„Svoboda je velmi náročný každodenní boj.“
Pavel Wiener, speciální pedagog
Vážené a milé členky,
vážení a milí členové akademické obce,
vážení hosté,
odkazuji na boj, ač jsem stoupencem pokoje. V posledních letech se s těmito dvěma slovy setkáváme tak často, že to může být až frustrující. Občas mám pocit, že si jako lidé mezi sebou prostě nerozumíme. Obklopuje nás skutečnost blízké války, která ani v nejmenším není cizí válkou, a přesto pod záminkou zdánlivé mírotvorby se snaží nejen mnozí spoluobčané, ale nyní také vládnoucí většina přesvědčovat o opaku. Nadto však jde ze stejné strany zcela zvěrská rétorika upínající se až k nacistickým ideálům. Reálně hrozí, že ve vládě budou lidé, kteří hajlují, schvalují útoky na menšiny a ponižují druhé na základě jejich rasy, pohlaví, vztahové orientace a podobně. Ptám se na tomto místě, které ty nacistické hrůzy zažilo, kde lidé vinou myšlenek a činů, dnes některými obhajovaných, reálně umírali. Na místě, kde byly zničeny rodiny, na místě, které v sobě tak hluboce nese zranění, ale také odvahu našich předků. Jak je tohle možné a co s tím můžeme dělat?
Když jsem se na svoji řeč připravoval, prožíval jsem niterné chvění. Uvědomoval jsem si, že možná podobné pocity (asi násobné) museli mít někteří mí předchůdci, reprezentanti studentů, kteří stáli opravdu u těch zlomových historických situací. Čím to, že se něco podobného zase dnes dere na povrch? Naše společnost je zraněná! Myslím, že jsme ve fázi, kdy není čas na boj jako takový, ale na učení se funkční komunikace, a to s každým článkem společnosti, s každým jedním člověkem. Ostatně T. G. Masaryk nám ten recept poměrně nedávno dal ve svém dopise – tou cestou je vzdělávání – ale není to o tom, že by měli vzdělávat jen učitelé, jen akademici, ale každý z nás, i my studenti a studentky. My se musíme každodenně zasazovat o svobodu prostřednictvím komunikace, která vzdělává. Základním pilířem tohoto vzdělávání je tedy komunikace a vzájemná spolupráce. To jsou ty pilíře, které nás dovedou do společnosti, jež bude respektující, sebekritická a zdravá.
Právě s myšlenkou nutné hlubší spolupráce napříč univerzitou, napříč generacemi, napříč celou společností jsem přišel s nápadem přizvat na toto místo mimo současné zástupce studujících i některé z těch bývalých a společně s nimi Vám představit tvorbu profesora Jana Floriana (dnes již zmíněného), někdejšího děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Jan Florian byl na tomto místě představován již na prvním pietním setkání v roce 2019 ústy pana rektora, já na to krátce navážu jen zmínkou, že profesor Florian byl neskutečně všestranným vědcem. Jednak byl prvotřídní ve svém oboru a jednak široce zaměřen na nejrůznější oblasti – astronomii, geometrii, hudbu i literaturu. Lékařskou fakultu začal vést v roce 1939, ostře vystupoval proti uzavření vysokých škol, po nástupu Heydricha byl záhy zatčen a v roce 1941 vězněn zde v Kounicových kolejích, 7. května 1942 byl pak popraven v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Sbírka Písně filozofické, ze které nyní uslyšíte tři úryvky, vyšla krátce po autorově uvěznění v těchto prostorách. První ukázku – Osudem raněný – přednese magistr Tomáš Varga, emeritní předseda Studentské komory Akademického senátu MU, následovat bude báseň Modlitba, kterou přednese doktorka Natália Antalová, emeritní předsedkyně Studentské komory Akademického senátu MU a jako poslední zazní zhudebněná adaptace básně Bolest, kterou si dovolím přednést já.
Než předám slovo kolegům, chci na závěr poděkovat za to, že jste mě vyslechli a že jste přišli. Zároveň chci požádat každého z nás, abychom se nebáli stát se každodenními vzdělavateli prostřednictvím vzájemné komunikace.
Děkuji.
