Přejít na hlavní obsah

Vzpomínka na rok 1968: Srpnovou cestou z NDR do Prahy

Z deníku Františka Víchy, toho času studenta vracejícího se z prázdnin v Německu do okupované vlasti. 

Hořící tank v ulicích Prahy v srpnu 1968.

Z deníku Františka Víchy, toho času studenta vracejícího se z prázdnin v Německu do okupované vlasti. 

Pomalu končíme naše prázdninové putování k Baltu v Německé demokratické republice. Je srpen 1968.

1. den – 17. srpna 1968.

Loučíme se se Stralsundem. Protože východoněmeckých marek máme už málo, zkoušíme stopovat. Ale přitom jsem se musel se svými dvěma kamarády rozdělit a rozloučit se s nimi, oni totiž mohli vypadnout z města už přede mnou. V autě, které nám zastavilo, nebylo místo pro tři a tak jsem je poslal samotné, Tom studoval němčinu a Mirek německy neuměl, potřeboval doprovod. Sám jsem čekal na další stop.

U železničního přejezdu, na jižním okraji města, musela auta před staženými závorami zastavit. V krátké řadě aut jsem zahlédnul také trabanta, limuzínu pískové barvy, s řidičkou, hezkou mladou blondýnou. Zaťukal jsem na okno a poprosil ji, zda by mě nevzala cestou na jih. Souhlasila a tak jsem i se svým skromným zavazadlem nastoupil. Později jsme projížděli nezáživnými rovinami Meklenburska. Ty jsem tak trochu vnímal i při snaze odpovídat svou lámanou němčinou na její otázky o roli studentů v ČSSR v právě probíhajícím, už trochu pokročilém Pražském jaru. Byl totiž srpen 68. A přitom jsem zjistil, že jedu s paní či slečnou ředitelkou školy v jedné ze čtvrtí rozděleného (východního) Berlína, tedy nejspíš s Genossin. Chtěl jsem, musel jsem se ale dostat do Magdeburgu, kde se mám setkat s oběma kamarády, Mirkem a Tomem, na tamních kolejích.

Přijíždíme do jednoho středoněmeckého městečka v NDR. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si tu na němý film Kabinet doktora Caligariho. Paní či slečna, která byla nucena často si popotahovat přes svá hezká kolena sjíždějící krátké šaty, musela odbočit na jihovýchod, na Berlín ale já chtěl dále na jih. Děkuju ji za svezení, škoda, že s ní nemůžu pokračovat, byla to příjemná jízda. A tak hledám nádraží, dále už pojedu vlakem. Když jsem tam došel, slunce pomalu zapadalo. Šetřivá paní pokladní ale ještě v čekárně ani nerozsvítila. Až o něco později, to už jsem tu delší dobu tvrdnul. 

2. Nach Magdeburg, sagte ich.

Vlak konečně přijíždí, nastupuju. Cesta za noční tmy není nijak zábavná. V obsazeném, rozsvíceném vlaku na sedadle pospávám. Později dávám pozor, abych to magdeburgské nádraží, podle času uváděného v jízdním řádu, nezaspal.

3. den

časně ráno, mohlo být okolo páté, vystupuji konečně z vlaku a jdu směrem do centra. Právě se otevírají bufety, a tak si v jednom chci dát něco k snídani. Vzbuzuji pozornost se svou třítýdenní neholenou tváří a se slovníkem deutsch-tschechisch v ruce. Jeden dobrosrdečný německý dělník podsadité postavy mi u výdeje jídla říká něco o tom, že prý vypadám jako Kristus, který je po ránu navštívil.

Později, už opět venku mezi sídlištními paneláky, sbírám ze země aktovku, která vypadla z řídítek postaršímu cyklistovi, jedoucímu do práce a podávám mu ji. Diví se mé pozornosti a děkuje. Ve městě se dotazuji na příslušné studentské koleje. Právě když přicházím ke kolejím, vykukují ze suterénu té budovy dvě střapaté hlavy, moji kamarádi, kteří jsou tu už od včerejšího večera. Bouřlivé vítání ale musí být tlumeno, mluvíme v tomto prostředí přece jenom cizí řečí, česky. Místní studenti jim už vymohli přespání na postelích v suterénu a k nim dodali i lůžkoviny. Však také byli potom dotazováni, kdo to těm Čechům(!) vlastně umožnil.

Dopoledne jsem ve „své“ posteli a dospávám. Odpoledne následuje prohlídka důležitých památek Magdeburgu. Skvělé pozdně gotické štaufské kostely, je na co se dívat. Magdeburg, bohaté německé město, přece v ranějším středověku, v 10. století, bývalo centrem Otonské říše s císaři Oty v čele. Ani kostely ovšem za války neminulo spojenecké bombardování, a tak se vlastně teprve teď postupně opravují.

