Pocházím z Ruska a s dějinami Československa jsem se poprvé podrobněji seznámil až na konci roku 2014, v době, kdy jsem přijel do České republiky za studiem politologie. Od té doby jsem pevně přesvědčen, že není pochyb, že měla vzniknout.
Psalo se září roku 2018, a do stého výročí vzniku samostatného Československa zbýval pouhý měsíc. Právě tehdy jsem se dozvěděl, že by můj český kamarád nejspíše preferoval variantu zachování Rakouského státu. Samozřejmě jsem nemohl vyprodukovat adekvátní reakci během pár vteřin, a tak zaznělo jen pár kostrbatých vět.
Průzkum k milníkům republiky, který letos provedla společnost Median, nasvědčuje, že se zdaleka nejedná o ojedinělý názor. Přibližně pětina Čechů nepovažuje vznik samostatného Československa za šťastnou událost, mezi mladými je to dokonce 50 procent. (zdroj: ČT, 21.10.2018) Tato skutečnost u mě vyvolala hlubokou vnitřní diskuzi, která nakonec vyústila v tento článek.
Zánik Rakousko-Uherska znamenal pro občany nově zrozeného Československa především výzvu, zda jsou si schopni vládnout sami. Přes veškeré problémy, které měla první Československá republika, nemůžeme v žádném případě tvrdit, že byl to nefunkční státní útvar.
Až do světové hospodářské krize vykazovala republika velmi dobrý ekonomický růst a to nejen ze setrvačného efektu, ale i díky povedeným reformním opatřením tehdejšího československého ministra financí Aloise Rašína. I v roce 1934 byla Československá republika desátou průmyslově nejvyspělejší zemí světa (zdroj: Encyklopedie výkonnosti, Bohumil Janda Sfinx, Praha, 1934). Demokracie v první republice fungovala až do nacistické okupace a stojí za zmínku i to, že v polovině třicátých let bylo Československo jedním z mála států v regionu, který plně zachoval demokratické uspořádání.
Dvacáté století patří k těm nejdivočejším v lidské historii. Není divu, že se Československo nevyhnulo dočasnému zániku v roce 1939 a poté poválečnému komunistickému nadšení. Je faktem, že stát, jenž se jmenuje Československo neexistuje. Nicméně Česká republika a Slovensko vděčí společné historii nejen za mimořádně vřelé vztahy mezi oběma zeměmi, ale i za pocit, že Češi a Slováci nejsou v žádném případě méněcennými národy.
Bohužel (nebo naštěstí?) nemáme zatím světový nadnárodní jazyk, který by spolehlivě spojoval všechny národy, ani multikulturní společnost, která pohltila národní identity. V kontextu času, ve kterém žijeme, neexistuje osvědčenější model než více či méně národní státy. Jakékoli sebemenší tření mezi státotvornými národy může vést k roztržkám a známe to i z nedaleké Československé historie. Rakousko-Uhersko by podle mého soudu nemohlo přežít, ale Česká republika a Slovensko mají na to obrovskou šanci. A pevně věřím, že se obě země zapíšou do historie 21. století jako svobodné, demokratické a sebevědomé státy.
Autor je student politologie na Fakultě sociálních studií MU.
