Přejít na hlavní obsah

Fotbal už tolik netáhne, cítí druholigový hráč a trenér

Hráč Zbrojovky Brno Radek Buchta vybočuje ze stereotypu fotbalisty. Není-li na tréninku, chodí do školy.

Jako trenéři mluvíme s dětmi nejen o fotbale, ale také o tom, jak se mají chovat. Foto: Archiv R. Buchty.

Jednou denně si zajdou na dvě hodiny na trénink, jednou týdně mají zápas, ale jinak toho moc nedělají. Přesně tak vnímá řada lidí profesionální fotbalisty. Hráč druholigové Zbrojovky Brno Radek Buchta z tohoto stereotypního obrazu hodně vybočuje. Není-li na svém tréninku, tak chodí do školy.

Studuje totiž na fakultě sportovních studií. A pokud po hřišti neběhá on sám, tak vede jako trenér družstvo osmiletých žáků. „Když jsme začínali, dělali jsme jim spíš chůvy. Dnes už se můžeme soustředit na fotbal,“ popisuje Buchta.

Mezi profesionálními fotbalisty moc vysokoškoláků není. Jak se na to, že chodíte do školy, dívali trenéři, kteří vás vedli?
Pan Večeřa nebo pan Duhan s tím žádné problémy neměli. Ten první na fakultě pořád ještě učí, druhý ji vystudoval. Šlo hlavně o to, že jsem někdy místo tréninku musel jít do školy. Při mém působení ještě v juniorce Zbrojovky to panu Maléřovi nevadilo, ten to chápal. Když jsem ale přešel k A týmu, který tehdy hrál první ligu, a poněkolikáté jsem řekl, že musím do školy, tak už to trochu skřípalo.

Jak jste to pak řešili?
Skončilo to tak, že jsem se vrátil do béčka. Ale nevím, jestli to bylo kvůli tomu. Navíc já jsem v prvním půlroce za áčko ani nehrál, jen jsem s nimi trénoval.

Zbrojovka v červnu sestoupila z první ligy do druhé. Vy jste ale jeden zápas v první lize stihl odehrát, že?
Nakonec ano, nastoupil jsem v posledním utkání v první lize, ještě než se sestoupilo. Už o nic nešlo, trenér mě postavil, aby se na mě podíval v ostrém zápase. Byla to zkušenost.

Lidé mimo sport často nevnímají profesionální fotbalisty dobře, podle nich v životě nic moc nedělají. Pocítil jste to někdy?
Já osobně ani ne, lidé kolem mě ví, že kromě svého fotbalu ještě trénuju a chodím do školy, takže moc volného času nemám. Ale cítím, že se vnímání fotbalu mezi lidmi zhoršuje. Je to vidět už jen na návštěvách na stadionech. Třeba Jablonec hraje krásný fotbal na špičce první ligy, ale chodí na něj čtyři tisíce lidí. Jako hráč si to nedovedu dost dobře vysvětlit. Kdy jindy chtějí na stadion přijít?

Jak jste se dostal k trénování? Hráči s ním většinou začínají až po skončení profesionální kariéry.
Na bakalářském stupni jsem studoval trenérství se specializací na fotbal, kde po nás chtěli, abychom už někde s trénováním začali. Mně se naskytla možnost začít přímo ve Zbrojovce a dnes už to dělám rok a půl. Na začátku jsme měli skupinu asi dvaceti šestiletých kluků a začátky byly hrozné, s fotbalem to z jejich strany nemělo nic společného (směje se). Hráli jsme různé hry, ale každá je bavila dvě minuty, takže jsme museli pořád něco vymýšlet. Spíš než jako trenéři jsme si s kolegou připadali jako chůvy.

Dnes je jim osm a je moc hezké vidět, jaké dělají pokroky. Dřív jsme pořád řešili, že nedávají pozor, dnes už s tím téměř nemáme problémy a můžeme se soustředit jen na fotbal.

Snažíte se jim už v tak mladém věku vštípit nějakou fotbalovou filozofii?
Určitě, a nejen fotbalovou. Bavíme se s nimi, jak se mají v životě chovat, jako trenéři fungujeme trochu i jako vychovatelé. Jsme jako učitelé ve škole, snažíme se z nich vychovat dobré lidi.

Kladou vám to na srdce i na trenérských kurzech?
My jsme něco takového nikdy neprobírali, v kurzech se řeší hlavně fotbal. Ale já myslím, že to musí vycházet hlavně z trenéra. Na turnajích se potkáváme s takovými, kteří na kluky nesmyslně řvou a tím jim fotbal zprotiví. Kluk pokazí přihrávku, on na něho zařve, vystřídá ho a řekne mu, ať za trest utíká na konec hřiště a zpátky. To je to nejhorší, co může udělat. Něco takového my neschvalujeme. Chceme, aby měly děti z fotbalu radost, takže když něco zkusí a nevyjde jim to, tak to nevadí. Jsme rádi, že to zkusily.

Na trénincích se potkáváte i s rodiči dětí. Do jaké míry jsou mezi nimi takoví, kteří chtějí, aby z jejich syna vyrostl slavný hráč?
Asi to nedokážu přesně rozdělit, ale určitě znám i takové, kteří sami ničeho moc nedosáhli a zkouší to skrze syna. Jsou extrémní případy, ale pak je i spousta těch, kteří jsou rádi, že jejich dítě něco dělá a jen nesedí doma.

Jak se rodiče chovají na zápasech svých dětí?
Jak kdo, ti ambiciózní se hodně projevují. Proti tomu ale od začátku bojujeme a myslím, že se nám to i daří. Chceme po rodičích, aby do zápasů nezasahovali a moc nekřičeli. Protože když na kluka řvou něco oni a pak mu říkáme ještě něco dalšího my, tak z toho má jen zmatek v hlavě. Trenéři jsme my, a proto jsme si stanovili určitá pravidla.

Myslíte Desatero pro rodiče a fanoušky, které máte na webových stránkách? Měli jste ho od začátku?
To byla právě reakce na chování rodičů, ze začátku jsme s tím hodně bojovali. A nešlo jen o jejich chování směrem k dětem, ale také mezi nimi navzájem, když se na fotbal dívají. Často si mezi sebou povídali, že se jim třeba někdo na hřišti nezdá, že bychom ho měli vystřídat.

Hlavní novinky