4. den: ještě v Magdeburgu.

Trochu paběrkujeme. Na ulicích je větší množství aut s uniformovanými ozbrojenými vojáky Sovětské armády, se státními poznávacími značkami v azbuce. Je to v této obsazené zemi divné? Na něco čekají. Mirek si na ně dovoluje pokřikovat: „Kuda vy, na granicu?“ V té chvíli ovšem neví, že za pár hodin skutečně „Na granicu“, na jihu, na českou.

5. den

časně ráno si balíme věci, na kolejích odevzdáváme lůžkoviny, s ochotným studentem se loučíme, tschüs, a jdeme na výpadovku. Nikdo nám zatím nic neříká. Podivný den, nervozita přímo visí ve vzduchu. Zastavuje nám čtvrté či páté odmávnuté osobní auto. Řidič jede sám, takže se do vozu usadíme pohodlně všichni tři. Po zastavení a oslovení v němčině - to zařídil Tom - prohodíme mezi sebou několik krátkých českých vět. Řidič zpozorní, je už i tak celý nesvůj. Pouští autorádio, českou stanici. 

- Wisst ihr, was geschehen ist? 

Dozvídáme se, že „spojenecká“ vojska, zejména ta sovětská, jsou od půlnoci v Praze. Je 21. srpna 1968. Slyšíme dramatické momenty z již utajovaného vysílání, z vinohradského studia československého rozhlasu z Prahy. Do očí mi vhrknou slzy. Scheisse. Střílí se tam. Vinohradskou (Stalinovou) třídou jedou sovětské tanky. Předtím jsme to neznali, ale přesně tak zřejmě vypadá „bratrská pomoc“, kterou si státy mohou navzájem poskytovat, tedy ty velké těm menším. Lidi stavějí z autobusu a nábytku překážky - barikády. Studenti vezou osobním autem ulicemi Prahy zakrvavenou československou vlajku. Jsme jako ve snu. Nevíme, co se doma děje a přitom musíme být stovky kilometrů od toho všeho.

Dav obklopující sovětský tank během protestů proti okupaci v srpnu 1968.

Na ulicích, na okraji města Magdeburgu i na dalších místech, je více východoněmeckých policistů vždy, když kolem nějakého jedeme, řidič zcela ztlumí rádio, atmosféra strachu. Po několika desítkách kilometrů se konečně dostáváme do Halle, do cíle naší cesty. Vystupujeme, děkujeme německému sympaťákovi, který byl v té vypjaté nepřátelské atmosféře ochoten riskovat a nás, tři Čechy, takto svým autem přepravovat.

Pomalu kráčíme poněkud ponurým městem, za války bylo zřejmě také hodně poškozeno nálety, za více než dvacet let stačili zacelit aspoň největší rány. Hledáme nějakou nenáročnou ubytovnu, Jugendherberge. Po delším doptávání nacházíme jednu poblíž centra. Jdeme se ubytovat. Čeká nás menší pokoj, nacpaný úzkými starými patrovými postelemi, s malými uličkami mezi nimi. Paní správcová ve vrátnici, když vidí před sebou Čechy, nám sděluje, že se nemáme nikam vzdalovat z města. To ale nebude možné, chceme totiž vyhledat ještě jednu spolužačku, českou studentku, středoškolskou profesorku, která je tu, kdesi na okraji města, na prázdninovém kurzu němčiny. Musíme prostě trochu riskovat a vyhýbat se policejním hlídkám.

6. den.

A protože nevíme, kde se ten kurz koná, jedeme ráno vlakem na pedagogickou fakultu do centra Lipska, ta kurz pořádá, tam by nám to měli sdělit. Podmračený den bez sluníčka, jakési nepříjemné počasí. Teprve tam, na fakultě, nám udávají přesnou adresu. Na děkanátě jsou německy korektní, adresu nám paní píše na lísteček na psacím stroji. Jsme spokojeni a vracíme se na nádraží.

Cestou vidíme lipské výstaviště s jeho německy těžkými výstavními pavilony a potkáváme též větší skupinu okrojovaných pištců a bubeníků, slaví se tu jakýsi místní svátek, ale dopoledne, to bude spíše jenom nácvik. Pištci a bubeníci, jako krysař z Hameln. Vysoké pištivé tóny, doprovázené vysoce laděným bubnováním. Připadáme si možná jako naší rodičové před lety v Reichu, kdy se takové produkce konávaly i u nás, v českých, moravských a slezských městech a ještě tu přitom svoje parádemarše předváděla vítězící wehrmacht. Až z toho mrazí v zádech.

