Vaše Magnificence,
Spectabiles, Honorabiles,
vážené členky a členové akademického senátu a vědecké rady,
vážené členky a členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti,
vzácní hosté,
rád bych Vás všechny uvítal na dnešním slavnostním setkání u příležitosti univerzitního svátku Dies academicus, kterým završujeme pomalu končící akademický rok 2025/2026. Sešli jsme se také proto, abychom společně ocenili osobnosti, které zásadním způsobem utvářejí obraz naší univerzity, naší společnosti, našeho demokratického světa.
V září 2025 jsem během slavnostního zahájení akademického roku zmínil stav českého vysokého školství a plánované události na Masarykově univerzitě. Pokud bych se měl dnes stručně vyjádřit k aktuálnímu stavu vysokého školství a jeho vývoji za poslední rok, jen lakonicky konstatuji: mírný pokrok v mezích zákona.
Nadále přetrvává nedostatečné financování, které ovšem není jedinou příčinou vcelku nedobrého vnímání českých vysokých škol a univerzit v mezinárodních srovnáních. Dále postrádám ucelenou vnitřní diskusi o pravidlech financování či legislativě umožňující zcela nezbytnou diverzifikaci rolí v segmentu vysokých škol a univerzit. Vysokoškolský sektor u nás trpí velkou roztříštěností, chybí strategická vize a legislativní normy odpovídající 21. století. Jako narůstající problém dále vnímám fungování zájmových reprezentací vysokých škol, kdy dochází k jejich tříštění a často není jasné, koho vlastně reprezentují a jaké zájmy prosazují. Spíše převládá narativ „nic neměňme, hlavně, že je klid a teploučko“, nebo cimrmanovsky řečeno, „nemusí téct, jen když kape“, a sledování partikulárních zájmů. Tu se jedná o zájmy své malé či větší vysoké školy, kterou označím za univerzitu, tu své fakulty, tu své zájmy výsostně osobní. Výsledek MEP 2025 budiž toho více než jasným důkazem: Česká republika by si mohla opravdu blahopřát, že bezmála 75 % vysokých škol a univerzit je v mezinárodním hodnocení excelentních či (skoro)excelentních – hodnoceno A a B. Že to ale nijak nekoreluje s počtem prestižních např. ERC grantů, že nejsme v TOP 300 univerzit na světě? To nevadí: máme své hodnocení, svá kritéria…
Za pomyslný „vrchol“ tohoto rozporu pak považuji vloni vydané teze zákona o vysokých školách z pera Rady vysokých škol, které jsem již vloni kritizoval; dnes se k hlasité kritice přidávají i další. Co teze obsahují?
Např. odmítnutí systému funkčních míst či, cituji: „Zákon by měl narovnat podmínky soukromých vysokých škol pro čerpání z veřejných dotačních a stipendijních titulů a programů, včetně doktorských stipendií“, tedy RVŠ doporučuje uzákonit přesun veřejných prostředků z VVŠ na SVŠ. Teze „Rovněž doporučujeme zavést možnost přezkumu rozhodnutí univerzitních orgánů ministerstvem z podnětu fakultních orgánů, pokud se tyto budou domnívat, že byla krácena jejich práva zaručená zákonem nebo vnitřním předpisem fakulty nebo vysoké školy“ zní jako nepovedený vtip, kdyby to nebyla pravda. Jedná se zde o zjevné omezení autonomie vysokých škol a předání rozhodovacích pravomocí ministrovi. A jen připomenu, že k těmto tezím předsednictvo RVŠ zavázalo své členy… Neznám asi větší naplnění slova chucpe – RVŠ na jedné straně „odmítá uvažované omezení a rušení akademické samosprávy na VŠ", a přitom chce přenášet rozhodování z univerzitních orgánů na ministra. Taktika zalíbit se všem je mi bytostně cizí a důrazně před takovýmto přístupem varuji.
Dosavadní působení Národního akreditačního úřadu nadále jen „hlídá“ spodní patra pomyslné tabulky a bazíruje na administrativně-byrokratických procesech namísto toho, aby se tento orgán věnoval meritu věci a kultivoval v akreditacích a přístupu k nim systém kvality vzdělávání, který při absenci zákonné ochrany know-how univerzit vede k naprosto bizarním situacím. Jak jsem si ale už zvykl, špatný není ten, kdo něco nestandardního koná, ale ten, kdo na to upozorní… K obhajobě Rady NAÚ budiž doplněno, že pro uvedenou kultivaci systému kvality nemá dostatečnou legislativní oporu.
Abych ale nebyl jen kritický: zmíním fakt, že byl zahájen proces přípravy tezí nového zákona o vysokých školách, ovšem iniciovaný „zvenku“, z MŠMT, a nejsem si jist, zda reprezentace vysokých škol jsou na náročné debaty připraveny či sjednoceny.
Sám jsem zvědav, kam až dospějí představy a diskutované zásadní okruhy, které zahrnují řízení vysokých škol, volbu vrcholných hodnostářů, personalistiku, přechod k funkčním místům či kontraktovému financování. Osobně jsem díky svým dosavadním zkušenostem ohledně výsledku poněkud skeptický, ale rád se nechám příjemně překvapit. V každém případě nový zákon nezbytně potřebujeme; nikoliv z důvodu vnitřního přetahování se o pozice jednotlivých aktérů v systému, ale abychom – jako vysokoškolský sektor, který má být, s odkazem na ideu universitas, nositelem vzdělanosti a vědění – uspěli ve velmi kompetitivním světě a měli rychle se měnící společnosti co nabídnout. Pokud to nedokážeme my, nabídku připraví někdo jiný. S horší kvalitou, technokratickým přístupem, s českou malostí, zabalenou do hezkých slov o potřebě podnikatelů, absolutní preferenci aplikovaného výzkumu, o technickém vzdělávání, o nepotřebnosti humanitně-sociálních oborů, či méně hezkých slov ostrakizujících menší či větší část vzdělané společnosti, a to vše za asistence našich lidí. Žijeme ve světě, který zažívá těžkou zkoušku svého vývoje od 2. světové války: otázky vnitřní i vnější bezpečnosti, demografická změna, sociální a ekonomické jistoty, morální ukotvení. A nabízená líbivá a zjednodušující řešení mohou padnout na „úrodnou půdu“. S devastujícím dopadem na univerzity a vzdělanost obecně.
V novém zákoně o vysokých školách bych předpokládal důraz na to, že univerzitní autonomie je nezbytným předpokladem pro existenci a růst univerzit a vysokých škol, které jsou starší než státy či EU. Je opravdu nutná strukturální změna systému českého vysokého školství, v jehož rámci působí výzkumné univerzity a vedle nich pak regionální a soukromé vysoké školy, jejichž smysl existence i modus operandi se přirozeně vzájemně liší. Je tedy nutná diverzifikace škol. Dále musí dojít ke koncentraci kapacit personálních, vědeckých i infrastrukturních po vzoru řady států v Evropě, jak propojováním institucí, tak i odstraňováním vnitřních duplicit. Legislativa – a to nejen zákon o vysokých školách – by měla odrážet HR Policy 21. století – kde je odpovědnost, je i pravomoc. Musíme prohlubovat internacionalizaci, otevřenost mezinárodní spolupráci, což v době demografického poklesu musí být také prioritou zahraniční politiky státu. Abychom mohli naše univerzity a vysoké školy smysluplně rozvíjet, potřebujeme předvídatelné financování, navýšení institucionalizovaného financování a přiblížení se mezinárodním standardům; dále akutně potřebujeme hodnocení vysokých škol s důrazem na kvalitu, zohlednění principů mezinárodních žebříčků, prestižních mezinárodních grantů (ERC, Horizon atp.). Potřebujeme také legislativní prostředí chránící know-how vysokých škol (personální, inovace, investice, patenty) a je nutné investovat do infrastruktury – ubytování, sportovní zázemí, lékařské a další služby. To vše jsou faktory, na základě kterých se budou rozhodovat budoucí uchazeči a uchazečky.
Nesmíme dále zapomenout – a to vnímám jako středobod našeho konání – na prostupnost napříč jednotlivými stupni vzdělávání, důraz na výuku cizích jazyků na středních školách, resp. základních školách a na zcela nové pojetí systému celoživotního vzdělávání. Český stát bohužel po desetiletí zaspal v budování moderní dopravní infrastruktury, což snižuje přístupnost ke studiu a vzdělávání např. ze sociálně slabších rodin či regionů s obtížnou dopravní dostupností; to je rovněž nutné zohlednit při sestavování státních rozpočtů.
Dovolte mi se vrátit k Masarykově univerzitě a pomalu končícímu akademickému roku. Co jsme společně na Masarykově univerzitě v akademickém roce 2025/2026 dokázali? Z čeho se můžeme těšit a co nás neminulo? Jak se naše univerzita rozvíjela a jak přispěla ke kultivaci naší společnosti?
V oblasti rozpočtové došlo k další úpravě pravidel rozpočtu univerzity pro rok 2026: připravovaný vlastní rozpočet, který předkládám AS MU na jednání dne 1. 6. 2026, se blíží 14,6 mld. Kč. Došlo k aktualizaci vnitřního mzdového předpisu a navýšení mzdových tarifů, v oblasti personální politiky jsme byli velice úspěšní v MSCA grantech či se nám přes GAMU daří získávat excelentní osobnosti. Pro kritiky (numismatiky), kteří vše nejraději poměřují čísly a nikoliv procesy: tento přístup se univerzitě a jejím součástem vyplácí také finančně.
