí dobře, ale v žádném nejsem úplně vynikající.
Vidíte svoji budoucnost tedy dále ve víceboji?
Všechno závisí na zdraví. Víceboj je pěkný, ale je to fyzicky i psychicky hodně náročné. Uvidíme, jak se zregeneruje zranění. Kdyby už nešlo cvičit, tak bych se věnovala malým dětem, trénovala a předávala zkušenosti. Práce s dětmi mě opravdu baví. V učení by mohla být i moje další budoucnost po studiu.
Co musí gymnastka umět, aby byla dobrá?
Musí mít sílu, rozsah, pohyblivost a rytmus. Musí nejen zvládat cvičení na nářadí, ale je potřeba absolvovat i balet, posilování, atletickou a kondiční přípravu. A aby výkon nějak vypadal, tak se to musí všechno skloubit dohromady. To všechno je velmi náročné na čas. V cizině gymnastky stráví tréninkem třeba osm hodin denně a pak jsou špičkové. Zase ale třeba opomíjejí školu, protože studují jen trochu samy nebo mají pár hodin výuky týdně.
Studovala jsem atletiku, protože jsem se chtěla dovědět něco o jiném sportu než o gymnastice, kterou dělám odmala, říká Marešová
Jak moc trénujete vy?
Než jsem utrpěla zranění, tak většinou kolem čtyř až pěti hodin denně kromě soboty. V neděli jsem měla lehčí trénink kolem dvou hodin a půl. Takže poměrně hodně, ale pořád ještě málo ve srovnání se světem.
Proč nedržíme krok se světem?
Myslím, že tady je to ještě na hodně amatérské úrovni. Jsme prostě vynikající amatéři. Venku se to dělá profesionálně a sportovci berou plat, podobně jako u nás hokejisté nebo fotbalisté. V Česku gymnastika není tak populární, není v televizi a nemá sponzory. Ale je to pořád lepší.
Jste trémistka, nebo nepodléháte stresu?
Tohle všechno závisí na zkušenostech. Každý je nervózní, ať říká, co chce. Ale čím víc závodů si projde, tím spíš se nervozita dá korigovat. Já jsem měla vždycky problém před kladinou, protože tam jsem nervy prostě nedokázala udržet. Člověk vidí, že musí vylézt na ten deset centimetrů široký trámek a na něm cvičit. Kdo spadne, tak končí. S tím jsem vždycky bojovala, ale nakonec jsem to prolomila – v roce 2005 jsem vyhrála mistrovství republiky a bylo to právě díky kladině.
Jak vůbec čelíte psychickému tlaku a fyzicky náročným tréninkům?
V době, kdy jsem chodila na střední školu, jsem toho měla opravdu moc. Když jsem odpoledne šla na trénink, tak jsem byla unavená už jenom ze školy a ze sportů, co jsme tam měli. Ale vždycky jsem to nějak přestála. Je to skutečně nepopsatelný tlak na organismus, kdy už opravdu cítíte, že to tělo jednoduše nezvládá. Chodila jsem jenom do školy, na trénink, do školy a zase na trénink, a pak domů a spát.
Nemáte pocit, že jste kvůli sportu o něco přišla?
Ani ne. Sport přináší tolik zážitků, že to úplně vynahradí to, co třeba zažívá člověk, který má víc volného času než sportovec. Se sportem je spojeno například spousta cestování, které bych jinak asi nezažila. Když jedeme do Ameriky, do Austrálie nebo do Číny, tak si i při sportování uděláme čas na to, abychom poznali třeba místní kulturu. Baví mě také setkávání se sportovci ze zahraničí. Tyhle zážitky nemůže nic nahradit.