Na mezinárodním poli se Česká republika otevřela světu, stala se součástí Evropské unie, NATO a dalších organizací. V sociální oblasti došlo k liberalizaci a změně společenských hodnot, v oblasti informačních technologií přišla výrazná digitalizace a růst technologických inovací, v ekonomické oblasti se transformovala z plánované ekonomiky na tržní systém.
Společnost
Pavel Pospěch, Katedra sociologie, Fakulta sociálních studií MU
Nejvýraznější společenskou změnu od roku 1989 představují nově nabytá svoboda a uvolnění společenských podmínek: můžeme žít, jak chceme, a kráčet si vlastní cestou. Je také příznačné, že nově nabytá volnost je spojená s určitým tápáním: teď, když nám nikdo nediktuje, co máme dělat, jsme svými vlastními pány. Jenže, co vlastně chceme dělat? Osvobození od totalitní minulosti je prvním krokem. Ten se vydařil. Nalezení společné vize a identity je krokem druhým – a tady stále spíše přešlapujeme.
U velkých společenských změn, ať se dějí kdykoliv a kdekoliv, se lidé vždy rádi vymezují proti své minulosti. Po roce 1989 jsme tudíž s velkým elánem odbourali všemocný stát a jeho silné instituce a vydali se cestou individuální svobody a volného trhu. Dnes naopak zjišťujeme, že by se nám nějaké ty instituce přece jenom docela hodily. Podobné je to v řadě jiných oblastí: předrevoluční ideál zaměstnaných matek a centralizované péče o děti jsme s chutí odvrhli a vydali se směrem přesně opačným. Dnes z toho máme nedostatek školek, na evropské poměry extrémně dlouhou dobu rodičovské dovolené a neodbytný pocit, že jsme to zase trochu přehnali.
Životní a kariérní možnosti, které se nám po roce 1989 otevřely, jsou široké a činí z nás nepochybně jednu z nejbohatších zemí současného světa. Tyto možnosti ale nejsou otevřené pro každého a mnoho lidí se cítí ze směřování společnosti vyloučeno. Umělá rovnost, kterou se snažil udržovat předlistopadový režim, byla nahrazena zvětšujícími se nerovnostmi – v oblasti životních příležitostí, dostupnosti bydlení, vzdělání atd. A problém s nerovnostmi je pokaždé stejný: aby s nimi lidé mohli žít, musí být smysluplně obhájeny. To se v porevolučním Česku dlouhodobě nedaří.
Samostatnou zmínku zaslouží příroda a životní prostředí: česká společnost udělala za 35 let velký skok v tom, jak vnímá environmentální témata. V boji proti nastávající klimatické katastrofě nám to valně nepomůže, ale aspoň nám to otevírá oči.
Ekonomika
Libor Žídek, Katedra ekonomie, Ekonomicko-správní fakulta MU
Za posledních 35 let prošla česká ekonomika obrovskou proměnou. Před rokem 1989 byla založena na téměř absolutním zestátnění a na centrálním plánování (známé pětiletky). Manažeři podniků usilovali o plnění plánu – zisk nebo produktivita nebyly důležité. Ekonomika byla celkově nedostatková – na trhu místy chyběly i základní věci jako toaletní papír. S nedostatkem byla spojená i vysoká míra korupce – například dle výzkumu z roku 1989 připustilo poskytnutí úplatku v předchozím roce 52% obyvatel.
Vedle toho hospodářství trpělo řadou dalších distorzí jako fixními cenami, subvencemi, pokřivenou strukturou s dominancí průmyslu, orientací obchodu téměř výlučně na východní trhy atp. Vypovídající byl také absolutní nedostatek konvertibilních měn, který byl důsledkem neschopnosti exportovat na západní trhy. A v praxi znamenal absenci západního zboží. Vše ústilo v trvalé zaostávání za vyspělými zeměmi. Pokud bylo HDP na osobu v roce 1950 na úrovni Rakouska, tak v roce 1989 bylo na třetině či polovině.
Po roce 1989 se celá ekonomika zásadně změnila a začala fungovat na tržním principu. Došlo k jejímu otevření a opětovné integraci do světového hospodářství. Proběhla liberalizace cen, sjednocení daňových sazeb, změny v kurzové politice a také rozsáhlá privatizace. To vše položilo základy ekonomice, která je schopná dohánět vyspělé země, takže teď máme HDP na osobu vyšší než třeba Španělsko nebo Japonsko.
Transformační proces byl pro celou společnost velmi složitý. Obyvatelé se museli (znovu) naučit nejen podnikat, ale i marketing, management nebo audit. Ekonomicky nám pomohla blízkost západních zemí i jejich ochota nás reintegrovat. Ale také odhodlání reformátorů, kteří byli ochotni dělat (oproti jiným zemím) radikální, nepopulární a bolestivá opatření. To se projevilo i na tom, že transformační období bylo relativně krátké. Jiné země takové štěstí neměly – pokud byl u nás kumulovaný propad HDP 15 %, tak v Bulharsku 35 % a na Ukrajině 60 %. Ne vše se jistě podařilo na 100 %, ale celkově ekonomika dosáhla mimořádného zlepšení.
