Vážené paní děkanky, vážení páni děkani,
vážené paní senátorky, vážení páni senátoři,
vážení členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti Masarykovy univerzity,
vzácní hosté,
scházíme se dnes opět po roce na tomto – pro české dějiny – velmi významném pietním místě a já Vám všem děkuji, že jste dnes přišli.
Když jsme tradici univerzitní piety v dnešní podobě v listopadu 2019 zahajovali, hovořil jsem tehdy o několika lidských příbězích, o odbojářské rodině Lančíkových a pak také o osudu posledního předválečného děkana lékařské fakulty profesora Jana Floriana.
A ve svém tehdejším vystoupení jsem dále mimo jiné řekl:
„Stojíme na místě poznamenaném nekonečným lidským utrpením a doslova zkropeném krví. Ne nadarmo bylo v souvislosti s Kounicovými kolejemi použito výrazu Golgota Moravy. Toto místo v jistém smyslu představuje posvátnou půdu. Posvátné místo nejen pro naši univerzitu, ale pro každého člověka milujícího svobodu, pro každého demokrata, pro každého člověka věřícího v masarykovské ideály.
(…)
Z mého pohledu existují dva hlavní důvody, proč má hluboký smysl připomínat si (…) příběhy lidí, kteří zde zahynuli. Prvním důvodem je hluboká úcta k utrpení našich bližních a k jejich památce; a náš nesmírný obdiv k jejich hrdinství. Druhým důvodem pak je trvalé varování, které zaznívá z příběhů všech zde mučených a zavražděných. Trvalé varování, že skutečnému zlu je vždy nutné čelit v jeho počátcích.
(…)
Myslím, že to nejmenší, co můžeme – a musíme – činit, je připomínat si jména hrdinů a mučedníků; a pečovat o jejich životní příběhy jako o živou součást našeho akademického a lidského společenství.“
Vracím se ke svému vystoupení z listopadu 2019 proto, že následující roky ukázaly, jak jsou některá tato témata stále živá, jak bolestně aktuálními se mohou stát a že otázka střetu svobody a útlaku zřejmě představuje nekončící a pravidelně se opakující příběh.
To přirozeně vede k zamyšlení nejen nad významem boje za svobodu, nad hodnotou hrdinství a oběti tváří v tvář evidentnímu zlu, ale také nad tím, co si ve skutečnosti u příležitosti výročí listopadu 1939 (a dalších podobných výročí) připomínáme.
Mám za to, že si mimo jiné připomínáme éru temnoty, během které se v každém okupovaném městě, v každé vesnici našli jednotlivci, kteří odmítli dopustit, aby světlo svobody zcela uhaslo.
V rámci protinacistického odboje to zde před více než 80 lety nebyli generálové velící armádám, ale právě tito obyčejní lidé, občané – učitelé, úředníci, zemědělci, řemeslníci, studenti…, kteří učinili mimořádné rozhodnutí: totiž riskovat vše, svobodu, bezpečnost a nakonec i svůj život, a to pro myšlenku – pro ideu – pro sen.
A tím snem byla svoboda. Nejen svoboda národa, svoboda v politickém smyslu. Ale svoboda absolutní, nepřemožitelná, nepopiratelná. Svoboda jednotlivce, svoboda lidského ducha.
Stojíme tedy na tomto místě, abychom uctili právě tyto naše předky, tyto naše dávné spoluobčany, kteří i pro nás chránili a vybojovávali právě tuto svobodu.
A my zde dnes stojíme – ve světle této svobody. A ve světle jejich příběhu, který oni této svobodě obětovali.
Také proto pravidelně chodíme na toto místo. A také proto jsme povinni si tyto lidi a jejich příběhy připomínat.
Protože naše dnešní svoboda, ve které máme tu výsadu žít, je úzce spjata s nimi a s tímto místem.
„Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku,“ hájil mladý Povondra moderní způsob válčení. „Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde.“ „Právě,“ bručel pan Povondra pohrdavě. „Oni na sebe pořádně nemůžou. Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou. Copak vy víte o válce!“ „Jen aby nepřišla až sem,“ řekl syn Frantík trochu neočekávaně. „To víte, když má člověk děti –“ „Jak to, sem,“ vyhrkl starý pán jaksi popuzeně. „Myslíš jako sem do Prahy?“ „Vůbec k nám do Čech,“ děl mladý Povondra ustaraně. „Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan – –“ „Ty chytráku,“ káral ho pan Povondra. „Jak by se sem dostali? Přes ty naše hory?“ „Třeba po Labi – a potom dál podle Vltavy.“ Otec Povondra pohoršeně zafrkal. „Prosím tě, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. Tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes moře, je chudák.“ „Ale když teď jde moře až k Drážďanům – –“ „Tam jsou Němci,“ prohlásil starý pán odmítavě. „To je jejich věc. Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum. To by museli nejdřív odklidit ty skály; a nemáš ponětí, jaká by to byla práce!“ „Copak práce,“ namítl zachmuřeně mladý Povondra. „Na to oni jsou! Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří.“
„To je něco jiného,“ děl se vší rozhodností starý pán. „Nemluv tak hloupě, Frantíku! To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry.“ Mladý Povondra vzdychnul. „Jak myslíte, tatínku. Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin –“ „U moře, ty pytlíku, ale jinde ne. Ty nerozumíš té politice. Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne. My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou. Tak je to. A nemluv pořád, nebo nic nechytnu.“ Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé. „Tati,“ vydechl mladý Povondra téměř dětsky. „Co je?“ „Není tamhleto sumec?“ „Kde?“ Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. „Je to sumec?“ opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. „Tohle?“ vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. „Tohle?“ Černá hlava zmizela pod vodou. „To nebyl sumec, Frantíku,“ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. „Půjdeme domů. To je konec.“ „Jaký konec?“ „Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,“ opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. „To teda je konec.“ „Vy se celý třesete,“ lekl se Frantík. „Co je vám?“ „Půjdeme domů,“ brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala. „Mně je zima. Mně je zima. Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.“
Karel Čapek, Válka s Mloky
Děkuji Vám. A děkuji Vám za to, že jste přišli.
