Přejít na hlavní obsah

Postřehy z uprchlického tábora v Horgoši: Chaos a dezinformace

Zubní lékař a čerstvý absolvent MU Štěpán Vinkler glosuje situaci v uprchlickém táboře na hranici Srbska a Maďarska.

Jsem zubní lékař z Brna, čerstvý absolvent Masarykovy univerzity, a vypravil jsem se pomáhat uprchlíkům do maďarského Horgoše. Nechci z toho dělat dojemnou reportáž o neuvěřitelných osudech, novorozeňatech a plačících vdovách. Mám ale několik postřehů, které ukazují, jak zkresleně nás média informují o tom, co se v uprchlických táborech děje. Následující části jsou řazené od toho, co mě překvapilo nejmíň, po to, co mě zarazilo nejvíc.

1. Dobrovolníci
Na místě očekávaně pestrá směsice hipíků na volné noze (kteří byli ovšem v nejvyšším velení tábora, rozhodovali o zásobách a poskytovali informace i zmateným vojákům a policistům), až po profi organizace typu Lékaři bez hranic. Ti všichni byli zcela zásadní oporou všem uprchlíkům, nedokážu si představit, jak by Horgoš vypadal bez nich.

Mezi dobrovolníky na volné noze na množství drtivě vítězili Češi. Dál si vzpomínám na párek Poláků, kteří dovezli obří polní kuchyni a s lehkou pomocí dokázali chrlit stovky porcí rýže a leča.

Z profesionálních organizací mi přišla výborná Arcidiecézní charita Olomouc, která vytrvale distribuovala hlavně jídlo a pitnou vodu. Zklamali mě naopak trochu Lékaři bez hranic, kteří působili spíše dojmem unaveného obvoďáka, který distribuoval léky proti bolesti a antibiotika.

Potěšil dostatek peněz na jídlo a zaslané oblečení od Čechů. Všechny poslané zásoby, šaty, zdravotnický materiál a hygienické potřeby putovaly s uprchlíky a dobrovolníci se starali o skladování a převoz do jiných táborů. Určitě nic nepřicházelo nazmar.

2. Uprchlíci
Vyzbrojen Okamurovým výrokem „V táboře jsou de facto pouze mladí muži z Afriky a z arabských zemí islámského vyznání.“ jsem se střetl s opačnou realitou. Původně měla na místě zůstávat moje novomanželka (mimochodem studentka medicíny na Lékařské fakultě MU) o den déle a dost jsem se toho obával, nechtělo se mi ji tam nechat samotnou. Ihned po příjezdu jsem taky nevěděl, jestli mám mít pasy zamčené v autě, kde je někdo ukradne nebo je mít v kapse, kde mi je uprchlík vyšmátrá. Ale nakonec (abych to shrnul): tento týden jede manželka sama s jinou organizací. Není třeba se ničeho bát, víc se bojte, když jedete v nočním rozjezdu.

Je tam řada rodin, lidé jsou milí, ukázněně čekají ve frontě na jídlo, neberou si víc, pokud nepotřebují pro další, vodu nabídnou vždycky nejdřív ženám a dětem, do dobrovolnického velení, kde byl sklad zásob a kuchyně, nevešli (ačkoli zde nebyla žádná cedule). Některé jsem viděl, jak sbírají hordy odpadků a dávají je do pytlů, na to jsem sám neměl.

Jedinou potyčku, kterou jsem zaznamenal, byl fackovací souboj mezi kameramanem místní TV a srbským řidičem autobusu rýžujícím na uprchlících.

Nakonec musím souhlasit s výrokem Michala Kašpárka: „Srovnatelně byste se museli bát jakékoliv jiné podobně pestré skupiny, řekněme všech, kteří od půlnoci do půlnoci využijí autobusovou linku na Ruzyň.“

3. Mediální hyeny
Vcelku dost mě překvapilo, že kemp v očích televizních kamer, byl úplně něco jiného než skutečný kemp pro uprchlíky. Televizní štáby zajímal pouze pohled na zašpérovanou celnici s žiletkovým plotem a pancéřové vozy. Viděli jste ale někdo v televizi záběry přímo z míst, kde se spalo a rozdávalo jídlo? Vzpomínám na auto Prima zpravodajství, které protnulo frontu na jídlo, spolujezdec natáčel vše na mobil. Asi se báli vystoupit, aby nemuseli čelit „rozběsněnému davu islamistů“, jak jej znají ze svého zpravodajství.

4. Dezinformace
Informace o otevírání a zavírání hraničních přechodů, o trasách autobusů a vlaků, o pohybech migrantů se měnily v řádu minut. Nejzaručenější informace byly z telefonátů s neznámými lidmi, statusů na Facebooku a informací od uprchlíků typu: „My friend in Slovenia says that...“

Migranti se samozřejmě neustále dožadovali informací kudy jít, jak se dostat dál, přes kterou zemi se dá cestovat, kdy jede nějaký autobus. Ani já ani kdokoliv jiný nedokázal odpovědět na nic. Když mi dvakrát někdo z uprchlíků řekl, že ve Slovinsku všechny ilegální migranty zavírají do vězení, informaci jsem vyvracel, ale hned po příjezdu domů jsem se díval, jestli to opravdu tak není. Doufám, že jsem neposlal tisíc lidí na cestu do basy.

5. Totální netečnost veškerých státních institucí
Když jsme dorazili do Horgoše, báli jsme se, že jsme špatně. V městečku vše žilo tak jako kdekoliv jinde, lidé pracovali na zahrádkách, šli nakupovat, farář zdravil obyvatele na ulici. Asi pět set metrů od Horgoše ale byl úplně jiný svět. Na místě nás instruovali redaktoři Českého rozhlasu, co a jak chodí, tehdy tu nebyla ani policie. Opuštěná duty free zóna byla zcela v rukou dobrovolníků a jejich svěřenců. Ani cisterna vody, ani kontejner na odpad, nic.

Srbští policisté zcela profesionálně udržovali klid tím, že pouze a doslova stáli opodál. Jedinou jejich aktivitu, kterou jsme stihli pozorovat, bylo, když třímali ve svých rukou půllitry s pivem na zahrádce v místní putyce.

Maďarsko „vyřešilo“ problém s migrací postavením žiletkového plotu, tím se problém kvalitně a jednou provždy vyřešil a lidé na druhé straně plotu pravděpodobně přestali existovati. I takhle se dá z vůle vlády vytvořit humanitární krize.

Opravdu nemá smysl trápit se v debatě, jestli přijmeme tisíc nebo deset tisíc uprchlíků, jestli nám budou přiděleni, nebo to budou výběrově pouze křesťané či vegetariáni, pokud tři čtvrtě autonádrže od Brna není schopen se žádný stát postarat o tisíc bezprizorných lidí v hluboké nouzi.

Nejkrásnější moment se mi naskytl, když do zóny mezi celnicemi přijel popelářský vůz vysypat pár kontejnerů, které se zde nachází. Projel asi tunou odpadků, vsypal do sebe dva tři kontejnery, a protože úkol splnil, projel další tunou odpadků zpět do Srbska na konec šichty.

Autor je absolvent Lékařské fakulty MU.

Hlavní novinky