Masarykova univerzita proplouvá rozbouřenými vodami koronakrize prozatím úspěšně, a to především zásluhou svého vedení, které jednalo klidně, ale razantně. Zavčas aktivovalo krizový štáb a zavedlo mimořádná opatření. Za to mu patří velké díky, stejně jako stovkám dobrovolníků, kteří vyslyšeli výzvu své univerzity a zapojili se do pomoci na řadě míst země. Ohlédneme-li se zpět na oněch několik kritických týdnů, můžeme být bezesporu na svoji univerzitu hrdi.
Se zlepšující se epidemiologickou situací přichází doba reflexe, kdy můžeme začít přemýšlet nad událostmi poslední doby. Pandemie se dozajista stane námětem různých analýz po celém světě a roky či spíše desetiletí se k ní budeme opakovaně vracet. Určitě se objeví kritici, kteří budou přemítat, co se mohlo udělat lépe či jinak a kde se staly jaké chyby. Tímto směrem se vydat nechceme. Inspirováni současnou situací se hodláme zamyslet nad rolí univerzity v okamžicích společenských krizí.
Impulsem k našim úvahám je vyjádření rektora Martina Bareše ze dne 24. 4. ohledně politických debat o aktuálních opatřeních souvisejících s prevencí šíření COVID-19 v České republice. Vedení univerzity jeho prostřednictvím jakoukoli účast univerzity na takových debatách odmítlo. Z kontextu se nám zdá evidentní, že rektor Bareš měl na mysli veřejná vyjádření vedení univerzity, která si zachovávala rozumný odstup od té „politiky“, která se projevuje vzájemným okopáváním kotníků mezi politickými konkurenty. Jeho vyjádření v tomto smyslu můžeme jen podpořit. Elegantním způsobem se svým postojem odlišil od některých rektorů z jiných významných univerzit.
Rektorova slova však také, dle našeho soudu, implicitně otevřela dnes možná více než včera potřebnou debatu o tom, co je vlastně univerzita. Pokud je totiž univerzita společenstvím autentických osobností a autonomních jednotek, fakult a ústavů, a pokud politiku chápeme jako zájem o věci veřejné, je nevyhnutelné a žádoucí, aby se tato kreativní galaxie ve společenském diskurzu angažovala. Celá debata o pandemii totiž nebyla a není vedena pouze na úrovni epidemiologických a virologických expertíz, ale vstupuje do ní řada dalších aspektů, neboť krize zasáhla všechny složky naší společnosti. Co víc, již nyní má dopady na globální úrovni. Mohou a musí se k ní vyjadřovat ekonomové, právníci, učitelé, politologové, umělci, sportovci a v neposlední řadě i filozofové, kteří mají přemýšlení o běhu světa v popisu práce.
Není proto náhodou, že první krok v tomto směru naznačila Filozofická fakulta MU, když vstoupila, prostřednictvím svého senátu a vedení do veřejné debaty. Již dne 6. 4. 2020 vydala prohlášení, v němž upozornila na problematické aspekty nouzového stavu vyhlášeného Vládou ČR v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru. Konstatovala, že v České republice došlo k omezení základních lidských práv a svobod zaručených Ústavním zákonem č. 2/1993 Sb., jako např. práva na vzdělání, práva přístupu ke kulturnímu bohatství či svobody pohybu a pobytu, v měřítku, které je v novodobé historii bezprecedentní, a zároveň připomněla, že ochrana lidského života a ochrana základních lidských práv a svobod je v demokratickém státě neoddělitelně spojena (plný text prohlášení).
Senát FF MU jako autonomní a přímo volený orgán akademické samosprávy se tak pokusil proaktivně nastolit v celospolečenské diskuzi agendu, která je této fakultě vlastní od jejího založení, což jsou lidská práva a svobody. Postupně se pak do debaty začali přidávat další důležití aktéři našeho akademického života. Jsme přesvědčeni, že takový postup je nejen správný, ale zcela nutný, má-li univerzita nesoucí jméno prvního demokratického prezidenta plnohodnotně hrát svoji společenskou roli. Jde navíc o plnění takzvané třetí role univerzity, v tomto případě nikoli formou poskytování naší konkrétní expertízy, ale snahou o implementaci základního nástroje akademické práce, tedy kritického myšlení.
Jsme přesvědčeni, že právě polyfonie, která je základem univerzitního společenství, je pro naši dobu nezbytná. Demokracie je totiž opakem jediného „silného“ názoru a jediného „rozumného“ řešení. I v dobách nejtěžších je neustále potřeba ji podrobovat tomu, co Ernest Renan nazýval „un plébiscite quotidien“. Kritické hlasy pomáhají, aby se rozhodnutí zásadní pro společnost hledala s ohledem na její komplexnost; nemohou být tedy „jednoduchá“, jak je mnohdy prezentují populisté. Univerzita, která vzhledem ke své staleté tradici práv a svobod nemůže být manažersky řízena “jako firma”, se tak stává zásadním zrcadlem pro společnost. Zvlášť v dobách krize, kdy se paternalismus či autoritářský způsob vládnutí mohou klamně jevit jako nejlepší řešení, tato instituce připomíná, že mnohost hlasů nejlépe chrání hodnoty humanismu.
Věříme, že z této krize vyjde naše akademické společenství jako silný společenský činitel, který nabízí pomoc potřebným a zároveň se nebojí vstupovat do veřejné debaty, aby chránil principy demokratického právního státu a svobody.
Autoři textu působí na Filozofické fakultě MU: Ivan Foletti, Markéta Kulhánková a Jiří Macháček.
