Jak jste se vůbec k plavání dostala?
Jsem z vesnice, kde máme dva velké rybníky, takže jsem plavala už jako malé dítě a vodu jsem měla vždycky ráda. Každý volný víkend musela celá rodina jezdit do bazénu. Ve školce se pak vybíraly děti, co se nebály vody, a přes základní přípravku jsem putovala dál a dál a od devíti let jsem chodila do Příbrami do plavecké školy. První větší závod jsem měla v deseti letech – to byly takové přebory Čech – a tam jsem získala šest zlatých a jedno stříbro… kvůli tomu stříbru jsem brečela, to si pamatuji ještě dneska (smích).
Jak jste se dostala k dálkovému plavání?
Začala jsem bazénovým plaváním, ale už v rámci tréninků v Příbrami jsme jezdili i na dálkové závody, kde se plavalo tři nebo pět kilometrů v bazénu, a mně to nikdy vytrvalostně nedělalo problém. Vždycky jsme překonala nějaký rekord nebo jsem splnila nějaký limit, a tím to postupně začalo. První mezinárodní závody dálkového plavání jsem měla v roce 1998 v Anglii na kanále, kde jsem skončila druhá. Tím jsem začala dálkové plavání dělat trochu víc, ale až do letoška nebylo dálkové plavání na programu olympijských her, takže bazénové bylo pořád na první místě. Teď se to úplně otočilo. Nějaké bazénové soutěže sice budu ještě plavat dál – to k té přípravě na dálkové plavání určitě patří – takže od bazénu neutíkám, ale přednost dávám dálkovému. Teď na mistrovství světa v Melbourne, kde jsou všechny plavecké sporty, ale budu plavat už jenom to dálkové.
Co vlastně obnáší dálkové plavání?
Plave se několik kilometrů většinou někde na moři. Nejsou tam žádné dráhy a plave se v takovém balíku. Je tam asi patnáct holek a je to dost kontaktní sport. Je potřeba přemýšlet a volit nějakou strategii – někdo dokáže volit soupeře, šetří síly tím, že se nechá táhnout, a tak podobně. Já jsem v balíku většinou vepředu, protože mně strašně vadí, když se plave pomalu. Už vím, že je dobré držet se ve skupině někde vepředu a umět vystihnout situaci, kdy udělat únik. To všechno je hodně o zkušenostech. Tím ale nechci říct, že není potřeba mít natrénováno, protože pořád je potřeba zvládnout plavat několik hodin a přitom ještě přemýšlet o strategii. Teď nedávno jsem se z nějaké studie dokonce dozvěděla, že jedině v dálkovém plavání může být žena lepší než muž.
Čím to je?
Asi tím, že víc vydržíme. Protože jedině my dokážeme vnímat tři různé věci naráz (smích). Nepopsala bych tak sebe samu, ale už jsem taky někdy porazila kluky, když jsme měli společný start.
Začaly vás už zahraniční plavkyně vnímat jako větší soupeřku?
Určitě. Závod od závodu se cítím líp a dokážu volit lepší strategii. Na posledním závodě světového poháru v Portugalsku byly všechny dobré světové plavkyně, a přesto jsem získala zlato. Skutečně jsem si tam už začala vyčítat, jestli jsem doopravdy vybrala ten správný závod, protože samozřejmě nemám prostředky na to, abych jezdila na všechny závody světového poháru. Navíc tam byla hrozná zima, což mi moc nesvědčí, ale nakonec jsem vyhrála s patnáctivteřinovým náskokem a té nejlepší z nich, Němce Brittě Kamrauové, jsem dala přes dvě minuty. V Portugalsku jsem také poprvé na závodě slyšela českou hymnu, a to bylo opravdu krásné. Mohlo by se to stávat častěji. Po letošku už se mnou musí počítat na každém závodě.
Co vás na dálkovém plavání baví?
Ze začátku jsem si říkala, že dvě hodiny ve vodě nemůžu vydržet, ale teď už mě i plavání na deset kilometrů baví hodně a někdy mi to uteče hrozně rychle. Já třeba ráda pozoruju, co se děje kolem a vnímám i diváky na břehu. Potřebuju se asi tak nějak rozptýlit. Ono myslet jenom na to plavání není dobré. Někdy si zpívám nebo broukám nějakou hudbu.
A co vás na dálkovém plavání baví víc než na bazénovém?
Dálkové plavání je i na světové úrovni taková jedna velká rodina. Tam jsou všichni kamarádi a vzájemně se podepřou. V bazénu s vámi nikdo pomalu ani nepromluví – každý jede na svoje triko. Na dálkovém závodě samozřejmě nikdo nikomu nic nedarujeme, ale myslím si, že ti lidé tam opravdu musejí držet při sobě, protože když plavou třeba těch šedesát nebo osmdesát kilometrů, tak potřebují mít nějaký vztah, aby to vůbec zvládli.
Říká se: Sportem k trvalé invaliditě. Jak je na tom plavání?
