Přejít na hlavní obsah

Vývoj práva duševního vlastnictví prospívá jen parazitům

Zaměření autorského práva na restrikce podle Radima Polčáka likviduje euroatlantický kreativní potenciál.

Ilustrační foto: www.sxc.hu.

Kreativita je nejdůležitějším zdrojem světové dominance současné euroatlantické civilizace. K tomu, aby naše kultura o svůj civilizační náskok nepřišla, vymysleli jsme mimo jiné i systém ochrany duševního vlastnictví. Jeho název napovídá, že se zde právo inspirovalo především tradičním institutem vlastnictví ke hmotným věcem. Je to ale správná cesta?

Smyslem reálného vlastnického práva je zejména chránit oprávnění vlastníka mít věc u sebe, tj. mít ji pod kontrolou, a nebýt jí zbaven. Právě v této restriktivní komponentě se zhlíží i naše současné duševní vlastnictví – snažíme se tedy v první řadě všemožně bránit v kopírování, šíření a používání informací, nedá-li k tomu souhlas jejich původce.

Zveřejňování nebo šíření hudby či literatury bez souhlasu „vlastníka“ pak označujeme za „krádež“ (přestože není úplně jasné, kdo vlastně komu příslušné informace krade) a do stíhání informačních „zlodějů“ se nezřídka pouštíme s větší vehemencí, než s jakou potíráme korupci nebo nacistickou či komunistickou propagandu. Z posledních právních experimentů typu HADOPI, ACTA, SOPA či z našeho autorského zákona to pak dokonce vypadá, že si vlastnických informačních restrikcí ceníme mnohem víc než soukromí, lidské důstojnosti nebo (skutečného) vlastnického práva.

Přirozenou a jedinou racionální podstatou přirozených práv původce k informaci však není restrikce, ale jiná komponenta vlastnického pětilístku, tj. právo na užitek. Ať už informace nese užitek technický, umělecký, emocionální nebo jiný, má být zájmem jejího původce, aby byl takový užitek co největší. Právo má především zajistit nikoli to, aby mohl „vlastník“ informace zakazovat a omezovat její užití, ale aby z jejího užitku dostal náležitý díl. Informační ekonomika totiž není na rozdíl od reálné ekonomiky přirozeně založena na kritériu vzácnosti (informaci lze vytvářet, přesouvat, uchovávat a zpracovávat v libovolném množství), ale na společenské užitečnosti.

Přílišná ochrana autory nechrání, ale likvidiuje
Zaměření současného práva duševního vlastnictví na restrikce tedy ve skutečnosti nechrání unikátní euroatlantický kreativní potenciál, ale naopak jej pozvolna likviduje. Prosazování informačních restrikcí vede mimo jiné i k tomu, že naše společnost nemůže sama plně využívat výsledků své vlastní kreativní produkce. I proto pak dochází ke společenskému odmítání práva duševního vlastnictví jako celku a k prosazování nejrůznějších obskurních anarchistických iniciativ plédujících za totální odstranění subjektivních informačních práv.

Současný vývoj práva duševního vlastnictví směrem k dalším restrikcím tedy prospívá prakticky už jen dvěma velmi malým, ale přesto politicky významným skupinám parazitů – překupníkům autorských práv, kteří těží okamžitý zisk z lokálních informačních restrikcí, a pak anarchistům, jimž laciný boj proti právním nesmyslům přináší snadné politické body.

Otázkou zůstává, jak rychle si naše politická reprezentace uvědomí, že ani jedna z těchto cizopasnických skupin nedokáže rozvíjet nejdůležitější zdroj naší civilizace a že je nutno šetřit v právu duševního vlastnictví především zájmy těch, kdo se na tvorbě našeho kreativního bohatství aktivně podílejí. Za situace, kdy si masochisticky podřezáváme naši větev kreativního potenciálu kromě práv duševního vlastnictví i dalšími vynalézavými způsoby (právem vědy a výzkumu, vysokoškolským právem, grantovou politikou apod.), však není příliš důvodů k tomu domnívat se, že se tak stane v dohledné době.

Autor vede Ústav práva a technologií na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

Hlavní novinky