Přejít na hlavní obsah

Vypracovávám se, tvrdí halová vicemistryně republiky

Image Když se hlásila na střední školu, vůbec netušila, že existuje atletická extraliga. Myslela si, že atletice se věnují jen lidé jako Roman Šebrle nebo Jan Železný. A že děti ji třeba vůbec nedělají. Dnes je to necelých pět let, co sama závodí, a podle výsledků únorového pražského halového mistrovství republiky v atletice je druhou nejlepší trojskokankou v Česku. Takový skok se povedl studentce informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě MU Lucii Májkové. Medaili hned ani neoslavila. „Vybrali mě na dopingovou kontrolu, a když jsem se vrátila, tak už emoce trochu vyprchaly,“ vzpomíná s úsměvem závodnice brněnského Olympu.

Na republikovém šampionátu jste stříbro vybojovala za výkon 12,85 metru, což je váš nový osobní rekord. Přitom ani ne před dvěma měsíci jste na akademickém mistrovství republiky skočila 11,80. Jak se vám povedlo tak zlepšit?

Sama nevím, žádnou taktiku v tom nehledejte. Ještě pár dní před celorepublikovým šampionátem jsme se s trenérem Sečkářem i trochu hádali, protože mi to nešlo. Potíže začaly už na konci letní sezony. Poranila jsem si achilovku a potom jsem onemocněla, takže jsem s přípravou startovala až těsně před Vánocemi, a klesla mi výkonnost. Navíc akademické mistrovství se konalo v nafukovací hale, ta mi nevyhovuje. Pak jsme si ale s trenérem sedli a všechno jsme si vyříkali. Dobré výkony se vrátily, a skočila jsem si dokonce osobní rekord. Ale musím také přiznat, že na republice některé dobré holky kvůli zranění chyběly.

Po úspěchu na halovém mistrovství republiky se chce Májková kvalifikovat na mistrovství Evropy do dvaadvaceti let. Foto: Archiv Lucie Májkové.
Po úspěchu na halovém mistrovství republiky se chce Májková kvalifikovat na mistrovství Evropy do dvaadvaceti let. Foto: Archiv Lucie Májkové.
Vaši výkonnost tedy stříbrná medaile úplně nevyjadřuje?

Asi ne. Kdyby se zúčastnily všechny holky, možná by pořadí vypadalo jinak. Závodilo nás sedm a do písku nás doskočilo pět. Nejstarší a nejzkušenější Martina Šestáková, která se chystá na halové mistrovství Evropy do Turína, skočila 13,68, ale bylo tam hodně mladých holek, které ještě nejsou zvyklé skákat z jedenáctky (jedenáct metrů je vzdálenost odrazové hrany od doskočiště – pozn. red.). V mladších kategoriích se skáče z devítky a ony se s tím musí ještě srovnat. Ani já jsem si ještě nezvykla. Stoprocentně vím, že tam doskočím, ale oproti devíti metrům je to prostě rozdíl. Kolikrát člověk nepřemýšlí, jaký podá výkon – hlavně aby doskočil až do písku.

Právě třicetiletá Martina Šestáková jako by potvrzovala, že nejlepší výkony přicházejí až s věkem. Platí to u trojskoku obecně?

Jak u koho. Zrovna třeba Martina se zlepšila až teď, kdy už je starší. Někdo však podává výkony hned na začátku kariéry a pak stagnuje. Zaleží na tom, jestli má atlet přirozený talent nebo se vypracovává postupně. Já jsem třeba ten typ, co se musí postupně vypracovat.

Když jste si teď vylepšila osobní rekord, pouštíte se s trenérem do větších plánů třeba na velké mezinárodní závody?

Spíš si dáváme postupné cíle. Nebereme to tak, že letos chceme na mistrovství světa a pak hned na olympiádu. Nejbližší cíl je mistrovství Evropy do 22 let. Abych tam mohla jet, tak sice musím překonat limit 13,50, ale po republice si myslím, že pokud se sejdou podmínky, mohla bych na něj mít. Dáváme si takové cíle, abych sama sebe nedostávala zbytečně pod tlak. To je ale filozofie celého Olympu. Trenér Sečkář na nás nechce tlačit. Když jsme vystresované, tak se ztrácí radost ze sportu, kvůli které to všechny děláme. V tom se liší i od pražských klubů. Tam pokud atleti nepodávají patřičné výkony, tak končí.

Jak jste si vybírala „svoji“ disciplínu?

Na začátku jsem i na závodech zkoušela různé disciplíny. Dělají to tak všichni, aby se mohli co nejlépe rozhodnout, kterou si vybrat. Buď něco navrhne trenér, nebo se ozve sám atlet, čemu by se rád věnoval. A často se disciplína mění ještě v pozdějším věku. Bára Špotáková také přešla z víceboje na oštěp. Já jsem závodila většinou ve výšce, dálce a občas běhala.

A proč vyhrál trojskok?

Ještě za předchozím trenérem jsem přišla, že se chci dát na skok do dálky, že mě to zaujalo. Jenže to je hodně našlapaná disciplína. Když mladší atleti běhají třeba šedesátku, zrovna nastoupí i v dálce, protože u ní se člověk rozběhne, odrazí a někam dopadne. Proto trenér řekl, že raději zkusíme trojskok. A mě to začalo bavit.

Z laického pohledu se skok do dálky a trojskok hodně podobají, ale na vrcholné úrovni nezávodí v obou disciplínách téměř nikdo. Proč?

Technicky se hodně liší. Vzorem toho jsou dvojčata Velďákova ze Slovenska. Jedna dělá trojskok a druhá dálku a obě nesnáší tu druhou disciplínu. Rozdíl je v základním pohybu – dálkaři směřují pohyb nahoru a trojskokani víc dopředu. Když se jdou obě disciplíny brzy po sobě, tak chvilku trvá, než se člověk přeprogramuje na jiný pohyb. Když skáču dálku a potom trojskok, tak trojskok nejdřív skáču příliš vysoko a pak to vypadá zajímavě (směje se).

Přesto třeba Roman Novotný loni vyhrál na halovém mistrovství republiky dálku i trojskok. On se s technikou nepotýká?

Roman patří do jiné kategorie. Ve skocích je u nás obecně malá konkurence, takže když přijde tak dobrý atlet jako on, může klidně i vyhrát. Mezi trojskokankami si nejlepší pozici drží Martina Šestáková a za ní je velká mezera. Platí, že od dob Šárky Kašpárkové úroveň klesla. Musíme počkat, až dorostou mladší holky. Vždyť i mně je teprve dvacet.