Přejít na hlavní obsah
anotace_upravena.jpg
Jiří Sedláček, stříbrný kapitán českého mužstva na loňské zimní univerziádě v Innsbrucku a Seefeldu, patří mezi Brnu věrné hokejisty. Většinu své kariéry strávil v prvoligovém klubu HC Kometa, kde patřil dlouhá léta k základním pilířům týmu. I přes úspěchy však letošní sezónu nastoupil u druholigové VSK Technika.

Jak došlo k tomu, že jste přestoupil z Komety do VSK Technika? Co se stalo?

Bylo mi řečeno, že je to záležitost obchodu. Já sám přesně ani nevím. Smlouvy s klubem se uzavírají na dobu určitou a mně po téhle sezóně končila smlouva. To znamená, že by se muselo jednat o novou, a to bývá problematické, takže se kolikrát dělá to, že se hráči pošlou pryč. VSK Technika teď ale moji smlouvu převzala, takže tam zřejmě zůstanu.

Image
Co tato změna znamená pro vás osobně?

Hraji o soutěž níž a to je krok zpátky. Na druhou stranu zase hraji v klidu, protože jsme ve skupině první. Ale abych byl upřímný, tak mám hlavně víc času na školu. Takže v tomto ohledu mi to určitě vyhovuje. Ve druhé lize nejsou takové nároky na trénování, a když se člověk potřebuje uvolnit na nějaký kurz, tak je to jednodušší. Hlavní věc je, že tréninky nejsou dopoledne, ale večer. Zápasy jsou dva týdně a tomu se dá rozvrh už nějak přizpůsobit. Po sezóně se uvidí, co bude se mnou dál. Jestli se mi podaří ukončit bakalářské studium, rád bych se porozhlédl ještě po nějakém prvoligovém angažmá. Nabídky jsou, ale dokud nemám uzavřené studium, nechce se mi utíkat z Brna, protože to by byl se školou konec.

Proč jste se rozhodl jít studovat na FSpS?
Já jsem se rozhodl jít studovat vysokou školu už v osmnácti letech, protože jsem měl gymnázium. No a dělal jsem sport, takže jsem chtěl tělocvik a zeměpis. Ale já už studuji hodně dlouho. První studium jsem ukončil kvůli hokeji, protože jsem to špatně stíhal. A tak jsem šel znovu na přijímačky. Na FSpS teď studuji obor animátor pohybových aktivit spolu se zeměpisem na PdF. Nevylučuji, že jednou půjdu učit. I spousta kamarádů, kteří hrají ve druhé lize, učí. To se dá se sportem docela dobře skloubit, protože není zas takový problém odpoledne trénovat a dopoledne být ve škole. Ale já ještě uvidím.

Kdy jste začal s hokejem?
To bylo už někdy v pěti letech. Takže se dá říct, že ho hraji už dvaadvacet let. Počáteční důvod byl, že můj taťka zkoušel různé sporty, a tak mně postupně přihlašoval do všeho možného a zkoušelo se, co mi půjde lépe – takže jsem prošel i fotbalem, gymnastikou a tak.

Jak dlouho se dá vydržet hrát hokej?
To je individuální. Jsou hráči, kteří hrají do pětačtyřiceti let na nejvyšší úrovni v NHL, a pak jsou hráči, kteří to kolem pětadvaceti let zabalí. Ale dá se vydržet hodně dlouho. Se mnou těžko říct. Záleží na různých okolnostech. Já bych ještě chtěl hrát na nějaké vyšší úrovni tady u nás v republice. Jsou ale různé možnosti. Buďto ještě hrát první ligu, nebo pracovat a hrát druhou ligu, anebo to zkusit i někde venku a vydělat nějaké peníze. Ale to už bych bral jako takovou konečnou stanici, protože po delším hraní třeba ve Francii, kde se sice dá vydělat, ale ta kvalita už není taková, by bylo těžké vracet se sem zpátky k nějakému lepšímu hokeji. Extraligovou ambici už ale určitě nemám, protože na to už jsem přece jenom dost starý.

Proč jste se nedostal do extraligy?
Určitě jsem chtěl, jenže v Brně jsem hrál v takové blbé době, kdy se tu extraliga nehrála, a tím pádem nebyla možnost vyskočit. A já jsem se rozhodl, že přece jenom tu školu upřednostním před hokejem, a tak jsem zůstal v Brně.


Jakého úspěchu si nejvíc ceníte?

Nejvíc si cením stříbra, kterého jsme dosáhli na loňské univerziádě. To je asi můj největší úspěch, co se týče takového nárazového turnaje, když pominu, že jsme někdy v juniorech byli mistři republiky. A rozhodně jsem taky pyšný na to, že jsem prošel v šestnácti až osmnácti letech reprezentačními výběry.

Máte už teď představu, jestli byste se mohl zúčastnit příští Zimní světové univerziády v Turíně?
Nezúčastním se určitě, a to proto, že už jsem moc starý. Tam je to bohužel omezené věkem osmadvaceti let. A mně bude dvacet osm v prosinci toho roku, kdy se univerziáda koná, takže budu ročníkem už spadat mezi ty staré. Mrzí mě to dost, ale co se dá dělat. Nezbývá než se teď upnout na akademické mistrovství, kde si myslím, že máme šanci na první místo. I když je trochu nešťastné, že není většinou moc času na nějaké sehrávání – většinou tak jeden nebo dva tréninky, na kterých se provede ještě nějaké takové výběrové řízení. Jsou třeba mužstva jako v Praze, která spolu běžně trénují. V tom máme trochu nevýhodu, ale o to větší je pak úspěch, když něco dokážeme.

Hlavní novinky