Případ vyléčeného muže s HIV berme zatím jako náhodu

Již v roce 2009 byl popsán případ HIV-pozitivního  muže, který podstoupil transplantaci kmenových buněk kostní dřeně od dárce homozygotního pro receptor CCR5-Δ32. Během následujících 20 měsíců po transplantaci  nedošlo k relapsu onemocnění HIV/AIDS přesto, že pacient neměl žádná antiretrovirová léčiva. Zpráva byla potvrzena znovu koncem roku 2010. Média prezentují tuto informaci vesměs tak, že byly nalezeny  možnosti definitivní eliminace HIV z organizmu. Realita  zdaleka nebude tak jednoduchá a tak přímočará.

Současná strategie léčby HIV infekce je založena na potlačení virového množení, které standardně probíhá v hostitelské lidské buňce. HIV pravděpodobně již v počátečních fázích v prvních týdnech onemocnění, kdy se v krevním oběhu nachází velké množství virových částic, infikuje různé typy buněk. Některé tyto buňky jsou v  chráněných buněčných rezervoárech, do kterých je průnik léčiv velmi omezený.

Tyto buněčné populace mohou být zdrojem pozdější přetrvávající přítomnosti viru v krevním oběhu, aniž by byly zasaženy účinky stávajících  léčiv. Podařilo se prokázat  během úspěšné konvenční kombinované antiretrovirové léčby přítomnost genomu HIV v multipotentních hematopoetických progenitorových buňkách, v prekurzorových monocytárních buňkách, v paměťových T lymfocytech atd. 

Možným zdrojem přetrvávající  HIV infekce jsou také  dlouhodobě přežívající latentně infikované buňky s velmi nízkou replikační virovou aktivitou, které představují velmi stabilní virový rezervoár.

Výzkumu mechanizmu latence (či úkrytu) HIV a vzniku rezervoáru skrytě či nepoznaně infikovaných buněk, které jsou pravděpodobně hlavní překážkou v eradikaci nákazy se věnuje velká pozornost. Proces latence HIV infekce, jak naznačují některé studie, je neobyčejně komplexní děj.

K tomu, aby mohla být dostatečně prozkoumána možná léčiva či léčebné zákroky navozující eliminaci latentních rezervoárů a následně vedoucí k eradikaci HIV, je zapotřebí modelů na primátech. Tyto modely by měly vykazovat minimálně obdobný pokles počtu virových kopií RNA HIV-1 a vzestup CD4+ T-lymfocytů během léčby jako u lidí infikovaných HIV.
Dosud nejsou exaktně objasněny mechanizmy vedoucí ke vzniku latentní HIV infekce.

Nemohou být proto k dispozici ani přesně definované léčebné mechanizmy a zákroky, které by vedly přesvědčivě k eradikaci HIV z lidského organizmu.

Transplantace  kmenových buněk kostní dřeně  může naznačovat cestu možných mechanizmů účinku úspěšných léčiv. Metodou volby  vedoucí k potenciální eliminaci HIV ale určitě nebude. Transplantace  kmenových buněk kostní dřeně  jako metoda léčby je příliš složitá, komplikovaná a hlavně nebezpečná pro pacienta. V neposlední řadě je také ekonomicky vysoce náročná. Léčebné metody pro potenciální miliony pacientů musí být v praxi mnohem jednodušší a bezpečnější. O zcela nových mechanizmech a budoucích možnostech léčby je možné pouze spekulovat, protože se zatím odehrávají na úrovni základního výzkumu.

Léčebný efekt transplantace kmenových buněk u zmíněného pacienta je  nutné vnímat jako šťastnou shodu okolností a náhod. Pacienta také nelze prohlásit za definitivně vyléčeného a zbaveného HIV infekce právě z důvodů možnosti přežívání neidentifikovatelných skrytě infikovaných buněčných populací, jejichž aktivita a síla se může projevit v letech následujících.