Přejít na hlavní obsah

Ruský políček štrasburskému soudu

Rusko si schválilo, že může odmítat mezinárodní lidskoprávní rozhodnutí. Souvislosti popisuje Ladislav Vyhnánek.

Ladislav Vyhnánek.

Ústavní zákony v cizích státech zpravidla nevyvolávají zájem široké veřejnosti a neplní stránky novin. Nedávná novela ruského ústavního zákona o ústavním soudu však představuje výjimku – a zřejmě právem.

Ruský ústavní soud na jejím základě získal pravomoc přezkoumávat rozhodnutí mezinárodních lidskoprávních těles, včetně Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), a rozhodovat, zda mohou být v Rusku vykonána. Pokud dospěje k závěru, že se mezinárodní rozhodnutí příčí ruské ústavě, upře mu vnitrostátní účinky. Tato ústavní změna není bleskem z čistého nebe. V podstatě jen stvrzuje závěry loňského rozhodnutí ruského ústavního soudu, dle něhož Rusko může odmítnout respektovat mezinárodní lidskoprávní rozhodnutí, pakliže by ohrožovalo základní principy ruské ústavnosti.

Pro ty, kteří v posledních letech alespoň zpovzdálí sledovali komplikovaný ruský vztah s Radou Evropy, by ovšem tento vývoj neměl být překvapením. Rusko dlouhodobě patří ke státům, jež mají s implementací štrasburských rozhodnutí největší problémy. V roce 2014 navíc v souvislosti s okupací Krymu rozhodlo Parlamentní shromáždění Rady Evropy o dočasném pozastavení hlasovacích práv ruské delegace.

Příčiny současné situace jsou však zřejmě hlubší. Ruskou ústavní změnu lze v prvé řadě vnímat jako symbolické potvrzení rozkolu mezi pojetím lidských práv, jež razí Evropský soud, a pojetím ruským, které je s ním neslučitelné. Rusko, přestože se jeho ústava formálně hlásí k „západním“ ústavním principům, jako je demokracie, vláda práva či ochrana lidských práv (říkejme jim zjednodušeně principy liberální demokracie), fakticky liberální demokracií není.

V posledních letech se tyto rozpory ještě zvýrazňují. Zatímco ESLP vykládá Úmluvu o ochraně lidských práv čím dál tím extenzivněji a „vpisuje“ do ní práva, o kterých se státům v době jejího přijetí ani nesnilo, Rusko jde spíše cestou opačnou. Na poli lidských práv ruský vývoj přinejlepším ustrnul a navíc je pravděpodobné, že by rozhodnutí ESLP mohla do budoucna kolidovat s ruskými znovuobjevenými mocenskými ambicemi na Ukrajině či na Kavkaze.

V podobném duchu lze chápat i vyjádření ruského poslance Alexandra Tarnavského, podle něhož (a mnoha dalších) štrasburská rozhodnutí útočí na ruskou suverenitu a ústavnost, a proto je potřeba se jim ústavní cestou bránit. Mezinárodněprávní účinky této ústavní změny jsou však pochybné. Z mezinárodního hlediska jsou totiž vnitrostátní překážky implementace v zásadě právně bezvýznamné. Jako signál určený Radě Evropy a ovšem i ruské veřejnosti však může být efektivní.

Bylo by ovšem zavádějící tvrdit, že takový postup je jakýmsi ruským specifikem. Podobné tendence vykazují i státy, které mají z hlediska vlády práva a ochrany lidských práv mnohem lepší pověst. Tak například Velká Británie otevřeně odmítá respektovat některá rozhodnutí Evropského soudu (např. rozhodnutí, jímž konstatoval, že vězňům nelze paušálně upírat volební právo) a v britské veřejné debatě je navíc stále častěji skloňována i možnost odstoupení od Úmluvy.

Autor působí na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Hlavní novinky