Přejít na hlavní obsah
ImageVícenásobná mistryně republiky a současná dvojka v české moderní gymnastice, vítězka mnoha domácích i mezinárodních turnajů a úspěšná reprezentantka Žaneta Černohlávková, na jejíž obraz se denně dívají lidé jezdící tramvají pod viaduktem za hlavním nádražím, vypráví ve svých dvaadvaceti letech trochu smutně o konci náročné sportovní kariéry, která přinesla radost i spoustu bolesti.

Jak dlouho už děláte moderní gymnastiku?

Dělám to od pěti let, takže vlastně už sedmnáct roků. A je skutečně potřeba s tím začít takhle brzo. Po fyzické stránce je to hodně obtížné na ohebnost těla. Někteří s tím začínají až třeba v osmi letech, ale lepší je, když máte průpravu odmalička, protože v nízkém věku jsou k tomu nejlepší dispozice.

Jak dlouho se dá takový sport dělat?
Někdy do jedna až třiadvaceti. Gymnastky končí brzo. Já už taky pomaličku končím. Vrchol gymnastky je v těch šestnácti sedmnácti letech a ode mě už se nepřímo chce, abych odešla, a mohly se ukázat nové tváře. Jako třeba na letošním mistrovství světa, kam místo mě poslali šestnáctiletou závodnici. Já jsem ty svoje neúspěšnější roky taky měla v patnácti šestnácti. Vlastně od roku 1998 jsem v seniorské kategorii a ty největší úspěchy jsem měla v roce 1999 a 2001 (tehdy si Černohlávková odnesla pět zlatých medailí z českého mistrovství, pozn. red.).

Moderní gymnastika je hodně náročná. Jak jste na tom se zraněními?
Často bývají únavové zlomeniny hodně na nártu a v kotníku. To znamená, že se ta kůstka vlastně postupně opotřebením zlomí. Hodně to bolí, je to taková pichlavá bolest. Ale když jsem s tím přišla k doktorovi, tak mi řekl, že to nemá cenu dávat do sádry. Já měla takovou zlomeninu na nártu a na palci. A to zatraceně bolí. Ale hodně při tomhle sportu trpí chodidla a záda.
Image
Jedna z nejúšpěšních českých moderních gymnastek Žaneta Černohlávková ukazuje svou zlatou medaili z účasti na Mistrovství republiky v roce 2001, kdy získala pět nejcennějších kovů. Foto: Blanka Mlejnková.


Jaká byla vaše letošní sezóna?
Byla jsem třetí na mistrovství republiky, ale protože ta druhá umístěná skončila s gymnastikou, tak jsem teď dvojka. Spokojená s tím celkem jsem, protože já už tam moc jet ani nechtěla. Musela jsem, protože byla kvalifikace na letní univerziádu a potřebovala jsem skončit do osmého místa. Ale univerziáda se moc nepovedla. Byla jsem předtím týden nemocná a jela jsem tam s dost hnusnou angínou. Taky jsem letos nebyla na žádném mistrovství světa ani Evropy, protože jsem si minulý rok zlomila loket při tréninku, když jsem se připravovala na přijímačky na vysokou, takže jsem se nemohla kvalifikovat do žádné vysoké soutěže.

Co pro vás sport znamená?
Teď už je to pro mě spíš zábava. Jak jsem starší, tak se na to dívám úplně jinak. Ale věci, které jsem prožila, když k nám třeba jezdila ruská trenérka, to bylo fakt hrozné. To jsem byla někdy úplně mimo. Měla jsem jenom gymnastiku a nic jiného mě nezajímalo. Na svou první diskotéku jsem šla v osmnácti letech. Trénovali jsme šestkrát týdně vždycky ráno a odpoledne. Ráno od sedmi do devíti, pak jsem šla do školy, ve dvě hodiny měla balet a potom zase trénink až do šesti. Jediné volno jsem měla v sobotu a to jsem byla ráda, že ležím. Nemůžu říct, že jsem to tehdy vnímala jen jako povinnost. Chtěla jsem něco dokázat. Ale občas byly chvíle, kdy jsem si říkala, že už nemůžu a brečela jsem bolestí, že už to nevydržím a že to nemám zapotřebí.

Jak se vám libí studium na FSpS?
Dělám zaměření na fitness, což je asi nejblíž tomu mému sportu. Zaměření na moderní gymnastiku tady bohužel není. Mám představu, že bych mohla dělat třeba cvičitelku aerobiku nebo působit jako trenér. Asi bych nejraději vypadla někam ven trénovat a zdokonalit se v jazyce. Jinak je to studium fajn, ale teď jsem ve druhém ročníku pětiletého magisterského studia a už to pro mě není žádná procházka růžovým sadem. Profesionální sport se při tom určitě dělat nedá. Aspoň u mého druhu sportu ne, protože potřebuji hodně trénovat a ten rozvrh není takový, aby se to dalo stíhat.

Nebude vám gymnastika chybět?
Určitě cítím, že je to strašná škoda, že už to končí. Když se jdu podívat na závody, tak vnímám, jak mi chybí prožívat tu atmosféru. Je to jednoduše strašný pocit. Chybí mi pohyb a když se pak přijdu rozcvičit, tak je mi z toho úplně krásně na duši. Ale zas na druhou stranu s moderní gymnastikou je podle mě ten problém, že je to hodně neobjektivní sport. Na velkých závodech strašně záleží na tom, z jaké jste země, a Česká republika prostě není nic moc. Rozhodčí sedí vedle sebe, takže se můžou klidně domluvit a dát stejnou známku. Ale to tady nechci moc řešit. Trochu mi to ten sport znechucuje, když tohle všechno vidím. A jak se blíží konec mé kariéry, vidím toho čím dál tím víc.

Hlavní novinky