Přejít na hlavní obsah

Jiřičný: Neposlouchejte politiky, kteří rozdělují společnost

Projev Josefa Jiřičného přednesený 17. května u příležitost udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity.

Vážené dámy a pánové,

je mi velkou ctí přijmout čestný doktorát Masarykovy univerzity. Doctor honoris causa je nejvyšší akademické ocenění udělované osobnostem, které během své kariéry dosáhly mimořádných úspěchů. Nemyslím, že mezi tyto osobnosti patřím. Uznání za mé úspěchy patří z velké části těm, kteří byli tak odvážní, aby mě během celé mé kariéry doprovázeli, a proto přijímám tuto hodnost s vděčností, ale také jejich jménem.

Jen s jejich velkou pomocí a také s neochvějnou podporou a porozuměním mé ženy a dcer jsme dokázali objevit čtyři nové proteiny na obnovu DNA. Jeden, který je nezbytný pro embryonální vývoj, jeden, který nás chrání před onemocněním ledvin, a dva, které zabraňují nástupu rakoviny. Geny posledních dvou proteinů jsou mutovány v rodinách s takzvaným Lynchovým syndromem, v nichž je 50 % členů predisponováno k rakovině tlustého střeva, endometria a vaječníků. Tento syndrom představuje asi 5 % všech případů rakoviny kolorektálního karcinomu, který se v Evropě vyskytuje přibližně v 13 000 případech ročně. V těchto rodinách nyní můžeme identifikovat ohrožené osoby a pravidelnou endoskopií zabránit vzniku rakoviny s více než 90% úspěšností.

Nikdy jsem si ale nemyslel, že jednou dojdu k takovým poznatkům. Poté, co jsem na sklonku jara 1969 propadl u přijímacích zkoušek na Karlovu univerzitu, jsem měl náhle k dispozici spoustu času, a tak jsem se rozhodl strávit léto v Anglii a vydělat si pár liber, abych si mohl koupit nejnovější rock’n’rollová elpíčka. Ačkoliv invaze vojsk Varšavské smlouvy už nějaký čas neplnila titulní stránky novin, v Anglii si stále události 21. srpna 1968 pamatovali a přijali mě s otevřenou náručí. Dostal jsem pracovní povolení, našel si práci i bydlení a poprvé v životě se postavil na vlastní nohy. Ačkoliv moje výjezdní vízum bylo platné pouze na 90 dní, podařilo se mi ho bez problémů prodloužit na celý rok, a tak jsem se zapsal na kurz angličtiny.

Jak jsem se stal emigrantem

Na svou budoucnost jsem nemyslel až do jara 1970, kdy přišel čas uvažovat o návratu do Prahy a o opětovných přijímačkách na Karlovu univerzitu. Řekl jsem si, že si ještě před návratem do Čech vyzkouším, jak správně dělat přijímací pohovory, a tak jsem se přihlásil na několik anglických univerzit. Věděl jsem, že si nemohu dovolit v Británii studovat, jenže mě přijali na Birmingham University s tím, že mi odpustí školné. Moje sestra mi štědře nabídla finanční pomoc za podmínky, že si o prázdninách budu přivydělávat.

A tak jsem nabídku z Birminghamu přijal. Napsal jsem na ministerstvo školství žádost, aby mi bylo povoleno studium v Británii. Jejich odpověď ale zněla: „Vážený soudruhu Jiřičný, další prodloužení Vašeho víza bylo zamítnuto. Vraťte se okamžitě zpátky do Československa a pokračujte ve svých studiích zde.“ To mi jasně dokazovalo změnu režimu a pomohlo mi v mém rozhodnutí do Prahy se nevrátit.

V následujících padesáti letech jsem měl obrovské štěstí. Moje žena, naše dcery a já jsme se z Londýna stěhovali do Basileje, z Basileje do Říma, z Říma do Curychu a za ta léta jsme měli osm domovů. Tyto tři ženy přesto po celou tu dobu stály po mém boku a byly mojí oporou. Za to jsem jim ohromně vděčný. 

Uvědomuji si, jak těžké pro ně muselo být opouštět své přátele pokaždé, když jsem změnil práci, a i tak mě vídaly jen zřídka, protože jsem pracoval nejen po večerech, ale i o víkendech. Doufám však, že naše společné cestování po Evropě je obohatilo stejně jako mě. Naučili jsme se nové jazyky a potkali obrovskou řadu zajímavých lidí nejrozmanitějších národností a profesí. Nejdůležitější bylo, že jsme se seznámili s různými kulturami.

Pokaždé, když se naši kamarádi a kolegové dozvěděli, že se chystáme stěhovat do zahraničí, slýchali jsme jejich varování. „Švýcaři jsou studení, nudní a všeteční, jejich školy jsou příliš přísné a jazyk se nedá naučit.“ „Italové jsou líní, jejich úřady neuvěřitelně neefektivní, země je plná zločinu, školy jsou neschopné cokoliv naučit.“ A tak podobně.

