Přejít na hlavní obsah

Kam kráčí český pravopis?

Je vážně čeština tak složitá a pravopis se pořád mění, jak se někdy traduje? A jaká je jeho budoucnost?

Pravopis jako ustálený způsob užití psací soustavy je v českém prostředí spojován s jazykovou kulturou a zejména v posledních více než 100 letech je regulován Pravidly českého pravopisu (první vyšla v roce 1902). Vzhledem k tomu, že uplynulo již více než 25 let od poslední pravopisné reformy (1993), je třeba se zamyslet nad tím, kam se ubírá český pravopis.

O pravopisnou problematiku má česká veřejnost už tradičně živý zájem: pravopis se u nás dostal – až nezaslouženě – na vysokou příčku v hodnocení jazykových jevů. Znalost pravopisných pravidel se obecně pokládá za projev kulturnosti, pravopis je chápán jako součást našeho národního a kulturního dědictví. Uživatelé často zaujímají k této problematice citově motivované postoje. Pravopisem se občas vědomě či podvědomě, dobrovolně nebo z povinnosti, vážně či nevážně, s potěšením nebo s nelibostí zabývá každý z nás. Přesto anebo právě proto je kolem něho tolik mýtů a pověr. Vyvraťme alespoň některé z nich:

Český pravopis se neustále mění. Opravdu? Za osm století existence psané podoby našeho jazyka proběhlo do začátku 20. století sedm výraznějších změn. Ty přispěly ke zjednodušení a zlepšení stavu psaných textů. Ve 20. století proběhly jen čtyři pravopisné úpravy, které (vyjma úpravy z roku 1902, která přispěla k ustálení zápisu délky samohlásek) lze v podstatě považovat jen za drobné úpravy pravopisných zásad. Nezasahují jádro pravopisu, ale týkají se jeho tzv. neuralgických bodů, což jsou velká písmena, cizí slova a interpunkce. Pravopisné změny tedy nejsou ani tak časté, ani tak rozsáhlé, jak si mnozí myslí.

Tvrzení, že český pravopis je extrémně složitý, se také nezakládá na pravdě. Ve srovnání s některými jinými se jeví spíše jako jednoduchý a snadný, dokonce je podle některých odborníků a podle zvolených kritérií pětkrát až osmkrát jednodušší než například pravopis anglický (naopak za jednodušší než český je považován například pravopis finský či chorvatský). Přesto dnes není bezchybné zvládnutí jeho zásad – vzhledem k současné informační zahlcenosti pisatelů a vlivu převládající internetové neoficiální a polooficiální psané komunikace – už tak časté a dokonce ani tak prestižně vnímané, jako tomu bylo dříve. V současné době pravopis ovládají především specialisté – pisatelé a čtenáři veřejných textů.

Požadavky typu zrušte už konečně to i/y! (podobně mě/mně, ú/ů, s/z atd.) se opakují u naší veřejnosti neustále, je to evergreen už od počátku 20. století. Ale tímto „zjednodušením“ bychom si nepomohli, protože s ním by byly spojeny další pravopisné komplikace (jak bychom pak odlišili psaní slov dým a dím (*dím a *ďím)) i komplikace s porozuměním (jak bychom rozlišili významový rozdíl přinesl bratrovi/bratrovy knihy apod.). Měli bychom se proto snažit nenarušovat kontinuitu a stabilitu psaného jazyka.

Porušování pravopisných pravidel ve veřejné i soukromé komunikaci je dnes častější než dříve, děje se tak v důsledku technických možností elektronických zařízení a bezprostřednosti a rychlosti elektronické komunikace; navíc v elektronické soukromé komunikaci se často záměrně pravopis narušuje, a to s cílem podpořit dojem bezprostředního, důvěrného, neotřelého vyjadřování. Toto nedodržování pravopisných zásad však u znalých uživatelů navozuje představu o nižší kulturní úrovni pisatele, případně o jeho příliš liberálních či až anarchistických postojích k pravopisu. To, že existuje nějaká závazná pravopisná norma, je naprosto nezbytné. Pravopisná pravidla jsou potřebným mostem mezi stavem starším a novým. Kdyby si každý psal, jak se mu zlíbí, bylo by složité vůbec se dorozumět.

Čeština = pravopis myslí si nesprávně někteří uživatelé, když si vzpomenou na školní výuku. Nejen pravopis je součástí kultury jazyka a dorozumívání, ale i pravidla výslovnosti a ostatní složky jazykového projevu a především kultivovanost vyjadřování.

Kam tedy kráčí český pravopis? Pravopis byl, je a bude a jako nositel národní tradice a součást naší národní kultury zůstane stabilní; můžeme předpokládat, že i jeho malé úpravy se budou nadále setkávat s různorodými reakcemi uživatelů. Je dobře, že se o českém pravopisu a češtině obecně mluví, že lidé o ni mají zájem. Vypovídá to o našem vztahu k národnímu jazyku. A dokud nás některé jevy zlobí a dokud o nich nepřestáváme diskutovat, je jasné a potěšující, že nás uživatele – ať je naše profese jakákoli – kultivovaná čeština pořád zajímá.

Autorka působí na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty MU