Přejít na hlavní obsah
purmensky_1.jpgCyklista Jaromír Purmenský, nejlepší český bike-maratonec a loňský mistr republiky v této disciplíně, patří mezi nejstarší studenty Fakulty sportovních studií. Ve svých třiceti letech navštěvuje druhý ročník bakalářského studia, v šíleném životním tempu se nadále živí sportem a nezvykle otevřeně líčí svůj život.

Vaše hlavní disciplína je bike­-maraton. V čem to spočívá?
Může to být závod buď na horských, nebo silničních kolech a je založený na tom, že se jede v kuse nějakých pět šest hodin. Což je pěkná fuška, pro­tože se musí jet zatraceně rychle, a to většinou lidi vydrží tak hodinu nebo dvě. Já osobně už teď dělám hlavně horské kolo a tam je kromě fyzické zdatnosti klíčová i znalost terénu. To vám může klidně vyhrát závod, proto­že je to kolikrát o tom, jestli budete padat, nebo ne.

Utrpěl jste za svou sportovní kariéru nějaké vážné zranění?
Vážná zranění jsem utrpěl jen dvě. To první bylo, když jsem se projížděl kousek za Brnem a přeskakoval naráz dva stromy. To se mi podařilo probod­nout si střeva o naštípnutou větev. Na­víc jsem s tím musel ještě dojet na kole k silnici, kde čekala sanitka. Druhé zra­nění jsem měl při závodu, když jsem při nulové rychlosti vybíral zatáčku a sjel jsem kolenem na ostré kameny. Roztrhl jsem si kůži až na čéšku, takže mi lezlo jablko. Zkoušel jsem s tím zá­vod dojet, ale moc to nešlo.

Jak jde práce profesionálního sportovce dohromady se školou?
Skloubit školu s prací jde mně osob­ně dost těžko, protože studuji dálkově, školu mám často v pátek a závody vět­šinou začínají už v sobotu. V tomhle mi připadá, že škola profesionální sport trochu zabíjí. Špatné je, že musím třeba v pátek jít na judo, místo abych už byl na trati a připravoval se na závod.

Image
Cyklistický veterán a vítěz desítek závodů Jaromír Purmenský na loňském moutainbike maratonu v Ralsku. Foto: Jiří Synek.
Ve škole jste ve druhém ročníku a je vám třicet let. Proč jste se vrhl na studium tak pozdě?
Nebyl čas. Školu jsem vlastně začal studovat až na naléhání kamarádů a příbuzných, ale vím, že je to pro mě taková jistota do budoucna. Už nejsem nejmladší a vystudovaná ško­la znamená, že budu moci dělat třeba trenéra, pracovat ve škole nebo v Čes­kém svazu cyklistů. Ale musím říct, že mi studium dává dost zabrat, protože jsem ze školy venku spoustu let a už jsem zapomněl takové ty věci jako fy­ziku a neumím si už moc rychle zapi­sovat. Ale jak teď studuji, tak vidím, že kdybych to všechno, co se teď dozví­dám, věděl dřív, mohl ten můj sport vypadat jinak.

Jak jste se vlastně dostal k cyklis­tice?
Tak nějak postupně ze zájmu. S cyk­listikou jsem začal někdy ve čtrnácti letech. Pak si mě všimli v armádním sportovním oddíle cyklistiky Dukla Brno, takže jsem si tu užil krásnou voj­nu bez gumácké buzerace. Normální práci jsem pak dělal vlastně jenom rok, ale to mě nechytlo, takže od té doby se živím profesionálním sportem.

Nekazí vám ta profesionalita trochu zálibu ve sportu?
Cokoliv, co se stává povinností, se tro­chu zprotiví, stejně jako sport, když se dělá profesionálně. Z „chtít“ se stane „muset“ – a to už není ono. Navíc dnes se ode mě očekává, že budu na domá­cích závodech vyhrávat, takže jsou pro mě dost stresové. Cítím určitý tlak a to není moc pří­jemné. Ale musím říct, že když jsem tři týdny bez kola, vnitřně mi to chy­bí. Problém s pro-fesionálním spor­tem je v mém pří­padě také v tom, že je to dost ne­jistá práce. Mně už dneska nikdo nedá smlouvu na delší dobu než na rok, takže vůbec nemůžu říct, co bude třeba za pár měsíců.

Máte ještě ve vašem věku nějaké sportovní ambice?
Ambice může mít člověk pořád, ale já už můžu tak spíš udržovat to, co mám. Pomýš­let na start třeba na světovém poháru je trochu přehna­né, protože do mě nikdo neinvestuje peníze, abych se tam mohl objevit. Já nemůžu slíbit lepší než 5. až 12. mís­to a do toho nikdo nepůjde. Navíc závodů světového poháru je několik, a když pojedu třeba jen na jeden, tak nemám šanci do celkového pořadí ně­jak zasáhnout.

Hlavní novinky