Každý, kdo oči nezavírá, vidí, že otázka, zda snižovat počty studentů na vysokých školách, je pseudoproblém. Spadnou, kdybychom se na hlavu postavili.
Tato data (viz graf) jsem prezentoval v říjnu 2008 na shromáždění rektorů a děkanů, které svolal tehdejší ministr školství Liška. Od té doby se sociologickým zájmem pozoruji, co si z jejího zhlédnutí ctihodní spectabilis a honorabilis odnesli.
Počty studentů na všech univerzitách dále stoupaly a přibývaly nové fakulty; konjunkturou prošlo zakládání soukromých vysokých škol. V uplynulých dvou dekádách klesl počet osmnáctiletých na polovinu a nabízené kapacity na českých vysokých školách se více než ztrojnásobily.
V důsledku disparátního vývoje studium na vysokých školách ztrácelo charakter výběrovosti – a boloňské řešení problému, totiž zavést opravdu třístupňové vysoké školství s výběrovostí od stupně magisterského, české vysoké školy neaplikovaly.
Ani MU se tento vývoj nevyhnul. Podíl přijatých z uchazečů roste na všech fakultách – a žádná nemá ve výběrovosti opravdu výrazný rozdíl mezi bakalářským a magisterským stupněm. Existují už i na naší univerzitě obory, které berou prakticky každého, kdo se přihlásí, protože jejich učitelé z něčeho prostě živi být musejí. Mezi studenty se pro Masarykovu univerzitu ujal pěkně dvojznačný výraz „Masovka“.
Abychom naplnili kapacity, můžeme pokračovat v nasazeném trendu až do úplného vyčerpání zásob. Život takové strategii i na některých „kamenných“ univerzitách prodlouží zanikání soukromých vysokých škol, na nichž dnes nacházejí místo i ti nejméně kognitivně zdatní aspiranti na veselý život studentský; než i tuto rezervu vyčerpáme, ještě to chvíli potrvá.
I tu je zajisté pořád volná úniková cesta: zeštíhlovat budeme jen v počtu studentů, zachováme všechny obory a ponecháme si všechny učitele. Vlna peněz z evropských fondů nám to ještě nějakou dobu umožní financovat. Zajisté, je to jen vlna a po ní přijde deprese hladiny, ale jednak to je kdovíjak daleko, a pak – i když začne peněz ubývat, mnozí v konjunktuře přijímaní učitelé se prostě uskrovní; jsou to lidé, kteří od mateřské školky jiné nežli školské prostředí nepoznali, a ti se, aby je nemuseli opustit, smíří s lecčím.
Pak tu ovšem vyvstane jiné dilema: jak s těmito lidmi udržet vědeckou produkci? Tituly je můžeme obdařit, to je v naší moci, nic více k tomu není zapotřebí než naše dobrá vůle. To není teoretická alternativa: na vědeckou radu univerzity už přišly i návrhy na habilitace i profesury, jejichž kandidáti nikdy nepublikovali žádnou svou práci jinde, než v publikacích instituce, která je zaměstnává. Ano, každá obtíž je řešitelná. Ale je tu také možnost na defenzivní či adaptivní strategie zapomenout. Každý vodák ví, že v peřejích musí být loď rychlejší než voda, aby se dala řídit.
A řeknu otevřeně, co tím myslím: budoucnost naší univerzity záleží na tom, zda dokážeme dříve, než nás k tomu vývoj donutí, neprodlužovat akreditaci doktorských studií na oborech, kde nemáme opravdu dobrého profesora a k němu dva dobré docenty, a akreditaci magisterského stupně tam, kde nemáme alespoň dva dobré docenty; neobnovovat smlouvy těm učitelům, kteří nemají přesvědčivou publikační činnost i mimo časopisy, na něž mají sami vliv; pružně rušit či hibernovat obory, o které není odpovídající posluchačský zájem a nedokážou to kompenzovat nadprůměrnou vědeckou produkcí. Neudržovat je na živu tím, že budeme brát i uchazeče podprůměrných studijních schopností, motivované hlavně snahou prodloužit si bezstarostné mládí za peníze daňových poplatníků.
Nic z toho neznamená pro univerzitu ústup; naopak, přináší to prostor pro zdatné obory a dobré badatele: otevírá to cestu k růstu kvality. Jinak vidím jen dvě možnosti: a) plošné snižování počtu studentů (i učitelů a/anebo jejich platů); b) plošné snižování úrovně školy.
Autor je členem Vědecké rady MU a emeritním profesorem FSS MU.
