Přejít na hlavní obsah

Absolvent si vyjel šesté místo na paralympiádě

Jako student Muni byl Patrik Hetmer jen vášnivý lyžař. Až jako absolvent zjistil, že může na závody handicapovaných.

Závodil už v ruském Soči před čtyřmi lety. Tehdy skončil sedmý v superkombinaci a osmý ve slalomu.

Ještě jako student Fakulty sportovních studií MU byl Patrik Hetmer prostě jen vášnivý lyžař. Táta ho na lyže postavil poprvé už ve třech letech. Až jako absolvent a mladý učitel ale zjistil, že i se svojí oční vadou může na závody handicapovaných a že by mu to i mohlo dost jít. A jde. Na paralympiádě v Pchjongčchangu skončil se svým trasérem šestý ve sjezdu.

Jihokorejská olympiáda byla pro Hetmera a jeho traséra Miroslava Máčalu, kterého má handicapovaný sportovec jako navigátora, druhá. Závodili už v ruském Soči před čtyřmi lety. Tehdy skončili sedmí v superkombinaci a osmí ve slalomu. Před pár týdny historický zápis ještě vylepšili. „S odstupem času to bereme velice pozitivně, s tím, kolik jsme toho měli natrénováno, jak moc se světová špička zlepšila a jaké jsou okolnosti paralympijského sportu v Česku, tak je to moc dobrý výsledek,“ myslí si Hetmer.

Paralympiády se může zúčastnit kvůli tomu, že má dystrofii sítnice, která způsobuje takzvané trubicovité vidění. „V reálu to znamená, že musím o hodně víc než ostatní otáčet hlavou, jinak mě to moc nelimituje,“ zlehčuje diagnózu Hetmer, který se s vadou už narodil.

„O to to mám určitě jednodušší. Když se to člověku stane až někdy v průběhu života, je to určitě psychicky náročnější,“ je přesvědčený muž, jenž prý žádná omezení nepociťuje ani při své každodenní práci učitele na základní škole Emila Zátopka ve Zlíně.

Učí tam tělocvik a vlastivědu ve čtvrté a páté třídě a stará se o malé hokejisty se speciálním rozvrhem. „Třeba fauly při tělocviku si zvládám pohlídat jako kdokoliv jiný,“ směje se.

Co už je úsměvné méně, to je podle něj příprava a možnosti českých paralympijských sportovců. „Systém v Česku je jiný než ve většině ostatních zemí. Paralympici jsou jinde většinou podporovaní přímo státem, jsou to v podstatě profesionálové, takže nechodí do zaměstnání jako my, aby se uživili,“ poukazuje Hetmer.

Například na Slovensku jsou nejlepší parasportovci zaštítěni přímo Slovenským paralympijským výborem. Jeho česká obdoba o sportovce pečuje jenom v souvislosti s paralympiádou a jinak jsou pod patronátem jednotlivých sportovních svazů. „Podle mě je to neefektivní. Utíká nám tak spousta peněz, a tím pádem i konkurence, která jde kupředu rychleji. Děláme to všechno na koleni,“ kritizuje českou praxi Hetmer.

V uplynulých měsících nad tím mnohokrát přemýšlel. Sám nejdřív bojoval se zraněním a následky utržené achilovky. A pak jako vždycky s časem. Když sportovec i jeho trasér pracují a k tomu potřebují vyjíždět na kvalitní sněhovou přípravu na ledovce, je to velké hledání kompromisů. „Snažíme se mít trénink každý den. Na závody a soustředění se bere dovolená nebo neplacené volno, čímž samozřejmě trochu trpí rodina a ani v práci z toho nejsou moc nadšení,“ popisuje strasti neprofesionálního sportovce lyžař.

Zatímco jemu a jeho trasérovi se podaří před sezonou strávit na ledovci deset až patnáct dnů, konkurenti zvládají třeba šedesát nebo sedmdesát. A to už je znát.

I proto bude mít Hetmer příští rok ve svojí škole jen poloviční úvazek, rád by se totiž sportovní přípravě věnoval víc. „Cítím, že mám na lepší výkony, chce to jen víc tréninku. Finance snad dorovnám ze sponzorských darů,“ plánuje 35letý závodník, který se přitom do soutěžního sportu pustil až kolem třicítky.

V médiích se náhodou dostal k rozhovoru se svojí dnes už paralympijskou kolegyní Annou Kulíškovou, která má obdobnou vadu zraku jako on. Tehdy ho poprvé napadlo, že by mohl i on sám závodit. Po jednom soustředění s Českým svazem zrakově postižených sportovců, kde se mu povedlo zaujmout trenéry, ho o tom navíc přesvědčili také sportovní manažeři, kteří se na jeho výkon na svahu také dívali.

Hlavní novinky