Dálkař Novotný se z Pekingu vrátil s osmým místem

Jen málo studentů Masarykovy univerzity o sobě může říct, že závodili pod olympijskou vlajkou. Skokan do dálky Roman Novotný je jedním z nich. Posluchač Fakulty sportovních studií a Pedagogické fakulty těsně před olympiádou v Pekingu zaskočil všechny sportovní fanoušky. Na poslední chvíli se svým osobním rekordem v hodnotě 821 centimetrů kvalifikoval do nejprestižnějšího závodu roku a i v něm potvrdil, že nešlo o náhodu. V historických statistikách zůstane už navždy zapsáno, že za skok dlouhý osm metrů vybojoval osmé místo. A to je nejlepší výkon v historii českého mužského skoku do dálky. Mohl však získat i bronzovou medaili. „Kdybych zopakoval to, co jsem skočil na kvalifikačním mítinku v Brně, mohl jsem skončit třetí,“ zasnil se Novotný. Brněnský dálkař přitom do olympijského finále málem nepostoupil. Ještě před posledním skokem se řadil mezi ty, kteří se do něj nepodívají. Posledním pokusem se však dvaadvacetiletý atlet o centimetr do finále probojoval.

Kdybyste měl pekingskou olympiádu oznámkovat a zhodnotit tak vaše osobní pocity z ní i to, co se o ní napovídalo, co byste jí dal?
Určitě bych jí dal jedničku. Všechno bylo skvěle organizačně zvládnuté, žádné komplikace. Nemůžu říct, že by mě něco nemile překvapilo. Spíš naopak, byl jsem moc spokojený.

Stihl jste se podívat i na jiné závody než na ten váš?
Bohužel ne. Před závodem jsem jenom ležel na pokoji, abych načerpal síly a neunavil se. Po závodě jsem šel fandit našim atletům, ale jen k televizi. Snažil jsem se šetřit, protože mě ještě čeká spousta závodů.

Na co budete nejvíc vzpomínat?
Určitě na můj závod a také na zlatý hod Báry Špotákové. Sice jsem ho viděl jenom v televizi, ale pak jsem se ještě šel podívat i na stadion. A do paměti se mi vryje i setkání s Ronaldinhem, kterého jsem potkal v jídelně.

Do Pekingu jste se kvalifikoval v poslední chvíli, když jste na mítinku v Králově Poli skočil osobní rekord. Co způsobilo tak velké zlepšení?
Mně se celkově povedlo zvednout výkonnost, skáču dál. Těch 821 centimetrů znamenalo vylepšení mého osobního rekordu o dvacet centimetrů. Předtím už jsem sice skočil 820 centimetrů, ale to bylo s větrem v zádech. Na tom zlepšení se hodně podepsala kvalitní příprava.

Mezi skokem v Králově Poli a odletem do Pekingu jste měl minimum času na vyřizování a balení. Jak jste to stíhal?
Limit jsem skočil sedm hodin před uzavřením nominací. Vůbec jsem nevěřil, že by se to mohlo povést. Před kvalifikačním závodem jsem cítil strašnou únavu, protože jsem dva dny předtím absolvoval mítink v Barceloně a hned druhý den jsem letěl domů. Když se mi povedlo nominovat, tak následovalo množství rozhovorů a druhý den ráno už jsem jel do Prahy fasovat výstroj. Všechno se opravdu dělo hodně rychle, ale nakonec jsem to zvládl.

Limit na olympiádu i postup do olympijského finále jste si vyskákal v poslední možné chvíli. Znamená to, že se dokážete nabudit, až když vám teče do bot, nebo je to jinak?
Myslím, že je to především tím, že jsem ještě oproti ostatním závodníkům mladý. Nemám zatím zkušenosti na to, abych skákal naplno už v prvním pokusu a měl potom klid. Všechno mám v hlavě, ale musím se správně naučit ovládat tělo.

A co vás čeká teď?
Zatím ještě nevím, jestli pojedu na světové atletické finále, to bych se musel mezi dálkaři dostat do osmého místa. Teď jsem byl v Curychu a manažer zkouší domluvit účast na mítinku v rámci Zlaté ligy v Bruselu. Chystám se také na třebíčské finále extraligy.

A jak to bude se školou? Většině studentů nyní začíná nový semestr, ale to pro vás asi není moc aktuální.
To je pravda, se školou je to horší. Nikdy jsem neměl žádné problémy s prospěchem, ale teď mi chybí čas. Když jsem měl odevzdávat práci, byl jsem tři týdny pryč. Po příletu z olympiády jsem byl domluvený s učitelem, že se mu ozvu, ale bohužel to zase nevyšlo. Hodně jsem vystupoval v médiích a měl jsem i další povinnosti. Ale snad se s tím nějak poperu.