Zlomit si nohu není u bikrosařky asi až takové překvapení.
Akorát že mně se to stalo při skákání na trampolíně. Trénuju na ní doma.
Co se trénuje na trampolíně?
Není to zcela obvyklé, ale já jsem odmalička zvyklá cvičit tímto způsobem orientaci ve vzduchu a prostoru. Nabírá se přitom taky rychlá síla.
A jak se vám to stalo?
Skákala jsem salto vzad z vyššího trámu a dopadla tak nějak nakřivo (směje se). Je to zranění ještě na dva měsíce. Na začátku prosince už bych snad měla být připravená k tréninku.
Byla to moje první olympiáda, takže dojmy jsou hodně silné. Atmosféra byla výjimečná už tím, že tam byly úplně všechny sporty a lidé ze všech zemí. Pobývat v olympijské vesničce byl skutečný zážitek – hlavně v jídelně jsme se potkávali se spoustou slavných sportovců.
V souvislosti s pořadatelstvím Číny se mluvilo o řadě kontroverzí. Vnímala jste to nějak?
Problém je podle mě v tom, že hlavně média viděla velkou příležitost něco takového řešit. Když je někde olympiáda, tak je vždycky potřeba najít nějaký problém, kterým by se dalo zabývat. Na místě bylo samozřejmě vidět na lidech a různých dobrovolnících, že mají asi dost natvrdo řečeno, co mají dělat, a že tam vládne tuhý režim, ale neměla jsem pocit, že by to bylo něco tak strašně vážného.
Mluvilo se hodně o prázdných hledištích. Všimla jste si toho?
Já moc nevím, kdo v hledišti byl nebo nebyl. Při vlastním závodě to nesleduju. Ale je pravda, že jsme se byli podívat na dráhovou cyklistiku, a i když nám říkali, že je vyprodáno, tak bylo hlediště prázdné, dokud se tam nenahrnuli zmiňovaní dobrovolníci. Na jednu stranu to bylo zajímavé, protože měli skvěle secvičené různé pokřiky, ale na druhou stranu byl problém, že kdo to opravdu chtěl vidět, neměl šanci se na závod dostat.
To je zkrátka bikros. Nezáleží jen na vás, ale je tam spousta dalších vnějších faktorů, které se těžko ovlivňují. Dělám ho už od sedmi let, takže mi to tak nepřijde. Je to souboj mezi osmi lidmi a s kolizí se musí vždycky počítat. Ano, zamrzí to hodně, zvlášť když nejde o vaši vinu, ale to se nedá nic dělat. Nicméně strategie je jet první, pak do nikoho vrazit nemůžete.
Jaké jste měla pocity těsně po vypadnutí ze závodu?
Byla jsem hodně zklamaná a dost mě to dostalo. Minimálně do finálové osmičky jsem chtěla. Určitě jsem na to měla a nejezdila jsem špatně. Ale v tom posledním osudovém závodě jsem asi trošku prokaučovala převod – měla jsem mít těžší.
Sama v rozhovorech přiznáváte, že jste slabá ve startu. Trápíte se s tím hodně?
Je to věc, nad kterou hodně přemýšlím. Když cítím, že mi starty některý den nejdou, tak se dost zabývám tím, kdo vedle mě stojí a kdo mě může zavřít. A to jsou opravdu hlouposti, které by člověk neměl řešit. Je prostě velké mínus neumět starty, navíc když si to tak moc uvědomujete.
Je potřeba zvládnout techniku – ten zvláštní typ pohybu a samozřejmě na to musíte být připravený silově a mít výbušnost. V čem je můj problém, přesně nevím – prostě mi to nejde. Nikdy jsem se ten pohyb pořádně nenaučila. Sice mi to často vychází, ale cítím, že to nemám tak zautomatizované, jak by to mělo být, a nedokážu každý start zvládnout na sto procent. Ale pracuju na tom a dělám starty pořád dokola.
Jezdíte na kole i jinak než bikros?
Dělám i fourcross, takže mám doma také horské kolo, a na nákup pěšky rozhodně nechodím (směje se).
Nekazí vám to trochu styl?
Na jednu stranu je to plus, že člověk zná víc technik, ale ano, máte trochu pravdu, že když jsem měla sezonu, kdy jsem to hodně střídala, tak jsem nebyla vyježděná ani na jednom kole.
Jaké máte další sportovní ambice? Samozřejmě nepočítám-li příští olympiádu.
Ještě jsem nevyhrála titul mistryně světa v elitní kategorii. Ale hlavně bych pořád chtěla jezdit dobře. Kdybych měla dělat sport jenom jako honbu za medailemi nebo pro peníze, tak bych s tím určitě skončila. Když budu pořád mít co zlepšovat, budu spokojená.