Mezinárodní vztahy
Vít Hloušek, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Fakulta sociálních studií MU
Nezúčastněný pozorovatel globální politiky raných 90. let by řekl, že po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě se mezinárodní politika zjednodušila, protože po rozpadu Varšavské smlouvy a samotného komunistického bloku zbyla jediná velmoc – USA. Doboví američtí autoři hovořili hrdě o unipolárním momentu dominance USA ve světové politice, ekonomice i bezpečnosti. Pro státy jako Česko to byl hezký svět plný exportu liberální demokracie a růstu ekonomické globalizace, ze které malé otevřené ekonomiky typu české mohou dlouhodobě jen profitovat. Střední Evropa na přelomu 90. let a první dekády 21. století zakotvila vesměs v EU a NATO a svět se zdál stabilní a plný očekávání prosperity.
Jenže už v průběhu prvního desetiletí tohoto století začala ekonomická i vojenská moc USA a Západu obecně pozvolna upadat. Naopak velmoci jako Čína, Rusko, Brazílie nebo Indie začaly získávat více vlivu v mezinárodní ekonomice nebo politice. Zejména ČLR atakuje poměrně úspěšně ekonomickou a politickou (zatím ne otevřeně vojenskou) dominanci Západu. Hospodářské problémy, faktické zastavení prohlubování evropské integrace a aktuální ozbrojené konflikty – válka na Blízkém východě spojená s válkou proti terorismu a ruská agrese proti Ukrajině – výrazně ohrozily nejen někdejší politickou převahu Západu, ale vedly ke zpochybnění globalizace ekonomiky.
Nedá se však říci, že by se západní modely fungování globální ekonomiky a mezinárodní politiky úplně vyčerpaly. Vezmeme-li za příklad ekonomickou integraci, následovaly, byť jen v omezené míře, příkladu evropské ekonomické integrace regionální integrační pokusy v Latinské Americe (Mercosur) a Asii (ASEAN), které napomáhají tamním ekonomikám zvětšovat svůj podíl na světovém obchodě.
V posledních letech se zdá, že jsme se na jednu stranu „vrátili do dějin“, tedy do doby konfliktní povahy mezinárodních vztahů, na straně druhé bychom potřebovali „planetární vládu“ pro boj s klimatickou změnou a dalšími environmentálními hrozbami. Nechci zlehčovat ani jedno, ale měli bychom zůstat oběma nohama na zemi, akceptovat multipolární povahu současné politiky a prostřednictvím posílení Evropské unie i transatlantického partnerství se pokusit těmto kritickým výzvám čelit. I když to není v dnešní české vnitropolitické a společenské debatě příliš populární, uzavření do malého českého rybníčku v kritických momentech mezinárodní politiky nikdy nepomohlo a nepomůže ani teď.
Informační technologie
Miroslav Bartošek, Open Science – Ústav výpočetní techniky
IT technologie a komunikace patří k oblastem, ve kterých my všichni zažíváme v posledních třech dekádách bezprecedentní pokrok, jde bez nadsázky o technologickou revoluci. Málokdy v historii mohli být lidé přímými účastníky tak převratných a rychlých změn, které se v krátké době dotkly většiny populace v globálním měřítku.
Svět u nás v roce 1989 byl charakterizován těžkopádnými sálovými počítači, opatrným nástupem prvních osobních počítačů (jen pro vyvolené), striktně regulovanou hlasovou telefonií a embargy vyspělého světa za železnou oponou na pokročilejší technologie. Naprostá většina našich životů a činností byla počítači a digitalizací ještě zcela nepoznamenána.
Technologickou revoluci v devadesátých letech odstartovaly tři klíčové faktory (speciálně u nás byl tím čtvrtým ještě přechod k otevřené svobodné společnosti): (1) prudký nárůst výkonu IT (výpočetní výkon, kapacita pamětí, rychlost komunikace); (2) rozšíření internetu spojeného s jeho komercionalizací; (3) nástup mobilních telefonů a později „chytrých“ mobilních zařízení. Každý z nich by bylo možné charakterizovat čísly dokládajícími často exponenciální růst. Na tyto faktory se postupně nabalovaly objevy a technologie, které rychle pronikaly do běžného života: elektronická pošta (která nesmírně zefektivnila všechny činnosti závislé na komunikaci), World Wide Web (který poskytl jednoduchou a uživatelsky přívětivou platformu pro přístup k informacím a systémům), online služby (které spolu s digitalizací narušily dominanci fyzického světa a stále víc jeho částí převádí do světa virtuálního). Speciálním fenoménem pak jsou sociální sítě, které vše ještě umocnily, v poslední době pak také pokroky v oblasti umělé inteligence a jejího širokého uplatnění. To vše proměnilo naše životy i celou lidskou civilizaci: v dobrém, ale i v tom horším.
Je obtížné postihnout všechny aspekty, které rozvoj IT od sametové revoluce přinesl. V samostatném příspěvku by si zasloužilo shrnout posun přímo u nás na MUNI, která patří bezpochyby k lídrům v IT mezi vysokými školami v České republice a občas i v širším měřítku. Zájemcům můžeme nabídnout alespoň nedávný seriál historických ohlédnutí z činnosti Ústavu výpočetní techniky, který spolu s dalšími IT pracovišti univerzity tuto oblast formoval.
