Jak vznik eurozóny, tak řešení současné krize bylo a je politickou otázkou, nikoli ekonomickou analýzou nákladů a výnosů. Kde je hlavní příčina současné krize eurozóny?
Impulsem pro vznik krize nebyla primárně chybná či neadekvátně prováděná hospodářská politika jednotlivých zemí, ale vnější šok v podobě importu americké finanční krize do Evropy. Dlouhodobě problematické již ovšem bylo samotné vytvoření eurozóny z velké skupiny ekonomicky nehomogenních států. Šlo primárně o politické rozhodnutí, které optimální měnovou politiku podřídilo vyšším politickým cílům.
Podmínky optimální měnové oblasti, tedy ekonomické teorie staré půl století, se právě homogenity a flexibility daného celku týkají: flexibilní trhy práce, malé mzdové rigidity, sladěnost hospodářských cyklů a dopadů exogenních šoků. Čím méně jsou země sladěné (homogenní) v těchto oblastech, tím větší tlak je na poslední podmínku – existence mechanismu fiskálních kompenzací. To dnes vidíme v eurozóně a jen to opět dokládá, že současná eurozóna není optimální měnovou oblastí.
Přijetí společné měny mělo vést podle předpokladů k rychlejšímu ekonomickému růstu, sladění měr inflace, nezaměstnanosti a také k vyšší fiskální disciplíně. Speciálně očekávání ohledně disciplinovanější fiskální politiky ovšem zůstala nenaplněna.
Zakrývání nezodpovědné fiskální politiky
Dnešní fiskální problémy Řecka, ale i dalších jižních zemí unie jsou důsledkem toho, že společná celoevropská měna umožnila některým státům určitou dobu zakrývat nezodpovědnou fiskální politiku. Pokud by tyto země měly vlastní měnovou jednotku, nezodpovědná národní fiskální politika by se projevila již dříve devalvací jejich národních měn. Společná měna euro, čerpající kredibilitu především z výkonnosti německé ekonomiky, ovšem umožnila tyto problémy delší dobu maskovat. V současnosti tyto dlouhodobě neřešené fiskální problémy vyplouvají na povrch a ohrožují stabilitu samotného eura.
Jak dál?
Z ekonomického hlediska je řešením zmenšení eurozóny a návrat některých zemí k vlastní měně (která jim umožní devalvaci kurzu a obnovení konkurenceschopnosti) nebo vytvoření eurozóny II – tedy vytvoření dvou vzájemně více homogenních měnových oblastí. Osobně si ale myslím, že bude zvoleno řešení jiné, politické – snaha fiskálními transfery ve spolupráci s měnovou politikou (která dnes nakupuje vládní dluhopisy, tedy dělá něco, co bylo po dlouhá léta nepředstavitelné) udržet stávající uspořádání. Řešení to je nákladnější – nejen na přímou finanční podporu, ale i s ohledem na snížení ekonomického růstu.
Antonín Slaný,
vedoucí Katedry ekonomie, Ekonomicko-správní fakulta MU
