Přejít na hlavní obsah

Nervózní jsem i na okresním přeboru

Jaké to je pískat fotbalovou ligu popisuje student fakulty sportovních studií Ondřej Pelikán.

Ondřej Pelikán působí jako asistent rozhodčího i na utkáních UEFA a FIFA.

Teoreticky vzato 33letý Ondřej Pelikán žádnou školu nepotřebuje. Jako rozhodčí už osm let působí v první a druhé fotbalové lize a patří i mezi skupinu vyvolených, kteří jezdí rozhodovat utkání pod hlavičkou Evropské fotbalové asociace UEFA a světové asociace FIFA.

Přesto se však před dvěma lety do studia přece jen pustil. Na fakultě sportovních studií se věnuje oboru Rozhodčí kolektivních sportů se specializací na fotbal.

Na té nejvyšší úrovni už dnes působíte výhradně jako asistent rozhodčího. Laik by řekl, že je to funkce méně zodpovědná a méně stresující. Je to tak?
Vezměte si, že dnes je na zápasech velké množství kamer a fotografů. Všichni rozhodčí to mají těžší než dřív, nikam neutečou. Pro nás asistenty je nejdůležitější, jestli byl hráč v ofsajdu, když rozhodneme špatně, tak to všichni hned vědí. Na penaltu může mít pět lidí různý názor, u ofsajdu je to jednoznačnější. Ale pořád platí, že hlavní je boss, rozdělení rolí není jen tak. A ta nervozita? Ten, kdo tvrdí, že není ani trochu nervózní, buď lže, nebo něco není v pořádku. Pokud nejste nervózní, tak se nesoustředíte. Já jsem trochu nervózní i na okresním přeboru.

Když už se někdo chce stát rozhodčím, většinou chce být tím hlavním. Vy jste chtěl původně taky?
Ne, v době, kdy už o něco šlo, jsem do toho šel s tím, že chci být asistentem. Cítil jsem se na čáře líp a měl jsem pocit, že mi to i víc jde. I od delegátů, kteří na sudí dohlíží, jsem měl signály, že jim pro tuto pozici přijdu vhodnější.

Do jaké míry se dopředu chystáte na to, s jakými hráči budete mít tu čest?
Hodně. Dívám se, co za hráče nastoupí, jak se mu momentálně daří, jestli je někdo v karetním ohrožení, kdo je v týmu osobnost, jaká je věková škála mužstva, kdo může vytvářet problémy a na koho je případně možné se obrátit, když na potíže dojde. Zápis k utkání vždycky dostaneme asi půl hodiny před začátkem a to pak všechno řešíme ještě jednou s kolegy.

Máte nějaký neoblíbený typ hráče?
Tak se to nedá říct. Mně spíš přijde zajímavé, že když někoho vnímáme jako problémového v Česku a on přestoupí do zahraničí, tak se ze dne na den chová jinak. Problém může být v tom, že neumí jazyk, takže si tolik nedovolí, ale hodně je to taky o české nátuře – to, že si dovolí fotbalista na rozhodčího víc, je tady tak nějak zvykem. Myslím, že je hrozně důležité, a hráči to vnímají, pokud s nimi slušně komunikujete. Osvědčilo se mi, když je oslovuju křestním jménem, ale zároveň jim vykám.

Jste na listině mezinárodních rozhodčích. Jak se sudí propracuje na toho, který rozhoduje třeba finále evropských pohárů?
Všechno se odvíjí od hlavního rozhodčího a jeho úspěchů v předešlých zápasech. Existují různé úrovně rozhodčích, od nováčků až po Elite. Svaz vždycky dostane informaci o tom, že ten konkrétní hlavní rozhodčí pojede pískat nějaký zápas do zahraničí, a určuje k němu asistenty, přičemž často už existují týmy asistentů, kteří s daným hlavním jezdí. Dřív existovaly čtyři skupiny, nováček jde automaticky do čtvrté a píská mezinárodní utkání mládeže. Když nedělá chyby, přibývají mu například předkola evropských pohárů. Výhodu přitom mají rozhodčí top fotbalových zemí. Když standardně řídíte ligu, kam chodí desetitisíce diváků, máte přirozeně daleko lepší předpoklady.

Jak daleko jste se dopracoval vy?
Jezdím do zahraničí s Miroslavem Zelinkou, který je třetí v hierarchii českých mezinárodních rozhodčích, a musím říct, že teď se mu daří, takže zápasů jsme dostávali hodně. V předkole Ligy mistrů jsme řídili mimo jiné utkání Celticu Glasgow, což byl krásný zážitek, přišlo 53 tisíc diváků. V Glasgow to bylo nádherné, i když se samozřejmě nemůžete dívat kolem sebe, máte z toho příjemné mrazení.

České arbitry letos potkaly změny. Kromě zvýšení odměn za odřízený zápas vzniknul také etický kodex. Co pro vás novinky znamenají?
Pro mě osobně se tím nemění nic. Fotbalu věnuju, až na to, že částečně pracuju, téměř veškerý svůj čas. Pokud ho chcete dělat naplno, tak myslím, že už to ani jinak nejde.

Takže jste pro model úplné profesionalizace sudích, kteří už by tak neměli civilní povolání?
Určitě. Jen se podívejte na harmonogram takového rozhodčího: V pondělí se ještě hraje ligový zápas, v úterý mám já osobně vždycky kondiční přípravu, ve středu bývají na programu poháry, ve čtvrtek semináře na různých místech republiky, já chodím v pátek do školy a pátek, sobota, neděle se samozřejmě hraje. A teď si představte, že do toho ještě chodíte do práce a přijdete za šéfem, že chcete uprostřed týdne odletět na mezinárodní zápas. To nikdo nemůže tolerovat.

Řada sudích ale další povolání má. Jak by se to podle vás mělo řešit?
Dlouho se o tom mluví, ale nikdo zatím přesně neví, jak by se profesionalizace měla zavést, stálo by to totiž hodně peněz – i sudí může pískat jen do určitého věku a co pak? Teoreticky by měl být nastaven systém, aby mohli arbitři po kariéře přejít například do funkcí ve svazech, což ale zatím také nefunguje. A je otázka, jestli je správné, aby měl někdo takto „nárok“ na místo.

Proto jste po třicítce začal studovat vysokou školu?
Ano. Chci získat ještě nějaký stupínek znalostí navíc, rád bych po kariéře právě ve svazech nebo ve sportovním managementu působil. Nebo vychovával svoje nástupce.

Hlavní novinky