Pokračujeme v cestě k nádraží, ještě se před námi objevuje rozlehlá budova Karl Marx muzeum a u ní portýr, který nás zve k návštěvě. Zřejmě nemají moc návštěvníků. Děkujeme a rychle se raději s jakousi výmluvou vytrácíme. Vracíme se do Halle, pro dnešek toho máme docela dost, couráme se jenom tak po městě. Hodně lidí chodí tupě ulicemi za nákupy, chlap, který nás míjí, řve: Du verfluchte alte Ziege. Nikdo na to nereaguje. Představuji si, že tak na něho řvali kápové v některém z domácích koncentráků, anebo že by tak pořvával na svoji manželku? Všechno je možné.

Večer píšeme na dřevěnou parapetní desku trafiky, zastrčené za přízemním pilířem domu, tužkou: Es lebe Dubcek a dětinsky sníme o tom, jak nějaké heslo napíšeme křídou také na zdejší pylon před policejní stanicí, ten je ale výrazně osvětlený. Ještě, že se nám to nemohlo povést.

7. den.

Opět chodíme po městě. Nenápadně se jdeme podívat i k trafice, vše je perfektně očištěné. Postupně směřujeme k místu, kde se v zeleni, daleko na okraji města, pořádá mezinárodní prázdninový kurz němčiny. Cestou se zastavujeme na zřícenině jakéhosi středověkého hrádku a později se jdeme naobědvat do restaurace k přístavišti říčních lodí na Sále.

Zapaluju si dýmku. Sedíme a oběd nám moc nejede. Není se čemu divit, od řeky to páchne typickým enderáckým chemickým smradem. Stříbropěnná Sála (Kollár se zřejmě obrací v hrobě), je v současnosti stokou bez života, protože se do ní klidně pouštějí nečištěné odpadní vody z několik kilometrů vzdálené fabriky na těžkou chemii (Leunawerke). Kupodivu se tu ještě stále na lodi plaví výletníci. Na protějším vyvýšeném břehu se přes více než metrovou výšku táhne začernalý pás od řeky plné splašků, když znečištěná voda občas v řece stoupla.

Odpoledne se konečně dostáváme ke školicímu středisku. Klepáme na dveře učebny a necháváme si vyvolat českou paní germanistku. Je svými nenadále se tu objevivšími kamarády více než překvapena a mezi tou ostatní mezinárodní společností školících se němčinářů také potěšena. Stejně to jejích vyučování v těch chvílích už za moc nestojí, a tak ve volnu posloucháme opět všichni čtyři místní rádio, české vysílání z Prahy. Ostatní nám naštěstí nevěnují pozornost. Nakonec se domlouváme, že naši kolegyni navštívíme zase další den odpoledne. Návrat do Jugendherberge nepřináší naprosto nic nového. Jsme rádi, že můžeme brzy zalehnout.

8. den.

Oběd, a opět jedeme k letní škole. Protože mám ve městě ještě nějakou povinnost, přijíždím sám a jdu se zeptat na naši paní učitelku – studentku - přímo na její pokoj. Otevírám dveře pokoje, ale při otevřeném okně mě vítá velký průvan a ve větru vlající záclony. Zavírám tedy za sebou dveře a ptám se:

- Wo ist Frau B. C.? Její estonská(?) spolubydlící, hezká holka, ležící na posteli jenom polehku, v kalhotkách a v podprsence, mi německy sděluje, že česká skupina už odcestovala zpět do vlasti a že paní včera navíc nepříjemně onemocněla. Potvrzuje mi to její prázdná postel. Tak tedy bohužel, nakonec se všichni tři společně vracíme s nepořízenou zpět do města.

9. den.

Nemůžeme se jenom tak nečinně potulovat po městě, které navíc ani nemá moc památek. Naplánovali jsme si proto výlet do bližšího okolí. A tak jedeme vlakem do Bad Durrenberg. Malé německé lázně, jejichž prohlídka nám nezabrala mnoho času. Moc nás ty lázně opravdu nezaujaly. A cestou zpátky opět šetříme. Snažíme se stopovat, je to taky trochu dobrodružnější, částečně jdeme pěšky, provoz na silnici není ještě velký.

Na jednom železničním přejezdu se nám podaří v mém životě asi zcela ojedinělý kousek. Podaří se nám stopnout si drezinu, svezeme se na připojené plošině. Chlapi, němečtí železničáři, nás vysadí před dalším nádražím. Děkujeme. Pět dní v Halle a nic, už tu trochu přetahujeme. Musíme myslet na návrat do vlasti. Rád bych navštívil ještě městečko Dessau se stavbami z doby Bauhausu, anebo dokonce Weimar s Goethem a Schillerem, hoši mi to ale rozmlouvají, nemáme se přece podle příkazu, tlumočeného nám paní správcovou, nikam vzdalovat.

Další, 10. den startujeme.

Spolu s větší skupinou Čechů sedíme na jakémsi prázdném atletickém stadionu za doprovodu Němce menší postavy, zřejmě pomocníka Stazi, který nám nabízí cigarety, nikdo z nás ale cigarety nekouří. I on nám takto poskytuje svoji nařízenou malou bratrskou pomoc.

Vyvolávají nás jmény podle seznamu. Moje jméno vyslovené v němčině zní trochu podivně: „Herr ficha“ (das Fich=zvíře). Mě pobolívá v krku, mám mírnou teplotu. To je nejspíš tím počasím. Stále podmračený den. Konečně všichni tři, už bez doprovodu, nastupujeme do německého vlaku, čpícího obvyklým chemickým pachem, který nás ale veze pouze do hraničního Bad Schandau a tu nás vyklopí. Přistavený český osobák nás odváží do vnitrozemí. Krátce nato se ocitáme v Děčíně, v naší obsazené a revoltující banánové republice.

Okupace Československa v srpnu 1968.

Šok. Na kamenných stěnách nábřeží okolo Labe je plno „kontrarevolučních“ vápnem napsaných nápisů: Ať žije Svoboda, ať žije Dubček, Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša, Brežněv se zbláznil, Je to vůbec možné, Lenine?, probuď se… Plno lidí kolem na ulicích, ačkoliv by zřejmě měli být v práci. Zahlcuje nás z toho všeho velmi tísnivý pocit. Vlak se pomalu, mimo časy jízdního řádu, sune ku Praze.

Do Prahy, na Hlavní nádraží, dojíždíme večer, už za tmy. Vyjdeme z nádraží a jdeme směrem k Václaváku. Krátce nato se ze tmy vynořuje malé auto, které veze ilegální noviny, Rudé právo. Chlapec nás vidí, přibrzďuje, jedny nám podává a mladíci opět mizí ve tmě. V ní jenom tušíme možné sovětské vojenské hlídky, ulice jsou totiž velmi spoře osvětleny. Stačilo by zaslechnout cvaknutí odjišťovaného samopalu. Kousek nad námi, na Vinohradské (bývalé Stalinově) třídě, vyhořela budova československého rozhlasu, nejspíš tam stále páchne čoud spáleniště, víme o ní jenom z radia. A to ještě ani netušíme, že tu zahynulo také mnoho lidí.

Přicházíme k nároží, k hornímu konci Václavského náměstí, k Domu potravin. Naskýtá se nám naprosto nezvyklý pohled. Po celém náměstí svítí, někde v nízké rovině, jenom pár světel. Jeho rozlehlá plocha spíš tone v temnotě a všechny volné, z chodníku dosažitelné výklady jsou pokryty různými papíry s hesly, tak, jak si je tam lidi dobrovolně ze svého neskutečného nasrání nalepili. Od horního konce náměstí po dolní a stejně tak i po jeho druhé straně. A to tak, že situaci Na můstku už ale pro tmu vůbec neumíme posoudit. A celé to veliké náměstí je navíc úplně prázdné, není tam ani živáčka! Tolik smutku, tolik samoty v samém centru hlavního města republiky, na Václaváku!

Výraz sv. Václava na koni, ani čtyř světců, kteří ho doprovázejí, není možné zahlédnout, protože i oni tonou ve tmě. Mluvíme spolu jenom tlumeně, je nebezpečné zdržovat se tu. Za chvíli se vracíme zpět na nádraží, abychom zjistili, zda a kdy nás vlaky rozvezou k našim domovům. Jeden musí na východ, tím až do mého slezského města pojedu já a jeden na jihovýchod, tím musí oba kamarádi. V čerstvě okupované republice funguje – i když tak nějak všelijak – alespoň železnice.

Přepraví nás vlaky tažené lokomotivami se svěšenými hvězdami a s odstraněnými identifikačními čísly. Jak dlouho ta společenská bída v té strachem konsternované zemi ještě potrvá? Nikdo se neptá, nikdo to neví, teprve příští dny to ukážou. Zatím jen zástupce pro týl šlápl na běláska...

Hlavní novinky