V akademickém roce 2025/2026 jsme zcela zásadně pokročili ve strategických investicích do rozvoje Masarykovy univerzity – MUNI BioPharma Hub bude kolaudován k 30. červnu 2026 a od nového akademického roku zde zahájí výuku farmaceutická fakulta; byla zahájena stavba MUNI SPORT PARKU, komplexního sportovního zázemí, které bude dokončeno na jaře 2028; pokračuje zásadní rekonstrukce Fakulty informatiky. Získáním pozemku naproti naší fakulty sportovních studií do vlastnictví univerzity se můžeme těšit z plánovaného vybudování kolejního bydlení v areálu kampusu (předpoklad rok 2029/2030), což s sebou přinese i systémové řešení stravovacích služeb tak, aby odpovídaly 21. století, a současně jsme k nim přistupovali s péčí řádného hospodáře.
Jak jsem predikoval již na podzim, téma stravování se ukázalo jako nejednoduché, mnohavrstevné, mající genezi již v počátcích budování univerzitního kampusu; nelze splnit všechny požadavky, nicméně již nyní konkrétní výsledky vidíme a brzy ještě uvidíme. A ochutnáme…
S potěšením jsem zaznamenal, že v uchazečské kampani se nám podařilo navýšit o 5 % počty přihlášek do bakalářských studijních programů; začíná se tak konečně projevovat systematická práce v oblasti vnějších vztahů ve spolupráci s odborem strategie. Byly přijaty další vnitřní legislativní normy, z nichž bych zdůraznil novelu Pracovního řádu Masarykovy univerzity, která jde vstříc standardům běžným v zahraničí.
Před dvěma týdny jsme navštívili koncentrační tábor v Mauthausenu, místo, které navždy připomíná, kam až může vést nenávist, pohrdání lidskou důstojností a rezignace na svobodu a demokracii. Mezi oběťmi nacistické zvůle byli také naši kolegové – vědci, pedagogové a představitelé brněnských vysokých škol, kteří byli perzekuováni, odvlečeni do tohoto tábora a připraveni o život. Je naší povinností si jejich osudy připomínat a předávat dál vědomí, že svoboda, včetně akademické svobody, není samozřejmostí. Jsem rád, že se Masarykově univerzitě podařilo v Mauthausenu obnovit pamětní desku se jmény obětí z řad brněnských akademiků. I tímto způsobem vyjadřujeme úctu těm, kteří zahynuli, a hlásíme se k odpovědnosti nezapomínat a všemožně se snažit kultivovat svět kolem nás, což s sebou nese nejen hlubší a detailnější znalost vlastní historie, ale také pokání, odpuštění a smíření. Buďme velmi vděčni, že v dnešní nestabilní době nejsou na našem území žádná cizí vojska, jako tomu bylo do června 1991.
Dynamický rozvoj Masarykovy univerzity je bytostně spjat s událostmi listopadu 1989 a s naším členstvím v Evropské unii. Z malé regionální školy se naše univerzita posunula mezi nejprestižnější instituce nejen ve střední Evropě. Jsme nejlepší univerzitou v České republice, pokud jde o objem projektů v různých rámcových schématech (Horizon či Horizon Europe), jsme absolutními inovátory, co se týče parametrů digitalizace, a systém mikrocertifikátů je připraven k širšímu využití. Dovolím si rovněž připomenout, že jsme jediná univerzita v České republice, která si na svůj strategický rozvoj vypůjčila a již přes 20 let splácí úvěr Evropské investiční bance; poslední splátka proběhne příští měsíc. Nejen v této oblasti, myslím, můžeme být vzorem pro další instituce v České republice.
Závěrem mi dovolte, abych zopakoval pasáž, kterou jsem zmínil při zahájení tohoto akademického roku:
„Výše řečené – a mnohé další, které z časových důvodů vyjmenovat nemohu – svědčí o mimořádné schopnosti, která zdobí Masarykovu univerzitu – umění se dohodnout, i přes přirozeně různé názorové proudy, které jsou esencí našeho kritického myšlení a kritických debat.
Svědčí o mimořádné schopnosti pracovat ve prospěch většího celku než je katedra, ústav, klinika, odbor či fakulta. O mimořádné schopnosti se dívat za hranice svých funkčních mandátů. Přívlastek mimořádný je vlastně nepřístojný, spíše bych jej měl nahradit slovy jako je běžný, automatický či každodenní. Tedy běžná schopnost pracovat ve prospěch většího celku než je katedra, ústav, klinika, odbor či fakulta. Běžná schopnost se dívat za hranice svých funkčních mandátů.“
A když tak o tom všem přemýšlím, při vědomí výše vyřčeného, za nejlepší řešení bych snad považoval samostatný zákon pro Masarykovu univerzitu – Lex Universitas Masarykiana.
Vážené dámy, vážení pánové, vzácní hosté,
rád bych Vám všem poděkoval jménem Masarykovy univerzity i jménem svým a popřál všechno dobré; a také zasloužený odpočinek během léta.
A děkuji již nyní všem dnešním oceněným: jsou inspirací pro nás všechny, ať již v pracovním, osobním či občanském životě.
Děkuji Vám za pozornost.
