Hodně hektické dny prožíval na konci února biatlonista a student
Fakulty sportovních studií Jaroslav Soukup. Jeden den závodil na
mistrovství světa v Koreji, o přibližně čtyřicet hodin později se
radoval z bronzové medaile z univerziády v čínském Harbinu. A nebyla
jediná. K bronzu ze stíhacího závodu přidal druhý ve sprintu a úspěch
čínské mise vyšperkoval ještě zlatem z patnáctikilometrové tratě
s hromadným startem. „Ale až budu jednou vzpomínat na svoje studium,
tak spíš v souvislosti s tím, jak pro mě bylo těžké zkombinovat ho
s profesionálním sportem. Až pak na úspěchy na univerziádě,“ tvrdí
Soukup, jenž už vlastní z univerziád celkem pět medailí.
Letošní univerziádu tedy neberete jako nejúspěšnější podnik své kariéry?
Ještě trochu víc si cením titulu mistra Evropy, který se mi podařilo získat v Langdorfu v roce 2006. Tehdy to bylo vydřenější vítězství, víc bolelo. Ale přirozeně jsem rád i za to, jak se mi dařilo na univerziádě. Mám z toho moc příjemný pocit.
Vraťte se ještě k univerziádě v Harbinu. Jak se pro vás závody vyvíjely?
Prvního jsem se hodně bál. Přiletěl jsem večer a hned druhý den ráno jsem šel na start. Ani jsem si nestihl zatrénovat, jen jsem se lehce proběhnul. Ale nakonec to dobře dopadlo a hned jsem získal medaili. Potěšilo mě hlavně, jak jsem střílel. Druhý závod se mi jel hůř, ale zase mě podržela střelba. Bojoval jsem ještě o druhé místo, ale na to, abych v závěrečné rovince ještě zrychlil, mi už nezbyly síly.
Teď chci pracovat hlavně na tom, abych vylepšil výsledky ve světovém poháru, tvrdí Jaroslav Soukup. Foto: Archiv J. Soukupa.
Paradoxně se mi moc nepodařil start, ale pak jsem se z toho dostal a dá se říct, že jsem v klidu dojel na střelnici. V první položce jsem zariskoval a snažil jsem se střílet co nejrychleji. Kupodivu mi taktika vyšla a dotáhl jsem to až k vítězství.
Start univerziády kolidoval s biatlonovým světovým šampionátem v Koreji. Vy jste se do Harbinu přesunul až na poslední chvíli.
Ano, poslední den mistrovství světa v Koreji jsem ještě asi ve čtvrt na devět večer jel štafetu. Pak následovalo rychlé balení lyží a zbraní, přejezd na hotel a večeře. Druhý den jsme v pět ráno jeli na letiště, odkud jsme startovali asi ve dvanáct. Let trval přibližně dvě hodiny, ale potom jsme ještě asi tři hodiny strávili na letišti. Se zbraněmi to bylo složité, oba státy jsou v jejich kontrole opravdu důsledné, takže nás podrobili důkladné kontrole. I když jde o sportovní zbraně, přece jen jsou to pořád zbraně. Do vesnice jsem dorazil kolem šesté večer. Závod pak startoval na druhý den v deset hodin ráno, takže se vstávalo v sedm, lehká rozcvička, rozběhnutí, protažení, snídaně, rychle na trať, testování lyží, závod a medaile (směje se).
Biatlonisté se někdy dělí podle toho, zda jim jde víc střelba nebo běžecká část, což se často odvíjí od toho, jak se k biatlonu dostali. Většina přestupuje z běžeckého lyžování. Jak jste začínal vy?
Také tak. Když jsem nastoupil na sportovní gymnázium doma v Jilemnici, tak jsem první rok byl ještě běžec-hlaďař, jak my říkáme. Potom jsem potkal biatlonového trenéra Jindru Šikolu, ten si popovídal s mojí maminkou a dohodli jsme se, že to zkusím. Už jsem zůstal. Lyžování spojené se zbraněmi mě jako malého kluka nalákalo.
Na vysokoškolských soutěžích se vám daří, ale ve světovém poháru na medailová umístění zatím nedosahujete. Proč?
Dá se říct, že někdy mi chybí jenom štěstí. Třeba běžím skvěle a ve stejných časech jako závodníci ze špičky, ale pak mě zradí střelba. Naopak když se mi neběží dobře, výborně se trefím. Chybí mi, aby se oba aspekty sešly v jednom závodě. V seniorské kategorii se mi zatím podařilo vybojovat jedenácté místo teď na šampionátu v Koreji a ještě jednou jsem byl jedenáctý na světovém poháru v Anterselvě. To jsou zatím moje nejlepší výsledky. Pracuji na tom, abych je vylepšil.
Biatlon v Česku rozhodně nepatří mezi nejsledovanější sporty, přesto je vidět snaha dostat ho víc do povědomí lidí. Každý reprezentant má třeba své webové stránky. Kdo s nápadem vytvořit je přišel?
Michal Šlesingr. Je to nadšenec a dělá stránky třeba příbuzným. Pokud vím, tak ho někdo z biatlonistů poprosil, aby mu je taky vyrobil, a jeho napadlo, že by se mohly udělat stránky pro všechny na stejném základu. Funguje to hlavně kvůli fanouškům, kteří se tak dostanou k informacím, které je zajímají.
Dají se srovnávat čeští fanoušci biatlonu se zahraničními?
Nejlépe se biatlonistům žije v Německu. Biatlon tam po fotbale platí za nejoblíbenější sport. Když tam člověk závodí, jede ve skvělé kulise a před napěchovanými stadiony. Další velcí fanoušci jsou Rusové a Norové. V Čechách se situace lepší, ale ještě ne tak, jak by se nám líbilo. Přitom jde o atraktivní sport. Člověk může vést, ale stačí se jednou netrefit a jeho šance na medaili zmizí. Na rozdíl od běžeckého lyžování, kde je většinou docela brzy rozhodnuto a dá se odhadnout, jak se závodník přibližně umístí. U biatlonu do poslední střelby nikdo neví, kdo vyhraje.