Přejít na hlavní obsah

Bek: Kvalitu vysokých škol ohrožuje spor o personální politiku

Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek komentuje chystané legislativní změny ve vysokém školství.

Rektor Mikuláš Bek.

Odborná a politická diskuse o legislativních změnách ve vysokém školství dospěla po letech do jakéhosi finále, tedy ke třetímu čtení ve sněmovně. Vzhledem k původním reformním ambicím z Bílé knihy terciárního vzdělávání z roku 2007, i vzhledem k dnešním potřebám vysokého školství držet krok s mezinárodní konkurencí, se však toto finále jeví jako sice správný, ale pouze dílčí krok. Jen jako finále prvního dějství mnohem delšího kusu, divadelní terminologií řečeno.

Na pragmatické cestě získat všeobecný souhlas zbyla z původního ambiciózního záměru pouhá novela, ořezaná o vše ideologicky kontroverzní, jež se pokouší částečně řešit ten nejakutnější problém českého vysokého školství, jímž je jeho kvalita.

O kvalitě vysokého školství a jejím měření se dá akademicky debatovat do nekonečna a za evropské projektové peníze popsat stovky stran papíru. Široké veřejnosti ale zpravidla stačí prestižní mezinárodní žebříčky, v nichž se sice české univerzity umísťují lépe, než zbytek višegrádské čtyřky, ale daleko vzadu za vyspělými zeměmi. Ještě lepším indikátorem kvality je pak hlasování mezinárodní globalizované studentské obce, jež provádí obrazně řečeno „nohama“: nejlepší Slováci jdou do Česka, Češi do Skotska, Němci do Bostonu a tak podobně.

Po letech vzrušených debat se většina shodne, že dosavadní nástroj dohledu nad kvalitou, tedy proces akreditací, selhává. Centrální Akreditační komise, která má nyní přímo dohlížet na kvalitu jednotlivých studijních oborů, nemá ani dost pravomocí, ani kapacitu na to, aby zabránila nejen skandálům na veřejných (Plzeň) či soukromých školách (Univerzita Jana Ámose Komenského), ale ani kontrastu se zkušenostmi, které si naši studenti přivážejí ze studijních stáží na kvalitních zahraničních školách. Proto je základní ideou novely posílení zodpovědnosti vysokých škol za jejich kvalitu.

Stát by podle ní měl při splnění přísných podmínek delegovat na univerzity významnější část dohledu nad kvalitou studijních oborů v podobě takzvané institucionální akreditace. Přestože souhlas s tímto modelem je poměrně široký, ke tříbení názorů dochází a na půdu sněmovny se přenesl spor o jeho konkrétní realizaci v podobě pře o personální pravomoci univerzit a jejich součástí, tedy fakult.

Současná právní úprava dává prakticky veškeré personální pravomoci, což je zásadní nástroj péče o kvalitu vysoké školy, do rukou děkanů fakult. To je mezinárodně zcela neobvyklé. Navíc jde o unikátní případ rizikové koncentrace rozhodování do rukou jedné osoby. V akademickém světě je většina pravomocí sdílených – typicky mezi rektorem a vědeckou radou nebo senátem. V případě rozhodování o obsazení pracovních pozic, prodlužování smluv a odměňování jsou však prakticky všechny pravomoci v rukou děkana. Jedinou kontrolní, nikoliv spolurozhodující instancí, je pak fakultní senát, jehož učitelské části právě děkan stanovuje platy, odměny a prodlužuje či vypovídá smlouvy.

Důsledkem tohoto děkanského monopolu je zásadní systémové selhání ve věci klíčové pro kvalitu univerzit – v otevřenosti personální politiky. Po osmnácti letech aplikace zákona jsou české fakulty stále postiženy inbreedingem, který je v mezinárodní soutěži zničující. Podíl zahraničních učitelů či těch, kteří strávili alespoň část studia a profesní dráhy na jiné škole, je stále velmi nízký. Děkan sám je zkrátka příliš blízko k lokálním zájmům jednotlivých pracovišť na to, aby prosadil otevřenou a na konkurenci založenou personální politiku. Nejde přitom o individuální selhání děkanů, z nichž naprostá většina vykonává svou roli s nejlepší vůlí, ale o chybu systému, který v tomto případě postrádá rovnováhu, jíž Američané říkají „checks and balances“.

Právě proto je ve vládním návrhu zákona obsažena úprava, která otevírá cestu k nápravě. Univerzity musí dostat příležitost, aby si každá podle svých potřeb, ambicí a závazků vůči kvalitě vědy a výuky sama nastavila svůj model dělby pravomocí. Nejde o mocenskou hru „rektoři versus děkani“. Jde o to otevřít vnitřní diskusi, završenou přijetím univerzitního statutu, ve kterém se nastaví podmínky v oblasti péče o kvalitu včetně personálních věcí, rozdělení pravomocí, kontrolních nástrojů a odvolacích instancí tak, aby odpovídaly individuálnímu poslání, velikosti, tradicím a cílům vysoké školy. To odpovídá aktuální potřebě diferenciace vysokého školství i principům akademické samosprávy.

Na Masarykově univerzitě již tuto debatu v reakci na chystanou novelu vedeme. Výsledkem nemá být rektorský monopol, který by nahradil stávající děkanský. Rektor by se měl stát jakousi odvolací instancí a ve výběrových řízeních u vybraných klíčových pozic by mohl mít právo veta. V případě sporu by pak rozhodovala vědecká rada.

Ustanovení, které řeší personální pravomoci univerzit a jejich součástí, se stalo v poslanecké sněmovně posledním jablkem sváru. Obhájci současného stavu se z různých důvodů obávají údajné hrozící diktatury rektorů nebo – což je možná pravděpodobnější – ztráty děkanského monopolu. Pokud by však díky předloženým pozměňovacím návrhům zůstala v platnosti současná podoba dělby akademických pravomocí s děkanským personálním monopolem, ztrácí smysl celá část novely mířící k posílení zodpovědnosti univerzit za jejich kvalitu. Bez dobře nastaveného systému akademické personalistiky, s vyváženými rolemi rektorů, děkanů, senátů, vědeckých rad a správních rad, nelze na vysoké školy nejen přenést zodpovědnost za akreditaci, ale nelze také očekávat prolomení incestní uzavřenosti a posun ve světových žebříčcích vzhůru. Z finále prvního dějství zkvalitnění vysokého školství by se stalo preludium k jeho stagnaci.

Autor je rektorem Masarykovy univerzity.

Kratší verze tohoto komentáře vyšla 20. ledna v Lidových novinách.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity