Přejít na hlavní obsah

Z baletky vítězkou světové univerziády ve sportovní střelbě

Lucie Brázdová z Fakulty sportovních studií MU je jednou z nejlepších českých reprezentantek ve sportovní střelbě.

Studentka Masarykovy univerzity to v létě potvrdila vítězstvím na univerziádě a teď už pokukuje po olympiádě a dny dělí mezi bakalářku a trénink. Trefovat střed terče o průměru půl milimetru jí pomáhá i psycholožka.

Byla to na začátku července velká radost. Lucie Brázdová vystřílela na univerziádě v Neapoli v disciplíně vzduchová puška vůbec první českou medaili, hned první den a rovnou zlatou. Na medaile a blýskavé poháry je zvyklá léta, spousta jich jí už leží doma na půdě v krabici. Tohle zlato má prý ale specifické místo ve sbírce hned ze dvou důvodů.

„Na univerziádě se sešla velká konkurence holek, se kterými se potkáváme na závodech světového poháru. Nebylo to zadarmo. Navíc jsem si vzpomněla na jeden zážitek z doby, kdy jsem byla ještě na gymplu. Táta seděl u televize, koukal právě na univerziádu a říkal mi, že by bylo fajn, kdybych ji taky někdy vyhrála. Tak mám splněno,“ vzpomíná s úsměvem 24letá studentka oboru speciální edukace bezpečnostních složek.

V kvalifikaci té samé disciplíny dokonce nastřílela univerziádní rekord a sama si posunula osobní rekord. V kategorii vzduchová puška se střílí v hale na vzdálenost deseti metrů. Trochu paradoxní přitom je, že Lucie měla doteď lepší výkony ve svojí druhé disciplíně – malorážce, kde se ve venkovních areálech trefuje terč ve vzdálenosti 50 metrů.

Když zmiňovala tátu, nebyla to náhoda. To on může za to, že se z bývalé baletky a gymnastky stala střelkyně. „Sám nezávodí, ale je velký fanoušek zbraní. Doma mi dal do ruky takovou tu vzduchovku-lámačku už jako malé, ale mně se nějak, ani nevím jak, povedlo vystřelit na komín za mnou,“ vzpomíná na dnes už jen těžko představitelný výjev Lucie.

Její otec se tehdy zařekl, že jí zbraň do ruky rozhodně nepatří, ale časem ho to přešlo. A když později na střelnici na Masarykově okruhu, kde tehdy pracoval, sháněli dívky do střeleckého oddílu, přivedl právě svoji dceru. „V dětských kategoriích se začíná se střelbou vleže, tak jsem odstřílela pár ran a říkala jsem si, že to bude stačit a budu moct jít. Pak mě ale trenér zastavil a řekl mi, že mi to šlo a že si mě nechá. Nadšená jsem z toho opravdu nebyla,“ připomíná Lucie, že začínat úspěšnou sportovní kariéru jde různě.

Střelba ji chytla, hlavně od 14 let, kdy už se míří ze stoje. Později se jí povedlo vyhrát mistrovství republiky a přišly další úspěchy, a tak dostala nabídku vstoupit do sportovního programu ministerstva vnitra, ve kterém je dodnes.

Stejně jako jiní reprezentanti si ale i ona říkala, co s ní bude, až jednou skončí. Vyřešila to tím, že se přihlásila právě na speciální edukaci bezpečnostních složek. Ale ne kvůli lásce ke zbraním, jak by možná někdo hádal. „Já rozumím vlastně jenom sportovní střelbě a ničemu jinému, takže dost zklamávám třeba lidi, kteří se mnou chodí na střelnici ve Vyškově a chtějí si o tom povídat.

Na fakultu jsem se přihlásila díky bratrovi. Je starší než já a říkal mi, že obor je super a bude mě bavit,“ popisuje studentka, které už k bakalářskému titulu chybí jenom státnice a napsat a obhájit závěrečnou práci. Pro tip, o čem bude psát, nešla daleko. Bude totiž analyzovat sama sebe a míru stresu, kterou při závodech zažívá.

Pevný postoj a pevné nervy

Střelecká příprava je vůbec docela věda, což většině lidí vůbec nedochází. „Někdy mě to trochu mrzí. Lidi mají pocit, že je to něco jako hrát paintball. Na univerziádě mi přišli fandit judisté a nejdřív říkali, že trefit desítku přece není tak těžké. Jenže si mysleli, že desítka je celý černý terč. On je to ale jenom jeho střed, který z dálky ani neviděli,“ vypráví Lucie.

Když je na soustředění, vypadá její den tak, že jde před snídaní do posilovny a po ní až do oběda trefuje terče. Po obědě následuje odpočinek a další střelecká část a večer ještě kompenzační cvičení. Střelci stojí strnule v pozici a na sobě mají speciální kabát, který jim polohu ještě fixuje a šije se přesně na tělo. Když se k tomu přidá zbraň v ruce, která má kolem pěti kilogramů, zadělávají si na pořádné problémy se zády. K těm má navíc Lucie blízko kvůli svojí drobné tělesné konstituci, takže cvičení si ještě přidává, aby jí nezůstaly trvalé následky.

V její disciplíně sice hodně zmůže talent, ale minimálně stejně tak důležitý je dril a pilování výkonu až k dokonalosti. A co je další důležitou součástí rovnice vedoucí k vítězstvím, to je klidná hlava. „Závody se liší časovou délkou. Buď jste sama se sebou na střelnici hodinu, nebo tři. Hlavně v tom druhém případě si za tu dobu člověk dokáže udělat v hlavě úplné peklo,“ přiznává.

V minulosti se s tím hodně potýkala, ale teď se snaží pravidelně jednou měsíčně docházet k psycholožce. „Vždycky mi řekne, jak si to mám před závodem nastavit. Většina jejích rad je vlastně takových, že bych na ně přišla sama, ale řekne mi je tak, že se jimi dokážu řídit a fungovat podle nich,“ říká Lucie. I její vyprávění ukazuje, že psychika sportovce je vlastně organismus sám pro sebe.

„Dřív jsem k psycholožce přicházela vlastně úplně rozsypaná, pomalu s pláčem, protože jsem se bála toho, jak mi to na závodech půjde. Teď od ní odcházím s tím, že si to přece jdu užít,“ říká přesvědčivě. Totéž platí i pro její snahu dostat se na olympiádu do Tokia. Češky mají ještě možnost se na ni nominovat. O místech se rozhoduje i na zářijovém mistrovství Evropy.

Hlavní novinky