Některá tato varování byla i do jisté míry pravdivá, ale to není to, co si pamatuji. Moje vzpomínky na dobu prožitou v Basileji jsou čistě pozitivní. Získal jsem možnost vést svůj vlastní výzkumný tým, ačkoliv jsem do té doby v oblasti epigenetiky, kterou jsem se chtěl zabývat, ještě nic nepublikoval. Vybudoval jsem mezinárodní tým mladých lidí, kteří mi důvěřovali a kteří mi pomohli publikovat první významné články. V Itálii jsem zjistil, že na rozdíl od všeobecného přesvědčení byli moji italští kolegové ti nejproduktivnější lidé, s jakými jsem kdy měl tu čest sdílet laboratoř.

Takže co jsem se naučil? Nevěřit v předsudky ostatních, ale vždy se radši přesvědčit sám. Naučil jsem se, že pokud člověk důvěřuje ostatním a chová se k nim tak, jak chce, aby se chovali oni k němu, vrátí se mu to i s úroky. Naučil jsem se také nebát se hledat nové cesty.

Velcí vizionáři: Masaryk a Karel IV. a jejich univerzity

Obava z neznámého a nedůvěra k cizincům jsou dva odvěké rysy lidské povahy. Žijeme v době, kdy vůdčí představitelé mnoha zemí podporují takovouto nedůvěru a podněcují nesnášenlivost vůči cizincům. To je ale velice krátkozraké a nebezpečné. Uzavírání hranic, a tak i myslí, před jinými národy a jejich kulturami, filozofiemi i náboženstvím vede ke stagnaci a degeneraci. Musíme se snažit objevovat nové světy a poučit se z těchto zkušeností.

Jsem emigrant, přesto jsem byl vítán v Anglii, Švýcarsku a Itálii. V každé z těchto zemí jsem se snažil co nejvíce opětovat laskavou vstřícnost a dát víc, než jsem dostal. Existují miliony dalších jako já, kteří v různých oborech dělají ve svých nových, adoptivních zemích totéž. ETH v Curychu je zařazena do první desítky světových univerzit, přesto se mnozí moji kolegové nenarodili ve Švýcarsku. Anglická věda je také vynikající, ale publikum na mém nedávném semináři v Oxfordu bylo složeno převážně z neanglických studentů a postdoků.

Proto říkám, neposlouchejte politiky snažící se rozdělit společnost. Nejsou moudří. Když se ohlédneme do historie, vidíme pouze hrstku hlav států, jejichž vize překročila potřeby jejich ega nebo datum příštích voleb. Naštěstí tento krátký seznam zahrnuje i pár českých státníků, z nichž dva si zaslouží zmínku právě dnes: Karel IV. a Tomáš Garrigue Masaryk. Oba byli nejen úspěšní politici, ale také velmi vzdělaní jedinci, kteří dovedli tuto zemi do světového povědomí a kteří chápali vzdělanost jako efektivní protilátku proti předsudkům a ignorantství. V roce 1348 založil Karel IV. v Praze první univerzitu ve střední Evropě a přesně před 100 lety inicioval Masaryk založení brněnské univerzity s cílem ustanovit Brno jako jedno z klíčových center evropské vzdělanosti.

Masaryk měl ale ještě další motiv: během svých studií v zahraničí pochopil důležitost soutěže jako hnací síly inovace. Založením Masarykovy univerzity stvořil hodnotného konkurenta pražské Karlovy univerzity. Jeho snem bylo připravit půdu k souboji mozků, který by vedl k významným úspěchům obou škol. Teď je na vás, abyste pomáhali tento jeho sen proměňovat v realitu a posilovat postavení Masarykovy univerzity jako jednoho z majáků vědění, který pomáhá osvětlit svět budoucnosti.

Opustit své bezpečné zóny

Co lze udělat, aby se Masarykovo snění stalo realitou? Vyžaduje to odhodlání, spoustu práce a vůli provádět změny. Je potřeba, aby ti mladší mezi vámi využili každé příležitosti vyjet do zahraničí a zažít svět takříkajíc na vlastní kůži, aby byli otevřeni novým myšlenkám a pak přivezli tyto myšlenky zpět do České republiky. Rovněž to vyžaduje, aby tato univerzita otevřela své dveře talentovaným lidem všech národností, mladým i zkušeným. Také to znamená opustit své „bezpečné zóny“, což ale často podporuje lidskou kreativitu. Vyhledávejte otevřenou soutěž. Jak řekl Ovidius: „Kůň nikdy neběží tak rychle, jako když musí dohonit a předběhnout další koně.“ A co je nejdůležitější, nebojte se riskovat a případně také neuspět. Když budu parafrázovat Williama O‘Briana, je lepší pokusit se a neuspět, než se nikdy o nic nepokusit.

Neobávám se, že byste neuspěli. Před třemi lety vedení Masarykovy univerzity ustanovilo Mezinárodní vědeckou radu MU, jejímž cílem je pomoci této univerzitě hledat způsob, jak se více zviditelnit na národním i mezinárodním poli. Během našeho prvního setkání jsme moji kolegové i já byli příjemně překvapeni všeobecnou vůlí změnit status quo. Minulý prosinec, o dva roky později, jsme byli ohromeni, jak velkého pokroku univerzita dosáhla v tak krátkém čase. Takové úsilí bezpochyby potvrdí pozici Masarykovy univerzity jako jedné z předních evropských škol a já slibuji, že se budu velmi snažit vám pomoci tohoto cíle dosáhnout.

Hlavní novinky