Měla jsem na hlavě vytetované dlaždičky, vyrazila jsem si přední zuby, běžně se stávají nějaké srážky nebo na vás někdo skočí. No a plavci mají obecně hodně uvolněné všechny klouby, takže je pak strašně snadné si nějak ublížit nebo si něco zvrtnout.
Potřebujete se před závodem hodně soustředit?
Před závodem se určitě potřebuju koncentrovat, ale u mě je to takové zvláštní. Chvíli potřebuju být v klidu, ale pak se mi líbí říkat si, že mám pořád čas. Pořád si s někým povídám a pak je najednou půl hodiny do startu a já zjistím, že vůbec nestíhám. Musím si natáhnout ty dlouhé plavky až ke kotníkům a namazat se ještě vazelínou – to, abychom se neodřeli o plavky, protože to je milion pohybů, a do toho ještě ta slaná voda. No a jak tak spěchám, tak mi to nedává prostor stresovat se.
Jste tedy trémistka?
Já jsem nervózní z úplně zbytečných závodů. Na těch velkých je to celkem v pohodě. I když je pro mě občas těžké, že vím, že se ode mě očekává nějaký výsledek. Když vám někdo pořád říká, že to je jasné, že budete mít tu medaili, tak můžete trochu polevit, když tomu začnete sami moc věřit.
Jaká je teď vaše sportovní ambice?
No jednoznačně olympiáda. Jiný cíl nemám. Nejdřív samozřejmě nominace. Ta bude určitě hodně tvrdá. Momentálně jsem v dálkovém plavání devatenáctá, takže je určitě co zlepšovat.
Má na olympiádu šanci proniknout ještě někdo, kdo se dálkovému plavání teď nevěnuje?
Myslím, že kdo už to teď nedělá, tak na olympiádu neproklouzne. Oni ti bazénoví plavci si myslí, že je to v pohodě. Říkají si, že tam závodí patnáct států a že uspět je strašně lehké, ale to není vůbec pravda. Kdyby tam přišly ty květinky zvyklé na závodění v dráze, tak se z toho zblázní. Dálkové plavání je tvrdý kontaktní sport – tam dostanete od někoho ránu a ještě musíte koukat, kudy poplavete. Někteří trenéři si nedokážou uvědomit, že i v tomhle je dřina a že to není jen o tom natrénovat.
Říkáte kontaktní sport? Co už je na diskvalifikaci?
Především to musí rozhodčí vidět, protože ty rány a kopance jsou většinou pod vodou – plave se ve skupině a stejně se všichni taháme. Většinou, když je nějaká diskvalifikace, tak je to ve finiši, kdy do toho ty holky jdou hlava nehlava a někdo ujede.
Když jste s dálkovým plaváním začínala, tušila jste, že je to takhle tvrdý sport?
Naši kluci, co dělají dálkové plavání, se mě na to snažili připravit, ale když mě pak na závodě někdo potopil a pak se přese mě přehnal celý ten balík, tak jsem byla stejně překvapená. To nejde se vynořit – musíte počkat, až se to všechno přežene, vyplavat, vylít vodu z brejlí a teprve pak plavat dál.
Jak vypadá váš trénink?
Trénuju týdně jedenáct dvouhodinových tréninků a mám čtyři pět posiloven, kde je běhání, posilování a tak dále. Loňský plavecký rok jsem naplavala necelých třináct set kilometrů, což je na dálkového plavce velice málo. Ale já nemusím mít naplaváno dvakrát tolik jako třeba Rusové.
Jak zvládáte studium na FSpS?
Studuju prezenčně první ročník navazujícího magisterského studia učitelství tělesné výchovy a myslím, že to zvládám dobře. Já se tam perfektně odreaguju a přijdu na jiné myšlenky. Všechny ty ostatní sporty, co tam děláme, jsou výborný doplněk ke tréninku a taky mě to hodně baví. Chtěla bych určitě později zůstat u sportu a třeba trénovat. Ale člověk nikdy neví, co bude za dva roky.
Je nějaká věková hranice, dokdy se dá dělat sportovní plavání?
Teď se tuším vrátila šestatřicetiletá maďarská plavkyně jenom kvůli tomu, že je dálkové plavání na olympiádě, a na mistrovství Evropy brala stříbro. Je to hodně individuální. Záleží na tom, jaká je motivace. Zvlášť u toho dálkového plavání je to hodně o zkušenostech, takže ten věk nehraje tak velkou roli.
Láká vás plavat víc než pět nebo deset kilometrů?
Zatím jsem žádný větší závod neplavala a myslím, že ani nebudu, protože být třeba deset hodin ve vodě, to prostě není normální (smích) – na to už opravdu nemám hlavu. Pro mě je hrozné jít do vody i na tři hodiny. Ty dvě hodiny na deset kilometrů jsou tak akorát… i když trochu přemýšlím o pětadvaceti kilometrech – to si asi chci zkusit, i když je to už k šesti hodinám ve vodě.