Přesně před rokem jsem se v rámci neziskového projektu pustila do práce na rozvoji veřejných knihoven. Prvního půl roku jsem strávila studiem českého systému knihoven, rozhovory s lidmi, kteří se v oboru pohybují, zběsilým googlováním příkladů toho, co všechno se kde ve světě podařilo změnit k lepšímu, hledáním technologií, které mohou služby knihoven posunout na úroveň odpovídající 21. století.
A po pár měsících intenzivní práce jsem si utvořila představu o potenciálu knihoven jako míst, kde se nejen půjčují knihy, ale kam si lidé chodí vyprávět své příběhy, čerpat inspiraci, pracovat, dělat si názor, bavit se, dozvídat se o aktuálním dění v jejich obci, vyjadřovat se, angažovat se a být s lidmi.
To všechno se pro mě schovává v těžko uchopitelném zaklínadle „komunitní knihovna“, které na knihovníky vyskakuje v naléhavém imperativu ze všech stran. Tomu všemu jsem chtěla svou troškou pomoci.
Cesta, kterou jsme společně s mými kolegy zvolili, byla vytyčená snahou předat knihovníkům celou tu spoustu věcí, které víme o vzdělávání dospělých, sociálních sítích, networkingu, marketingu, coworkingu, fungování multikulturní společnosti, výuce cizích jazyků, koučingu, psychologii, sociálních otázkách, potřebách regionů a mikroregionů. Dlouho a poctivě jsme vybírali velmi rozsáhlý a pestrobarevný tým odborníků, kteří by tyhle znalosti dokázali shrnout a srozumitelně předložit knihovníkům.
Cílem toho všeho bylo „prodloužit prsty“ ředitelů a zaměstnanců knihoven, aby dosáhli na šikovné lidi v okolí, na peníze, na teenagery, kteří jim vytrvale unikají z háčku, na nápady, na něž by si dříve netroufli, na zastupitele, kteří rozhodují, ale kteří nechtějí ztrácet čas diskusemi... Jak jinak totiž chcete napomoci vzniku komunitní knihovny 21. století?
Zdálo se to jako docela dobrý plán, i když přeložit své vize do jazyka knihovníků, kteří jsou často o generaci starší, nebylo vždy snadné a nejednou jsem klopýtla. Po roce snažení, když jsem se asi poosmnácté snažila přijít na to, co knihovna udělala marketingově, networkingově, facebookově nebo metodicky špatně, že na skvělou akci nepřišla adekvátní reakce ze strany návštěvníků, se mi ale příslovečně rozsvítilo.
Chceme komunitní knihovny, chceme, aby šířily mezi občany zájem, angažovanost, obnovovaly hodnoty, na kterých stojí naše společnost. A čekáme. A čekáme. A i kdyby se knihovníci rozkrájeli, jejich knihovny se nikam neposunou, dokud o ně my nezačneme stát, nezačneme jim pomáhat a nezačneme sami usilovat o to, abychom měli knihovnu, do které rádi zajdeme po práci, kde narazíme na své známé a najdeme otázky, které nás pálí, i část odpovědí na ně.
Krok, který musí směrem ke knihovně 21. století udělat knihovníci, je totiž nesrovnatelně menší než ten, který musíme udělat my ostatní.
