Přejít na hlavní obsah

Proč mají v Amsterdamu speciální dopravní značku?

Aneb kámo, dej mi čouda – tedy, když to bude podle místních pravidel...

Parkuji kolo a jedním pohybem ho zamykám. Můj zámek má blokant na zadním kole a zároveň je s ním spojený dlouhý řetěz, kterým kolo můžu připoutat k libovolnému zábradlí. Už vím, kdy a kde je tomu třeba. Jedno mé kolo již „zmizelo.“ Alespoň jednou se to musí stát každému, uklidňovali mě místní, a já hned cítila, že více zapadám do zdejší tradice. Pokud i vám v Nizozemí už kolo „zmizelo“, předtím, než začnete pomýšlet na krádež, zamyslete se, kde jste jej zaparkovali. Pokud totiž nestálo na pravém místě, je velice pravděpodobné, že bylo místním městským servisem „uklizeno“. Zvláštní zvyklosti se pak vztahují i na cyklojízdu samotnou a nebo třeba na používání zvonku (podle zvonění přesně poznáte, kdo je a kdo není místní).

Poznávání místních tradic je proces. Není divu, že když se v centru Amsterdamu vynoří nadšený turista, neví, co se tu od něj očekává, protože zkrátka nezná místní nepsaná pravidla. Pravidla, o kterých bude následující článek, se však netýkají cyklistiky, ale rekreačního užívání Cannabis neboli marihuany.

Zatímco přístup většiny zemí světa vychází z konceptu zakazování drog pod pohrůžkou trestů, politika Nizozemí se dá přirovnat k milujícímu rodiči, který svému dítěti potencionálně nebezpečnou hru primárně nezakazuje a ani za ni netrestá.

Ačkoli se tolerance takového nizozemského rodiče na první pohled může jevit jako nezájem, ve skutečnosti se za ní skrývá opravdová péče a snaha zajistit bezpečné a zdravé podmínky pro život. Tím, že rodič dovolí potencionálně nebezpečnou hru, předává dítěti jeho vlastní zodpovědnost. Platí to však pouze pod podmínkou vzájemného dodržení přísně definovaných pravidel hry. Laskavou přísností tak může rodič předejít daleko větším rizikům a nebezpečí, než jaké představuje samotná většinově zakazovaná hra.

Takovému přístupu se říká politika minimalizace škod. Většina základů nizozemské drogové politiky byla formulována v polovině sedmdesátých let. Tento systém nemoralizuje, ale vychází z předpokladu, že užívání drog je jev přítomný v každé společnosti a je třeba s ním nakládat co nejpraktičtěji. Základem tohoto přístupu je prevence a snižování rizik spojených s drogovým používáním, a to jak pro uživatele samotného, tak pro společnost jako celek. Tolerance, která se může zvenčí jevit nepochopitelnou, je možná osvícenější přístup, než autoritativní zakazování pod pohrůžkou trestů. Rozhodně je toto řešení svým charakterem jedinečné na světě.

Politika Nizozemí vychází z dohody známé jako Opiový Akt, který je charakteristický dvěma principy. Zaprvé dělí drogy na základě jejich škodlivosti na měkké a tvrdé. První kategorie zahrnuje Cannabis, hašiš a psychedelické houby, do druhé spadají drogy představující neakceptovatelné riziko. Opiový Akt dále rozlišuje charakter přestupku (např. vlastnictví malého množství oproti prodeji a distribuci).

V Nizozemí platí tzv. princip účelnosti, což je možnost státního zástupce zdržet se stíhání trestných činů. Jednoduše řečeno, tolerance je charakteristický prvek nizozemského právního systému. Zdaleka se však nejedená o toleranci založenou na nezájmu. Filosofie stojící za politikou snižování rizik vychází z faktu, že tolerováním rekreačního užívání „měkké“ drogy nejsou uživatelé – převážně mladí lidé, kteří s drogou experimentují – kriminalizováni (a tedy nedostanou záznam do trestního rejstříku). Tímto způsobem se předchází jejich začleňování do zločineckých kruhů, kde je větší pravděpodobnost, že se setkají s daleko nebezpečnějšími látkami, jako je heroin. Tím se tedy vracíme k milujícímu rodičovskému přístupu v úvodu.

Tolerance neznamená, že by uživatelé měli povoleno si zapálit cigaretu Cannabis kdekoli se jim to zalíbí. Ačkoli žádná formální pravidla kouření Cannabis na veřejných místech přímo nezakazují (jako bary, restaurace a nádraží), jen zřídkakdy to někdo dělá (většinou jde o cizince). Pokud k tomu dojde, není uživatel potrestán, ale bude pravděpodobně požádán, aby přestal. Absence formálních pravidel neznamená žádná pravidla. Existence a účinnost neformálních pravidel jsou jako aspekt nizozemské drogové politiky často podceňovány.

Pro cizince je obtížné se v místní pravidlech orientovat a pochopit je. Turisté navštěvující Amsterdam se například běžně domnívají, že mohou Cannabis kouřit kdekoli. Městská radnice proto zavedla neformální značky, které pomáhají při orientaci v tom, co je správné, a co ne. Ačkoli formalizace neformálních pravidel slouží zejména turistům, je důležité poznamenat, že většina nizozemské populace, což platí zejména o starší generaci občanů, nikdy Cannabis nekonzumovala a často ani o neformálních předpisech a zvyklostech souvisejících s užíváním Cannabis neví.

Autorka je studentka molekulární biologie a genetiky.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity